Článek
Dá-li se mezi světovými ekonomicky vyspělými, zvláště pak západními státy vyzdvihnout některý, jemuž mohly ostatní významní hráči na světovém poli posledních 15 let závidět hospodářskou stabilitu, zdravý růst i vysokou institucionální důvěru, potom jím byla dozajista Kanada. Při letmém ohlédnutí vypadají ústřední ekonomické ukazatele v případě tamějšího hospodářství velmi slibně. Leč pravda není po bližším prozkoumání již natolik lichotivá. Druhá největší země na planetě, s bohatými nalezišti nerostných surovin a těsnými obchodními a politickými vazbami na Spojené státy i Evropu totiž přestává dostávat své mezinárodní pověsti.
Hlavní statistiky z krajů za 49. rovnoběžkou nevypadají pranic zle. Ostatně Kanada se nadprůměrně, předně ve srovnání se zbytkem skupiny G7(8), vypořádala s následky finanční krise v letech 2008-2010, navzdory následnému poklesu udržela kurs domácího dolaru vůči tomu americkému ve stálé hladině, přičemž od téže doby vykazovala působivý vzrůst HDP, stejně jako životní úrovně. Obdobně obstojně a spěšně se vzpamatovala i ze zásadního poklesu výroby a objemu obchodu v návaznosti na celosvětové rozbujení onemocnění Covid-19. Ba dokonce se zařadila mezi nejúspěšnější ekonomiky v postpandemickém období, jelikož její HDP vyrostl v poměru vůči stavu před propadem za covidu o bezmála 5 %.
V nastávající nejistotě také kanadská ekonomika utrpěla vinnou narůstajících cen potravin a energií umocněných válkami na Ukrajině a Blízkém východě nebo protekcionistickými opatřeními svých obchodních partnerů, zvláště těch ve Spojených státech. I tyto činitelé proto vystřelili inflaci na rekordních 8,1 % v únoru 2022. Ačkoliv se nám to v Evropě nemusí jevit ničím ohromným, pro zemi Velkých jezer šlo o nejvyšší hodnoty od ropného šoku na přelomu 70. a 80. let minulého století. Na druhou stranu s inflací si obezřetnými, správně načasovanými zásahy poradila kanadská centrální banka (Bank of Canada), tudíž inflace rychle sklouzla na jaře letošního roku ke kýžené 2% hranici a úrokové sazby se rovněž, po krátkém zvýšení, navrátily na 4,5 %. Oživení hospodářství tedy proběhlo výrazně rychleji nežli u evropských členů G7, zaostávajíc toliko za znatelně rázněji posilujícím jižním sousedem. Za „soft landing“ neboli měkké rozpočtové i měnové přistání v nelehkých podmínkách přitom Ottawu letos pochválily i MMF a další organisace. Pakliže se však podíváme pod povrch oněch líbivých čísel, odhalíme několik neopomenutelných vad na kráse kanadského vývoje.
Produktivita Kanaďanů přinejlepším stagnuje, veřejné služby mnohdy vrávorají na hranici svých možností a HDP na hlavu i reálné mzdy ve skutečnosti poslední roky klesají. Nadto číselně respekt zasluhující růst posledních let utváří z velké části skoková, vládou stimulovaná migrace, která za poslední tři roky dosahovala vždy minimálně 400 000 osob, a to především z Asie. Vedle určitého zkreslení hospodářských výsledků naznačuje i palčivější problém, jímž je propad životní úrovně obyvatelstva. Ekonomika, vzdor odhadům analytiků i delšímu průměrnému pracovnímu vytížení kanadských pracovníků ve srovnání s protějšky v USA, nestihla posílit natolik, aby uspokojila nároky čerstvě příchozích. Z toho důvodu se také HDP na hlavu, při přepočtu parity kupní síly měn, snížilo na necelých 58 000 $ ve třetím čtvrtletí 2023 ze 60 000 $ v polovině roku 2022, což odpovídá úrovni z roku 2014. Ruku v ruce s tím se zhoršily i zatížení klíčových služeb a nezaměstnanost, ta konkrétně vystoupala na 6,4 % na konci minulého roku. Zmiňované notně přispělo k zápornějšímu vnímání imigrace i státního pojetí správy země, potažmo současné vládnoucí elity, které běžní Kanaďané, ať už oprávněně či nikoliv, po téměř 10 letech u moci kladou ledacos za vinu.
Nejenom uprchlíci, překážky při dodávkách z ciziny, zdražování materiálu nebo politické přehmaty potom stojí za dalším z řady bolestivých jevů aneb bytovou krizí. Bydlení je pro obyvatele rozlehlé Kanady vpravdě nedostupnou záležitostí, jednak pro nedostatek prostor ve vyhledávaných lokalitách a zbrzděnou výstavbu, jednak pro vysoké pořizovací ceny. Dle studií vypracovaných pro vládní orgány chybí v Kanadě něco kolem 3,5 milionů bytových jednotek, z nichž se nýbrž většina v dohledné budoucnosti nedoplní. Přese všechny snahy, třeba i záměr nynější vlády poskytnout více jak půl milionu bytů a rodinných domů ročně, není zacelení zející díry na trhu očekávatelné. Ceny nemovitostí či výše nájmů posléze nepominutelně ovlivňuje krom přistěhovalectví i úprk lidí do měst. Průměrné náklady na pořízení vlastního rodinného domu se za posledních 20 let ztrojnásobily, dosahujíce výše 750 000 C$. Vyjádřeno vztahem průměrné roční mzdy ku průměrné ceně takové nemovitosti se dostaneme na poměr 6 : 1, nemluvě o žádanějších oblastech, ostatně v největším městě při tichomořském pobřeží – Vancouveru – poměr odpovídá 12:1. Takovéto ceny si řadoví občané v zemi, kde společný dluh soukromého sektoru překračuje 200 % HDP a společnosti i živnostníci vynakládají velmi vysoké, respektive přímo konkurenceschopnost ohrožující procento svých výdělků na bydlení a provozovny, nemohou dovolit, aniž by se to propsalo do poklesu útrat běžných spotřebitelů za zboží a služby.
Stěží dosažitelné bydlení ve větších městech se zračí mimo jiné v rozevírání příjmových nůžek společnosti, nižší výkonnosti práce, stále více skomírající porodnosti nebo taktéž akutním „útěku mozků“. Spousta nadaných a vzdělaných Kanaďanů totiž za zaměstnáním či lepším životem přesidluje do Spojených států nebo úplně pryč z kontinentu. Tímto krokem je podrýván již takto neslavně státem podfinancovaný sektor vědy, výzkumu a inovací, který obdrží ročně zhruba 1,5 % HDP. Přihlédneme-li opět k ostatním členům G7, jedná se o druhý nejhorší dlouhodobý vklad, zastíněný pouze italskou chabou podporou. V tomto ohledu si však Kanada nemůže dovolit nadále zaostávat, neboť její dosavadní hnací motory – zpracování a vývoz nerostného bohatství a v neposlední řadě automobilový průmysl – se po nedávných propadech ani náhodou nezotavují v dostatečné míře.
Odchod podnikavých, zdatných jedinců, skupování start-upů či patentů domácího původu americkými investory a také postupující deindustrializace skýtají nepěkné vyhlídky pro kanadské hospodářství, ale taktéž příští vládu, jež vzejde z voleb plánovaných v říjnu 2025. Té na stole leží navrch ke všemu řečenému taktéž letitý, dnes více než jindy naléhavý závazek k Severoatlantické alianci čili dobře známé pravidlo ustanovující jednotlivým zemím vyčlenit alespoň 2 % HDP na obranu, což by se v kanadském případě rovnalo dodatečným asi 20 miliardám amerických dolarů. Nesporně nic příjemného k vyřešení, obzvláště pro budoucí kabinet, jemuž se hromadí vedle dluhů i četné zárodky recese v japonském stylu…
Zdroje:
video-eseje: https://youtu.be/nP24eyJfO7k?si=Rf9Ba-G6R7pI_c1o ; https://youtu.be/LRUjmiUNjbc?si=2cSk9EIzW-z7p-9N ; https://youtu.be/UhG4m9V-Di8?si=8W-lVSmK_25ifbEz
články: https://financialpost.com/news/recession-indicators-canada-flashing-red ; https://www.cbc.ca/news/canada/gdp-nato-military-spending-canada-1.6912028
