Článek
Protože čerstvě aklamovaný císař Vespasián byl v roce 70 po Kristu zavalen vladařskými povinnostmi a zaměstnán vypořádáním se se vzpourami legionářů a auxilií (pomocných jednotek) na Rýně a v Hispánii, svěřil dotažení zakonservované války s Židy svému stejnojmennému synovi, zkušenému a statečnému veliteli, Titu Flaviovi. Oblíbený a po otci bystrý i rozvážný vojevůdce nelenil a sesbíral veškeré dostupné vojsko, sestávající především z vícekrát popsaných útvarů římských či spojeneckých. Válka po delší proluce pokračovala.
Konkrétní čísla není snadné určit, protože většina legií některé dílčí jednotky odeslala do války v roce čtyř císařů a jednotlivé posádky rozeseté po Judeji mohly zase tyto výpadky v lidské síle doplňovat, aniž by patřily k jinak v regionu dislokovaným útvarům. Nicméně je jisté, že na Židy se připravoval přinejmenším podobně počtem omračující a ukázněností dechberoucí výkvět římské armády se vší obléhací technikou a zásobami jako před čtyřmi lety, kdy do Judeji přijížděl Titus Flavius Vespasianus Senior. Tentokráte se navíc přemístění oněch cca 70 000 mužů i nevyčíslitelného lidského a zvířecího trénu výrazně zrychlilo díky síti pevných římských základen po celé cestě od syrské Caesareji a Ptolemaidy až na dosah Jeruzaléma.
Dne 23. dubna léta Páně 70 dorazily čelní kohorty dvou římských legií (jednotky o zhruba pěti stech vojácích) na pahorky severně od Jeruzaléma. Za rozbřesku následujícího dne je z předsunutých pozic sebral energický císařův syn Titus a nařídil všem divákům na hradbách na očích stěhování provizorního tábora na horu Scopus, z níž mohli běžně poutníci a nyní i římští vojáci shlédnout bělozlaté srdce židovské víry – skvostný jeruzalémský Chrám. Jakmile se pokochali výhledem, vytáhl vrchní velitel se skromným jezdeckým oddílem na velmi vyzývavou obhlídku hradeb zblízka.
Titovo balancování na hraně
Generál pomýšlel na rychlý průzkumný výjezd a demonstraci své převahy pod zdánlivě poloprázdnými zdmi, nicméně Židé velmi rychle vyslali z brány u severozápadní věže Psephinus roj bojovníků. Ti porazili a zahnali rozevlátý oddíl, načež obklopili i nebohého Tita, který se na cestu neoděl ani v celou zbroj a při prvním odražení výpadu přišel o přilbu. Protože místo střetu u hradeb bylo navíc poseto zahradami a zavlažovacími kanály typickými pro jeruzalémská předměstí, nepočetní římští jezdci se octli oproti útočícím pěšákům ve velké nevýhodě.
Pomoc byla okamžitě vyslána ze severovýchodu, avšak do jejího příchodu se musel vrchní velitel s pár nejoddanějšími udržet čistě vlastními schopnostmi a neohroženým nasazením! „Titus usoudil, že spása spočívá jen v jeho vlastní síle, obrátil koně, křikl na své průvodce, aby ho následovali, a vrhl se doprostřed mezi nepřítele ve snaze prorazit ke svým.“ komentuje Iosephus Flavius zručnost císařova syna v kontaktním boji (Židovská válka V.1). Své dovednosti a zavilost bezesporu dokázal, jelikož se udržel v sedle až do příchodu vyprošťovací jednotky, kterou posílili ještě hanbou pohnutí příslušníci předtím prchajícího jízdního doprovodu, a uchránil si holý život. Nebylo to ale naposledy, kdy se horkokrevný a slávu i čest ve smrtelném boji muže proti muži hledající Titus ocitl smrti na dosah ostří.
Hned dalšího dne Židé, jsouce nesmírně povzbuzeni úspěšným výpadem ze včerejška, nečekaně napadli legionáře z Desáté zrovna stavějící tábor na Olivetské hoře východně od města. Trestuhodně nepozorní vojáci byli doslova válcováni zanícenými a kupodivu ukázněnými bojovníky předáka Šimona ben Giora, ale po nějaké chvíli se vzpamatovali a semkli. Tehdy také dorazily jízdní posily popoháněné na špici samotným Titem, s nimiž Římané získávali navrch. Jen se tato půldenní brutální potyčka zdála vychylovat v římský prospěch, své meče na váhu přihodila horda ozbrojenců Jana z Giskaly, vyběhnuvší po dlouhém váhání nepozorovaně z města. Zčista jasna se vinou této eventuality dostali do sevření Římané, jmenovitě opět kavaleristé pod Titovým velením, a tak se boj protáhl nerozhodně až do večerních hodin.
Nepříčetní a spalujícím horkem omdlévající legionáři na kopci nakonec našli v sobě sdostatek vůle, prodrali se ke svému neoblomně se bránícímu vůdci na svahu a Židy tvrdým postupem zatlačili zpět do města. Titus poté nařídil adrenalinem přeplněným vojákům konečně dobudovat onen zpropadený tábor, kvůli němuž v podstatě malá bitva zrána vypukla. Iosephus Titovi skládá za jeho rozumnost i odvahu hold: „…bez nenávistného zveličování, caesar (míněn Titus, oslovení mu připadlo coby synu principa-augusta, tedy císaře Vespasiána) dvakrát vytrhl celou legii z hrozivé situace a zjednal její bezpečnost, aby mohla kopat svůj tábor.“
Římské obléhání přitvrzuje
Srážky prvních dní Římanům ozřejmily, že přese všechny doutnající vnitřní rozbroje a pouze křehký smír nastolený mezi jednotlivými frakcemi ve městě nebude lehké Jeruzalém pokořit. „Římané přikročili k obléhání, neboť se jim zdálo nedůstojné čekat na vyhladovění nepřátel. Domáhali se divokých akcí, někteří ze statečnosti, mnozí z neřízené odvahy a touhy po odměnách.“ (Tacitus; Dějiny V. 11) Brzký pád města měl však být odměnou hlavně pro Tita, jenž toužil nejenom po zjevné slávě a ukončení služby, po níž by se mohl oddávat vydřenému odpočinku, poctám a zábavám velkoměsta, ale též po upevnění postavení své mladé císařské rodiny, která se opírala jednak o vojsko, jednak o správce a společenskou elitu právě z východních provincií nedaleko Judeji.
Jenže ani kdejaké úvahy o přepychu a ovacích v blyštivém Římě neotupily Titův vojenský důvtip. Obléhání Jeruzaléma tudíž vedl sice energicky a drtivě, nicméně nechtěl plýtvat životy a prostředky své armády na plytké zteče vícevrstvých městských zdí, na koruně kterýchž obránci rozmístili hojnost obléhacích strojů, ukořistěných před třemi lety Římanům u Beth Horonu. Nehledě na to, že s nimi neuměli zacházet, Židé všech svých prostředků ke zdržení a zkrvavění invasního vojska nasadili s maximální snaživostí a vervou.
Titus nechal v rámci protiopatření obehnat celý Jeruzalémský okruh více než osmi kilometrovým valem ze dřeva a hlíny, při němž vyrostly desítky strážních věží a několik menších táborů, a srovnat se zemí veškeré terénní nerovnosti, takže i vyplenit a zničit dosud nedotčená předměstí Jeruzaléma. V témže čase rozeslal vojáky shromáždit píci a všechny potraviny ze širokého okolí, aby Židé ztratili možnost při průnicích mimo hradby doplňovat své kvapně tenčící se zásoby jídla i pozbyli naděje na vysvobození.
Zhruba 25 000 odhodlaných, bezvýchodností svého postavení posílených obránců, mezi nimiž nechybělo ani na 2 000 pomstychtivých bojovníků z vyvrácené Tiberiady, představovalo nesnadné sousto pro římského vyzyvatele, nýbrž jak je, tak především desítky tisíc uprchlíků a civilistů v přecpaných uličkách soustavně provázely vysoké nároky na spotřebu jídla a čisté vody. Přestože si toho byli Židé vědomi a již při líčených střetech před hradbami trpěli nedostatkem, vlivem nesmiřitelného boje jednotliví vůdcové znesvářených frakcí otravovali studně, ozbrojené tlupy vykrádaly bezohledně domovy a mučily jejich obyvatele, odnášejíce všechno, ba i nesemleté obilí a kořínky. Stejně tak kohokoliv, kdo chtěl sektářskými milicemi kontrolovanou část nebo vůbec obvod města opustit potom bojovníci tvrdě ztrestali, v nejlepším případě naverbovali do „frontových útvarů“ na obranu proti římským obléhatelům.
Takovéto nezřízené, až barbarské chování se nevyhnulo ani svatostánku duchovního nasycení, poslednímu místu skýtajícímu Židům naději, který z rukou zélótů pod vedením Eleazara ben Šimona vyrvali za pomocí lsti stoupenci Jana z Gischaly: „Jan pak použil svátku jako pláštíku pro své úklady, zbraněmi tajně ozbrojil méně známé ze svých stoupenců, z nichž většina ani nebyla očištěna, a spěšně je poslal, aby nejprve opanovali posvátný obvod. Jakmile se dostali tito dovnitř, shodili svrchní šat a objevili se náhle v plné zbroji.“ Iosephův popis květnového přepadu Chrámu a vyřazení jedné z hlavních politických frakcí, jejíž přeživší předáci přešli do Janových služeb, zdaleka nevystihuje vážnost židovské situace. Svaté město totiž v té době pocítilo poprvé plnohodnotně římskou vojenskou moc.
Titovi obratní legionáři a technici mezitím za týden, připomínajíce sehraný roj neúnavných mravenců, navršili u severozápadního sektoru vnějších městských hradeb monstrózní násep, na jehož vrcholu rozestavěli prvotřídní metací a obléhací stroje, jimiž jednak nabourávali a oslabovali samotné zdi, jednak odháněli z jejich koruny střelce a pozorovatele. Pokud se některý z odvážných na otevřeném vršku přece jen zdržel, směl vyslechnout kapitulační výzvy a sliby Iosepha Flavia a jiných významných zajatců i spojenců římských. Těm se ale zřídka dostávalo jakékoliv odpovědi, natožpak kladné. Přebíhali nanejvýš ti, jichž se válka v nazírání obou stran vůbec netýkala a jejich hladové krky nijak nescházely obráncům.
Janovi i Šimonovi muži ostatně pilněji sledovali a napadali sebe navzájem, než aby jednali či zabránili Římanům dosáhnout průlomu, i když pomalejšímu a lopotnějšímu než by se vzhledem k počtu bouracích beranů, třem pohyblivým dřevěným věžím a desítkám sapérů pracujících v tunelech na stržení hradeb dalo očekávat.
Jakmile však nad sesutými částmi hradeb usedl prach, Římané přešli spořádaně do útoku sedmého dne měsíce Artemisia (května), teprve patnáctého dne od rozbití táborů, a pronikli do vnitřního pásu opevnění. Trvalo pět dalších dní krutého prodírání se zuřivou pouliční obranou než byly překonány i další dvě vnitřní zdi, nicméně nakonec římská disciplína a kvalitní výzbroj i taktika zatlačily Židy zpět, dílem na jih do Starého Města, větším dílem do východních výsep – Chrámového okrsku a čtyřboké hrozivé pevnosti Antonia, podrobujíce tak Titovi celé Nové Město neboli Bethesdu. Tímto náročným obchvatem v severovýchodním směru, jako kdyby krvavým seknutím pomyslným srpem, legie odřízli velkou část obránců, spadajících pod velení Jana z Giskaly, od největší kapsy ve Starém Městě na jihu a utábořily se přímo uprostřed Jeruzaléma.
Velmi umělecky pojatí římští legionáři dobývají vnější prstenec jeruzalémských hradeb na malbě skotského umělce Davida Robertse
Dvojí tvrdohlavost aneb smyčka se utahuje
Dopřav svým jednotkám zasloužený odpočinek a přerozděliv s tím lup i pravidelný žold za veliké slávy a nádhery na náměstích jeruzalémských, na dohled od strádajících obránců, Titus stále doufal, že se Židé vzdají nebo pobijí mezi sebou. Avšak tato vskutku krajní nouze – dle uvěřitelných pramenů se rozšířil místy dokonce kanibalismus – a římské okázalé vystupování přiměly vzbouřence, snad poprvé a naposledy v průběhu povstání, upřímně spolupracovat.
Titus po odmítnutí velmi štědrých návrhů ke složení zbraní opustil své snahy, a Židům chystajícím se na předpokládaný poslední vzdor bylo nad slunce jasné, že každého z nich, bude-li zajat, čeká stětí nebo hůře: přibití na kříž. Na možnost o svůj život utkat se v boji musela posádka pevnosti Antonia čekat 17 napjatých dní, jelikož Římané mínili svou strategii zahrnující šípomety a onagery (jednodušší kamenomety proslulé pro svůj obří zpětný ráz připomínající kopanec osla asijského, jenž latinsky sluje onager, is, m.) usazené na vrších nepodrytelných náspů a postup následnými soustředěnými výpady zopakovat ještě ve větším měřítku až po náležité přípravě.
Jedinou reakcí na obnovený postup, jimiž se Jan z Giskaly a na druhé straně v klešťovém manévru i Šimon ben Gior od jihu snažili čelit rostoucímu tlaku ve svých sektorech, byly namnoze konané výpady a podkopy, nutno přiznat nevídaně úspěšné a na obou stranách provázené vysokými ztrátami. Protiútoky, i když vždy končící zahnáním Židů, a nepříhodné prostředí městského bojiště Římany výrazně obtěžovaly a neúprosně demoralizovaly. Římská armáda se tudíž na začátku července u polorozbořených zdí Chrámového obvodu a Antonie dočasně zastavila a její velitelé probírali veškeré dosavadní přístupy k obléhání i jejich povážlivou účinnost.
Z počtu vlastních raněných a malomyslnosti bojeschopných, ale i odhadů síly stávajících hájitelů vyvodili legáti návrh, vojskem překvapivě vesměs positivně přijatý, na zastavení větších bojových operací. Raději se mělo za vydatného bušení berany a onagery do hradeb vyčkat zvadnutí nepřítele vyhladověním a chorobami, podobně jako touto způsobou vítězství dosáhli Scipio Minor u Numantie nebo Caesar u Alesie.
Opotřebovávací válka rychle přinášela své ovoce, někteří obránci se poprvé od začátku bitvy o Jeruzalém uchylovali k masovějším desercím, jiní skákali pro hanbu a strach z hradeb nebo umírali na podvýživu. A třebaže obsazení pevnosti Antonie, klíčového opěrného bodu, se neobešlo bez nejednoho brutálního nočního útoku v místech průlomů, které Židé vyplňovali prý i vlastními těly raději než by své posice vydali bez boje, v srpnu padla tvrz do rukou Římanů. Dobyvatelé se dokonce na několik hodin zachytili na chrámovém vnějším nádvoří, ale odtamtud byli prozatím vypuzeni, berouce pod svou ochranu některé bohaté židovské občany a kněží.
Plánek posunů římského vojska vůči jednotlivým čtvrtím a záchytným lokalitám v Jeruzalémě: Bezetha; pevnost Antonie; Chrám; Staré Město; Herodova tvrz
Bitva o Chrám
První Titův rozkaz po přeskupení sil zněl rozbořit Antonii a z trosek i přivezené zeminy vytvořit rampy umožňující vpadnout k Chrámu přes nároží jeho zdí, kterými již samozřejmě otřásaly projektily římských strojů. Římané měli podniknout rozhodný útok na jádro nejfanatičtějších vzbouřenců, jenomže útočné možnosti limitoval především stísněný prostor chrámového nádvoří: „Když Titus viděl, že ti lidé nemají slitování se sebou samými a že nehodlají ušetřit ani chrám, pokročil, ač nerad, znovu k boji. Vybral z každé centurie třicet nejlepších, dal tribunům po tisíci mužů, (…), a rozkázal kolem deváté hodiny noční udeřit na stráže.“ (Židovská válka VI.3)
Stráže v chrámovém sloupořadí ale bděly čili tento i další výpady selhaly. Útočníci se v semknuté sestavě střídavě probíjeli židovskými liniemi, masakrujíce nezměrné množství Židů, a několikráte pronikli až na otevřené prostranství před Chrámem, pokaždé však byli vytlačeni, jednou dokonce přišli o signa přední gardové kohorty a počty raněných raketově rostly. Židé se přitom přes veškeré osobní hrdinství nacházeli opravdu ve svízelné situaci a od úplné porážky je oddělovaly jen jinak nemyslitelné akty, jako třeba podpálení posvátného sloupořadí ve chvíli, kdy nebyli s to zadržet Římany jím se prosekávající. Zvolna tedy ztráceli opěrné body, až se v podstatě stáhli do vnitřního okruhu Chrámu, nemohouce pro vysílení dále klást odpor.
Na 9. srpna svolal Titus, vida kýžené vítězství na dosah, poradu svých zkušených velitelů, aby projednali závěrečnou zteč a určili co si počít s dobytým Chrámem. „Někteří soudili, že má být použito práva válečného. Dokud prý bude Chrám stát, (…) neustanou Židé vyvolávat vzpoury. Někteří zase doporučovali, nechť je chrám zachován, jestliže jej Židé opustí… Kdyby však do něho vkročili a bojovali, ať je zapálen, poněvadž je to ležení, a tudíž nikoliv chrám.“ (Židovská válka VI.4) Horkokrevnější strana byla nakonec přehlasována, neboť Titus zřejmě nahlížel na zničení Chrámu coby dílo bohapusté, i když sympatiemi k Židům jako takovým určitě nehýřil.
Krátce po rozpuštění shromáždění nicméně Římany předstihli iniciativní Židé, podniknuvše zběsilý úder východní branou vnější Chrámové zdi mimo dosah římských obkličovacích jednotek. Početné stráže tábora v rozbořené Antonii se ale nenechali zaskočit a po příjezdu Titových hbitých jezdců byli rebelové obráceni na bezhlavý útěk, jenž se stěží podařilo Židům zastavit u vnitřního nádvoří. Ani to však neodradilo sotva na nohou stojící Židy, kteří se stravovali poslední dva týdny hmyzem, krysami a ožvykováním opasků a přesek, od dalšího útoku druhého rána. Leč desátého srpna jim měl nastat soudný den!
„Římané Židy obrátili na útěk a pronikli až ke chrámu. A tu kterýsi z vojáků ani nevyčkal rozkazu, ani se nezalekl tak hrozného počínání, nýbrž veden jakýmsi podnětem božím popadl kus hořícího dřeva, dal se pozdvihnout od svých spolubojovníků a vhodil oheň do zlatých dvířek, který sloužil od severní strany za vchod k příbytkům onoho chrámu. Když plamen vyšlehl, Židé spustili křik hodný té pohromy (…) Už nebrali ohled ani na svůj život…“ (Židovská válka VI.5) Titovy dřívější rozkazy se snažili vymáhat důstojníci v poli, avšak v ryku generálního útoku, kde velel hlavně hněv, nebyli schopni zabránit rozšíření a dalšímu zakládání požárů.
Legionáři v předních řadách poté řádili jako smyslů zbavení. Anžto potyčky s nepočetnými otřesenými protivníky převážně opanovali a kdo z obránců i v Chrámu se schovávajícího občanstva mohl, bral nohy na ramena, Římané dali průchod krvelačnosti a pobíjeli všechny kolem. „Okolo oltáře se nahromadilo množství mrtvol, po chrámových stupních tekly spousty krve a těla těch, kteří byli zabiti, klouzala dolů.“ (Tamtéž) Jedinou posud nedotčenou částí stavby byla nejsvětější svatyně, do níž první dle Iosephova tvrzení vrazili Titus a příslušníci osobní gardy. Při pohledu na všechnu tu legendami opěvovanou nádheru snad až oněměli a pokusili se znovu přimět hrnoucí se vojáky za sebou k uklidnění a hašení. V tento okamžik již však poslušnost velitelových pokynů ustoupila nenávisti a zlobě, takže vojáci vhodili pochodně a planoucí prkna i do zadní svatyně, odnášejíce přitom ledva zlomek tamějších pokladů.
Židovští bojovníci, prosté ženy, ale i zbývající členovéSanhedrinu vrhali z osm loktů vysoké zdi ochozu pnoucího se nad hořícím jádrem Chrámu vše, co měli po ruce, načež se sami na zpečetění zkázy s řevem odevzdávali ohnivému peklu pod sebou, nebyli-li jako jejich soukmenovci natěsnaní kolem Chrámu pobiti římskými vojáky. Zato Jan z Giskaly a jeho stoupenci tolik zanícení neprojevili a ozlomvaz prchali neslyšně do neobsazené části města…
Smutný konec velkého města
Ve večerních hodinách mohli Římané po dlouhé době slavit významný úspěch. Vítězní vojáci vyzdvihovali v doutnajících ruinách prastarého chrámu, z něhož se do současnosti dochovala z viditelných částí toliko slavná západní Zeď nářků, císařského syna Tita jako imperátora, sbírali zajatce a radovali se z kořisti. Zůstal před nimi arci ještě jeden úkol, a to rozdrtit poslední, ne zrovna malou kapsu odporu v opevněním odděleném Horním Městě a přiléhajícím Herodově paláci, kde se spojili zbytky rozhádaných skupin židovských povstalců. Samotnými Židy vyrabované a slabě bráněné Dolní Město obsadili Římané poměrně snadno.
Zeď nářků neboli správněji Západní zeď zůstavší jako jediná viditelná část tzv. Druhého jeruzalémského chrámu, který na svaté Chrámové hoře obepínala
Líčení střetů provázejících poslední měření sil v západní části Jeruzaléma, které mimochodem trvalo celý zbytek srpna, by se náramně podobalo předchozímu dobývání jeruzalémských čtvrtí. Neboť Židé na všechny systematické a zdrženlivé římské snahy o rozboření a překonání hradeb odpovídali prudkými protiútoky a sabotážemi obléhací techniky. Avšak tentokráte bylo nabíledni jak krutou a nezměrnou daň si únava, beznaděj a hlad vybrali na obráncích, již nebyli více schopni ani obsadit hradební zdi. Římská přesila byla ve všech ohledech nepřekonatelná.
Za těchto okolností vyslali nejotrlejší z obránců – paradoxně Idumejští, kterých tu několik set zůstalo po odchodu jejich krajanů-plenitelů v roce 68, aby bránili město po boku Židů – posly s listy vyjadřujícími ochotu se vzdát. Římané svolili a na konci srpna zajali několik set ozbrojenců, za nimiž se nestřeženým úsekem hradeb vydalo překotně na 40 000 civilistů. Část z nich prodal Titus za nízké ceny do otroctví, část nechal pod dozorem odvést z města na svobodu. Horní Město padlo v zápětí.
Nejzoufalejší zbědovanci se stáhli do těžko přístupného Herodova paláce a mínili v jeho až 40metrových věžích vposled stanout hrdě na odpor a způsobit Římanům citelné ztráty. Protože však v praxi věže obsadily pouhé stíny minulých válečníků, navíc téměř bez střeliva, Římané připraveným útokem 7. září roku 70 po Kristu nepřítele převálcovali. „Římané nad nimi vítězili množstvím i silou, a co víc, byli v dobré náladě a přemáhali protivníky již unavené a zkroušené. (…) Bylo vidět, jak lidé dříve pyšní a vychloubající se bezbožnými činy, jsou nyní poníženi a třesou se…“ (Židovská válkaVI.8) Zvěrstva, která postihla vzdávající se i nezúčastněné obyvatele v Horním Městě a v pobořeném paláci dosahovala zjevně nepopsatelných rozměrů. Pobíjeni byli vedle vojáků i staří a nemocní, rozsekáváni kněží i ženy. Vražedné běsnění pominulo až se soumrakem, když se rovněž začal nekontrolovatelně šířit městem požár.
Novodobý model Herodova paláce s opevněním, jemuž dominují tři hlavní 28-40 metrů měřící věže, vytvořen pro venkovní exposici Izraelského musea
Vlastní vůdci povstání většinou z řeže v útrobách palácových věží ustrašeně prchali v přestrojení, doufajíce, že odhalí skulinku v řetězu římských hlídek anebo úkryt ve stokách. Zamezili jim v tom nicméně nejčastěji jejich ztrápení krajané, kteří musili měsíce snášet jejich řádění a svévoli, takže je předávali Římanům či sami hubili. Nejvyšší strůjci neštěstí, jenž postihlo nejenom lid jeruzalémský, ale nade vše srdce židovské víry – Jan z Giskaly a Šimon ben Gior – se potupně vzdali Římanům bez boje. Jejich stoupence patroly legionářů nejčastěji v nadcházejících dnech zmasakrovali nebo přiměli opustit podzemní úkryty a využili na vykořenění města.
Zahlazení stop střídá odstrašující bilance
S příchodem podzimní rovnodennosti dosedlo na trosky Jeruzaléma nezvykle ohlušující ticho. Poté co Římané z města odvedli desítky tisíc zubožených zajatců a občanů, lkajících při ohlédnutí za rozvalinami Chrámu, vydělené ženy a děti zamířily na otrokářské trhy, kdežto práceschopné muže při zpáteční cestě vojáci odeslali po moři do Egypta k práci v tamních dolech. Inženýři mocných legií nadto, za demonstrativního nuceného nasazení největších provinilců, srovnali se zemí valnou většinu jeruzalémské zástavby s výjimkou tří věží Herodova paláce a hradební zdi. Ty po opravě posloužily jako ubikace pro posádku tvořenou vítěznou X. legií, jíž připadlo dozírat na zbytky kdysi přepychového sídla.
Titus se takřka ihned po dobytí Herodova paláce odebral na cestu za otcem do Říma, kde posléze oslavil zasloužený triumf, při němž v procesí nesoucím nesčetné poklady pochodovalo přes 700 nejpřednějších zajatců z řad elity židovského národa. Mnohé z těch Římu nejprotivnějších a nejhlasitějších rebelů, Šimona ben Giora nevyjímaje, závěrem obřadně zardousili před zraky a za potlesku římského davu na Kapitolu.
Tito ze světa sprovození přesto představovali nepatrnou špičku rudě zbarveného ledovce. Celkový počet obětí se „jen“ při půlročním obléhání a důkladném „očištění“ Jeruzaléma odhaduje na vyšší statisíce, Iosephus hovoří dokonce o 1 100 000 mrtvých. Takováto čísla jsou nejspíše poněkud nadsazená, přestože množství lidí pohledávajících v posvátném městě předků útočiště byli nepochybně stovky tisíc a římskou kampaň přežili nemnozí…
Vlys z Titova vítězného oblouku zachycující římské vojáky obtěžkané lupem ze Starého města a menorou (sedmiramenným svícnem) z Chrámu
Summa summarum, Římané za sebou zanechali spáleniště poseté mrtvolami, místa zrodu i nejtěžších bojů povstání byla v jejich rukou, židovstvo zůstalo zdrcené, zredukované a v chaosu, přičemž Fláviovci na této válce takříkaje nesmírně politicky vydělali. Kromě o jedenáct let později vztyčeného Titova vítězného oblouku je sehrání stěžejní úlohy při zajištění východních provincií vyneslo až k císařskému důstojenství. S výše uvedenou hrůznou statistickou vsuvkou na paměti by tedy nyní bylo lze říci, že první závažná protiřímská židovská vzpoura došla svého trpkého konce.
A nebo ne?
Zdroje:
ČAPEK, doc. Filip. Archeologie, dějiny a utváření identity starověkého Izraele. VYŠEHRAD, 2018. ISBN 978-80-7601-082-6.
DANDO-COLLINS, Stehpen: Mark Antony´s Heroes: How the Third Gallica Legion Saved an Apostle and Created an Emperor. John Wiley, Chichester, 2006. ISBN 9780471788997.
FLAVIUS, Josephus. Válka židovská. Vyd. 3., V Academii 1. Překlad Jaroslav Havelka, Jaroslav Šonka. Praha: Academia, 2004. ISBN 80200117302.
KOVAŘÍK, Jiří. Legie římského impéria – Římské války IV. Akcent, 2016. ISBN 978-80-7497-133-4.
JOHNSON, Paul. Dějiny civilizací Svaté země. 1. vyd. Překlad Tomáš Suchomel. Brno: Barrister, 2003. ISBN 80-865-9820-9.
First Jewish-Roman war. Online. Historynet. 2023. Dostupné z: https://www.historynet.com/first-jewish-roman-war/. [cit. 2024-09-22].
The Fall of Jerusalem in 70 CE: A Story of Roman Revenge. Online. Warfare History Network. 2018. Dostupné z: https://warfarehistorynetwork.com/article/the-fall-of-jerusalem-in-70-ce-a-story-of-roman-revenge/. [cit. 2024-10-28].
Obléhání Jeruzaléma 70 n.l. Online. Antický svět. 2015. Dostupné z: https://www.antickysvet.cz/26002n-oblehani-jeruzalema-70-n.l. . [cit. 2024-09-27].
Židé. Online. Antický svět. 2015. Dostupné z: https://www.antickysvet.cz/26061n-zide. [cit. 2024-09-21].
Videoeseje: https://www.youtube.com/watch?v=KE4hmrvZLIQ
https://www.youtube.com/watch?v=y741QbT1YEo
