Článek
Věděl jsem, že bude mrznout. Byl jsem na to připravený. Ale zima byla připravená na mě.
Přišel jsem k autu v 5:15 s tím, že 15 minut na rozmrazování stačí a v 5:30 vyjedu směrem do práce.
Auto bylo bílé, omrzlé ledem, ale to mě nějak nerozrušilo. Jenže nešel strčit klíč do zámku!
Byl tak promrzlý, že to bylo jak šutr. Proč zrovna musím mít staré auto na klíč!?
Vytáhl jsem rozmražovač zámků a pořádně jsem otevírání prolil. Chvíli čekám. Zámek stále nedobytný. Druhá dávka rozmražovače. Stéká to po dveřích až na asfalt. Čekám. No a konečně se mi povedlo strčit klíč dovnitř. Otočení šlo tak těžce, až jsem se bál, že zlomím klíč. Ale povedlo se. Tahám za kliku a dveře nic. Tak jsem začal tahat víc, až se hýbal celý plech kolem kliky.
No nic, půjdeme na to obráceně. Odemkl jsem dveře u spolujezdce, to šlo docela dobře, dokonce šly i snadno otevřít. Natáhl jsem jsem na stranu řidiče, vzal za kliku a snažil se vyrazit dveře zevnitř. Nic. Ani zapraskání nebo náznak otevření. Tak jsem se do toho opřel jako policajti, kteří vyrážejí dveře u baráku. Držel jsem kliku v pozici otevření a levým ramenem jsem vší silou narážel do plastového místa pod sklem. Celé auto se kymácelo ze strany na stranu, jak ve filmu, když v něm má někdo intimní chvilku.
Kolem prošla paní se psem a divně na mě zahlížela. Musel jsem v tu chvíli vypadat jako zloděj aut, než si všimla, že bojuju s mrazem a ledem jak na Sibiři.
Měl jsem puštěné topení na maximum. Rozmrzele jsem sledoval, jak ubíhá čas. Znovu jsem se vší silou pustil do vyrážení dveří, dokud mě nezačalo bolet rameno. Jet jsem ale nemohl, protože dveře držely plachtu na zakrytí čelního skla. Plachta si tak napůl svobodná vlála ve větru. V ten moment jsem pořídil fotku jako důkaz. Je to i fotka toho článku.
Už bylo 5:39, když dveře konečně povolily a otevřely se! Hurá! Můžeme jet! Smotal jsem vysvobozenou plachtu do ruličky, dal ji do kufru, sedl si na odbarikádované místo a zabouchl dveře. Jenže ty dveře se nezabouchly. Nešly zabouchnout. Ani normálně, ani málo, ani silně, ani extra ultra silně. Dokonce mi z toho dočasně zalehlo v uchu. Bouchal jsem s nimi pořád dokola, že by na to kdejaký DJ udělal remix.
V tento moment jsem propadal zoufalství. Bylo 5:45. Už jsem nemohl déle čekat. Rozjel jsem se s otevřenými dveřmi. V první zatáčce se samozřejmě otevřely. Rychle jsem se natáhl a přibouchl je zpět, ale pořád nešly zavřít úplně. V další ulici jsem najel na krajnici a čekal asi 2 minuty. MUSEL JSEM JET. Tak jsem jel. Dveře se pořád otevíraly. Vyjel jsem na hlavní silnici, a pak na okruh, ale to se fakt nedalo. Dokonce jsem zkusil dveře přivázat kabelem od nabíječky ke mně, ale míjelo se to s efektem.
Nakonec jsem zastavil u nákupáku na okruhu, kde jsem nešťastně rezignoval. Bylo 5:50, když jsem zkroušeně volal do práce, že to nestihnu. Byl to takovej stres, že jsem se zmohl jen na prosté věty typu: ,,Zamrzlo mi auto. Dveře. Prostě to nejde. Zmrzlo to. Teď nejdou zavřít. Stojím u nákupáku.“
Přesně v 6:00 se mi konečně podařilo dveře zabouchnout a bezpečně vyjet vstříc zaměstnání.
Jsem zvědavý, jak pojedu večer domů. Došel mi rozmrazovač zámků.
Za příspěvky na novější auto mnohokrát děkuji.
