Za Panenkou Marií Svatohorskou

Polní kurát Otto Katz, u kterého byl dobrý voják Švejk buršem, měl v oblibě tuto písničku: „Ze všech nejmilejší svou milou já mám, nechodím za ní sám, chodí za ní jiných více, milenců má na tisíce, a ta moje znejmilejší je panenka Maria.“

Poslední únorovou sobotu (22. 2. 2025) jsme navštívili Svatou Horu u Příbrami, nestarší, nejznámější a nejpromodlenější mariánské poutní místo v Čechách. V Rusku se Trojicko-sergijevskou lávru v městě Sergiev Posad u Moskvy (v klášteře je hrob cara Borise Godunova) neodvážili zrušit ani za Stalina (obec však přejmenovali na Zagorsk) a stejně tak tomu bylo u nás se Svatou Horou. I ta v dobách vlády jedné stany jakž takž fungovala, byť Státní bezpečnost zdejší náboženské aktivity pilně sledovala. Zázraky, jejichž původkyní je Panna Maria Svatohorská, se od 17. století zaznamenávají do zvláštních knih a mělo by jich být již přes čtyři tisíce. Sošku Bohorodičky, která je v poutním kostele na hlavním oltáři, prý vyřezal ze dřeva první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297-1364), který měl v Příbrami tvrz. Tuto pověst šířili od konce prvé poloviny 17. století jezuité a zmiňuje ji Bohuslav Balbín ve svých latinsky psaných Rozmanitostech z historie Království čes­kého. Leč stejně jako u staroboleslavského Palladia země české půjde o reáliemi nepodloženou, avšak dobře míněnou a pěknou legendu.

První zaznamenaný a lékařsky potvrzený zázrak? Mariánská kaple zde stála již od 15. století. V r. 1632 se na vrch nad Příbramí vydal z Prahy nevidomý žebrák Jan Procházka provázený vnukem. Měl totiž několikráte po sobě sen, ve kterém mu jeho dědeček radil, aby se vydal na Svatou Horu a pomodlil se u kaple k Panně Marii, která jej vyléčí. Svatostánek byl ve zuboženém stavu, zpustošili ho Švédové, zuřila přece Třicetiletá válka. Procházkové začali s modlitbami a s generálním úklidem kaple a žebrák viděl den ode dne lépe. Zvěst o zázraku se po kraji šířila rychlostí blesku a Panna Maria Svatohorská začala úřadovat.

Svatou Horu měli v 17. a 18. století ve správě páni patres od jezuitů, a to ti, kteří si vystavěli kolej a kostel v nedaleké Březnici. Jejich oblíbený raně barokní architekt Carlo Lurago (1615-1684) z městečka Pellio Superiore v severní Itálii (dnes provincie Como) vypracoval plány, podle kterých nad Příbramí vznikl v letech 1658-1709 prototyp poutního místa v Čechách a na Moravě. Téměř čtvercový, uzavřený prostor obehnaný ambity s nárožními kaplemi. Hlavní obdélná mariánská svatyně nachází se uvnitř nádvoří na vyvýšené kamenné terase obehnané balustrádou se sochami světců, na terasu vedou z nádvoří čtyři schodiště. Jde o architektonické uspořádání typicky italské, avšak přizpůsobené našemu chladnějšímu podnebí, neboť ambity jsou otevřené arkádami jen do vnitřního nádvoří. Poutníci byli v ochozu chráněni před nepohodou a mohli zde i přenocovat. Pokud se na Svatou Horu vydali třeba z Prahy, tak pouť trvala 3 dny. Lurago rovněž vystavěl jezuitskou kolej a kostel v „mateřské“ Březnici, v Praze dokončil klementinský chrám sv. Salvátora a křídlo koleje do Křižovnické ulice (to však podle návrhu svého kolegy Francesca Carratiho), je autorem kostela sv. Ignáce na pražském Karlově náměstí, Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové, Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce v Klatovech, navrhl černínský zámeček Humprecht u Sobotky, Leopoldovu bránu na Vyšehradě… Jeho příbuzným z následujícího století byl Anselmo Martino Lurago (1701-1765), který se oženil s dcerou slavného Kiliána Ignáce Dientzenhofera a mimo jiné dokončil nejznámější stavbu svého tchána (a také českého baroka), malostranský chrám sv. Mikuláše.

S barokem se to u nás mělo tak, že zpočátku, dejme tomu do roku 1680-90, šlo o sloh vítězné katolické církve (ecclesia triumphans) a pobělohorské šlechty zbohatlé na majetkových konfiskacích (raný barok). Stavebník chtěl diváka či návštěvníka ohromit, potřeboval ukázat svoji moc, majetek a významné společenské postavení. Okázalost, monumentalita, pompa, toť znaky raně barokního slohu. Stačí se podívat v Praze na Valdštejnský palác, na paláce Černínský a Nostický nebo v moravském Plumlově na lichtenštejnský zámek. Postupně však nejen šlechta a církev, ale i lid obecný začali novému slohu přicházet na chuť. Italští a bavorští umělci se u nás usazují, žení se s Češkami a protože v oné době se za Čecha pokládal ten, kdo v království trvale žil a mezi umělci se objevují i ryze česká jména (Škréta, Kupecký, Liška, Kaňka, Pacákové…), lze oprávněně hovořit o baroku českém jako o specifické odnoži dynamického, radikálního, popř. klasicizujícího baroku italského a rakouského. Ať už se nám to líbí nebo ne, lid český a moravský katolickou víru na přelomu 17. a 18. století povětšinou přijal za svou. Rekatolizační smršť doby pobělohorské učinila své. Barokní malířství milovalo šerosvit. Kombinaci světel a stínů. Přesně taková byla doba, kterou nepřesně označujeme jako „temno“. Doba jasu i temnoty.

Pouti k zázračným soškám, pramenům a studánkám byly oblíbené mezi urozenými i neurozenými. Snad v každém městečku se starobylý gotický kostel přebudoval do barokní podoby, nebo se alespoň přistavěla kaple a pořídil barokní mobiliář. Kostelík s cibulkou na věži a barokní sochy sv. Jana na mostku nebo sv. Floriána na návsi najdeme na řadě Ladových vesnických obrázků. Nejlépe tuto dobu vystihl historik Josef Pekař (1870-1937): „Temno 18. století (znám jeho stíny snad více, než jiní) mělo v jiném směru také dosti světla a tepla, že to byla doba, kdy nejen pražská města ožila podivuhodnou krásou baroka, ale kdy celý národ až do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí barokní kultury, pronikající, tvořící, budující novou společnost, nový národ, týž národ, z něhož vyšlo naše obrození, z něhož vyšly naše generace.“

Co tehdejší architekti opravdu uměli, bylo zasazení stavby do české a moravské krajiny. I příbramská Svatá Hora viditelná zdaleka je toho příkladem. Do komplexu se nejčastěji vstupuje od východu okázalou Pražskou branou s pozlacenou kopií svatohorské mariánské sochy v nice nad římsou. Ambity jsou zdobeny bohatou štukovou výzdobou a freskami na stěnách i na klenbě. Ty vztahují se k historii poutního místa (lunety) a dále zpodobňují některé z mnoha zázraků přičítaných Panně Marii Svatohorské. „Zázrakové“ fresky mají v rozích poznamenáno pořadové číslo a rok, pod kterými bylo „miraculum“ zaneseno do evidence. V ambitech nachází se 9 oltářů, resp. výklenkových kaplí a čtyři osmiboké kaple v rozích. Ty jsou pojmenovány pragmaticky: Mníšecká (SV), Plzeňská (SZ), Březnická (JZ) a Pražská (JV).

Mají bohatou štukovou a freskovou výzdobu, v Pražské najdeme vymalované znaky pražských měst a kopii Brandlova obrazu Zvěstování Panny Marie (Petr Brandl, 1668-1735). Originál je z bezpečnostních a klimatických důvodů deponován v Národní galerii. Malíř obraz vytvořil na objednávku pražských měst v r. 1691. V „Dějinách Svaté Hory“ k tomu kněz, katecheta a svatohorský patriot František X. Holas (1872-1929) poznamenává: „Téhož r. 1697 věnovalo Staré a Nové město ještě po 100 zl., Malá strana 50 zl. Z těchto peněz vyplatil kancléř Gränitzer malíři Petru Brandlovi za oltářní obraz Zvěstování P. Marie 160 zl. Truhlář, jenž obraz zabednil, aby se cestou nepoškodil, obdržel 3 zl. 30 kr., povozník za dovezení na Svatou Horu 1 zl. 30 kr. Aby nový obraz od vlhké zdi nevzal škody, dal P. Vogler udělati pod něj dřevěnou podložku. Později pořízen na Brandlův obraz pozlacený rám, jenž stál 99 zl. 19 kr. a přispěla naň opět v obvyklém poměru všecka tři města.“ Na velké Brandlově výstavě ve Valdštejnské jízdárně (byla ukončena 11. 2. 2024) zrestaurovaný obraz Svatohorského Zvěstování ve zlaceném rámu vítal návštěvníky.

Na straně západní je o něco méně okázalý portál Březnický lemovaný dvěma věžičkami s měděnými cibulkami.

Umělců, kteří se na stavbě a výzdobě poutního komplexu podíleli, je bezpočet. Vedle již zmíněného Luraga třeba architekti Pavel Ignác Bayer (?) a Kilián Ignác Dientzenhofer, ze sochařů Jan Brokof, František Quitainer, Jan Oldřich Mayer a další. Na přebohaté štukové výzdobě ambitů a kaplí mají zásluhu Italové působící v Čechách: Santino Cereghetti, Antonio Cordatti a Giovanni Batista Colombo. Pokud jde o fresky, pak původní, avšak povětrností poškozená barokní výmalba musela být ve druhé půli 19. století přemalována (malíři Malthauser a Umlauf).

Centrem Svaté Hory je kostel Nanebevzetí Panny Marie, v jehož zdivu bychom našli zbytky původní gotické svatyně. Vnější stranu kostela lemují opět kaple. Obdélný interiér je sklenutý valenou klenbou s pseudobarokní štukaturou. „Majstrštykem“ je hlavní oltář budovaný postupně v létech 1684-1775, vynikající ukázka stříbrnictví a zlatnictví doby baroko-rokokové. Důstojný souputník svatovítského náhrobku sv. Jana Nepomuckého. Stříbro pochází, jak jinak, z příbramských dolů. Zhruba uprostřed oltáře je v zasklené skříni gotická soška Panny Marie Svatohorské z hruškového dřeva, kvůli které celý objekt vznikl. Třímanuálové varhany na kruchtě jsou až z doby nedávné. Jde o dílo varhanáře Vladimíra Šlacha z Borovan u Českých Budějovic, pražský arcibiskup Duka královský nástroj pořízený z výnosů veřejných sbírek, darů, benefičních koncertů a dotací posvětil v neděli 25. 11. 2018. Zde je třeba připomenout, že na stavbě a výzdobě Svaté Hory, zvláště pak jejích kaplí, se v době barokní finančně podílely české šlechtické rody. Šternberkové, Černínové, Jeníškové z Újezda, Vratislavové z Mitrovic, Vrtbové, Trautmansdorfové, Šporkové, Kolowratové, Berkové, Martinicové… Mariánská soška je oblékána do šatiček, kterých je plná skříň. Jedny z nich věnovala Panence Marii její jmenovkyně, císařovna Marie Terezie.

Opomenout nelze slavné Svatohorské schody, které propojují Příbram se severní částí ambitu svatohorského areálu. Krytá, stupňovitá chodba o délce necelých 500 m. Projektantem nebyl nikdo jiný, než Kilián Ignác Dientzenhofer a výstavba byla rychlá, roky 1727 - 28. Schodů by mělo být 365, ale nepočítal jsem je.

Když byl v r. 1773 zrušen jezuitský řád, Svatou Horu spravovali světští administrátoři s titulem probošta. Vydrželi zde 86 let a zasloužili se např. o nahrazení plochého stropu kostela z r. 1670 klenbou. Od roku 1861 poutní místo spravuje řád Redemptoristů (kongregace Nejsvětějšího Vykupitele), jehož členové mají péči o poutní místa v popisu práce. V r. 1905 papež Pius X. povýšil svatohorský kostel Nanebevzetí Panny Marie na basiliku minor (čestný titul pro významné chrámy propůjčovaný papežem).

Ateistické komunistické běsnění let 50. nemohlo Svatou Horu vynechat. V noci ze 13. na 14. 4. 1950 (akce „K“) byli redemptoristé během dvou hodin vyhnáni a internování v centralizačním táboře v Králíkách poutní místo a klášter, asi 35 km na SV od Lanškrouna). Jeden z redemptoristů Dominik Metoděj Trčka (1886-1959) byl ve věznici v Leopoldově poslán do korekce jen proto, že si o Vánocích zpíval koledu. Umřel na zápal plic vyvolaný podchlazením a protože šlo o smrt mučednickou, Jan Pavel II. jej v r. 2001 beatifikoval. Duchovní správa na Svaté Hoře však za vlády jedné strany byla vždy, někdy horší, jindy lepší. Pater Zdeněk Adler (1920-2011) byl u „pacoušů“, čili v prorežimním hnutí katolického duchovenstva Pacem in Terris. Na druhé straně se zasloužil o restaurační práce po zhoubném požáru dne 27. 4. 1978. Ten poničil budovu probošství, střechu kláštera a severní část ambitu. Šlo o požár založený StB? Vyloučit to nelze, avšak oficiální závěr (děti si založily u horního konce svatohorských schodů ohníček) je pravděpodobnější. Na hašení ohně se totiž obětavě podíleli i příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti.

Nejvíce komunistům ležely v žaludku výroční svatohortské pouti. Probíhají vždy třetí neděli po svatodušních svátcích (Letnicích), a to již od neděle 22. 6. 1732, kdy byla poprvé slavnostně korunována zdejší mariánská soška. Proč? Maria, Dei Genitrix (rodička Boží), je přece královnou nebes a královny se korunují. Rok co rok se na Svaté Hoře scházely tisíce lidí a tak tajní se svými kamerami a fotoaparáty byli v plném nasazení. Komunisté si pro odlákání poutníků vymysleli Příbramské letní slavnosti, avšak výsledek byl stejný, jako když císař Josef II. zavedl z úsporných důvodů jednotné císařské posvícení. Lidé slavili obě a obdobně tomu bylo v Příbrami. Bylo přece možné navštívit Svatou Horu, vyslechnout mši a promluvu Františka Tomáška a pak se děcka vyblbla ve městě na kolotoči.

Ještě je třeba připomenout, že svatohorským varhaníkem byl po několik let P. Karel Bříza (1926-2001), redemptorista, tajně vysvěcený kněz, hudební skladatel a varhaník. Jeho lidově melodické mešní ordinárium (Břízovo) z roku 1967 je stále nejběžnějším zpívaným liturgickým zpěvem (Kyrie - Gloria - Credo - Sanctus - Benedictus - Agnus Dei). Znají je i ti, kteří pravidelnými návštěvníky bohoslužeb nebývají.

Dnes mají redemptoristé svatohorský areál opět ve své správě, farářem je P. Mgr. David Horáček, CSsR (Congregatio Sanctissimi Redemptoris, redemptor = vykupitel).

Svatou Horu několikrát navštívil císař a český král Ferdinand III. Habsburský (1608-1657). Syn krvavého Ferdinanda II. odpovědného za popravu 27 představitelů stavovského odboje (nepřesně „českých pánů“) na Staroměstském náměstí v roce 1621. Ferdinand III. se naštěstí nepotatil. Byl to rozumný, rozvážný panovník víry katolické, ovšem nikoli přehnaně bigotní. Uměl dobře česky a vděčíme mu mimo jiné za typické panorama české a moravské krajiny. Vydal totiž nařízení, aby se pobořily neobývané hrady, neboť v dobách Třicetileté války tyto staly se úkryty pro tlupy vojenských zběhů, marodérů, loupežníků a jiné chásky. Příkaz byl proveden a císař pán tak obohatil země Koruny české o romantické zříceniny. Svému synovi Leopoldovi, který vládl až do roku 1705, dal jednu velmi užitečnou radu, kterou se lze v politice řídit i dnes. Zněla přibližně takto: „Když budeš okolnostmi přinucen jako panovník konat, ale zároveň nebudeš mít zájem na tom, aby se záležitost vyřešila, musíš k jejímu vyřízení jmenovat komisi.“

A mariánské poutě? Mamka (*1930) je pamatovala. Z Vysokého Mýta do Knířova k zázračnému obrazu Panny Marie Knířovské ze 17. století v kostelíku Zvěstování Panny Marie. Vůdce procesí, čili předříkávač, nahlas zanotoval verš z mariánské písně a poutníci jej sborem opakovali. Pěknou pouťovou vzpomínku vyprávěl Jiří Suchý při jednom představení v divadle SEMAFOR. Předříkávač: „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“. Poutníci sborově: „Tisíckrát pozdravujeme tebe.“ Předříkávač: „Ó matičko, Krista Ježíše“…atd., atd. Předříkávač: „Auto jede, pozor dejte“. Poutníci: „Auto jede, pozor dejte.“ Vůdce: „Vy volové, nezpívejte.“ A poutníci zpívají: „Vy volové, nezpívejte.“ Leč sluší se zakončit třeba takto „Ave Maria, gratia plena, Dominus tecum.“

Zdroje