Článek
Přese všechny snahy židovské elity, jíž sice nelze upřít úctu k víře a alespoň u některých kněží a královských úředníků starost o své hůře žijící souvěrce, ale která na druhou stranu na spolupráci s Římem vydělávala, a tak se v očích lidu zpronevěřila nejvíce, pociťovalo v polovině 60. let prvního století po Kristu mnoho Židů neutišitelnou nenávist vůči Římu a všemu co s ním bylo spojováno – nemalým daním a celním poplatkům, vojenské posádce tábořící v mohutné pevnosti na okraji posvátného okrsku Jeruzaléma nebo nuceným obětem přinášeným v Chrámu za cizího císaře a slávu říše, jež jim vládla.
Nadutost se nevyplácí
Situaci nenapomohli ani sami Římané. Čerstvě převelený Jeruzalémský prokurátor Gessius Florus, hrabivý a neschopný muž, se ukázal býti více plnitelem vlastních kapes a náhončím svého ega, nežli vykonavatelem mírumilovné římské vlády založené na shodě s podrobenými obyvateli a začlenění místní vlivné vrstvy do administrativních struktur (pořímštění v Galii nebo Hispánii bylo tou dobou již všudypřítomné, v Judeji ale probíhalo dosti pomalu a neochotně). Nejpodstatnější kronikář celého konfliktu, původem Žid, který se však později dal do služeb Římanů, Titus Iosephus Flavius, o nejvyšším zmocněnci římského impéria v Jeruzalémě (Židovská válka, II.14) napsal: „Jakkoliv byl Albinus (Lucceius Albinus, k Židům nevlídný předcházející prokurátor) tak velkým zločincem, přece ukázal jeho nástupce Gessius Florus, že ve srovnání s ním byl velmi spravedlivý. On totiž většinou páchal své špatnosti a nepravosti potají a opatrně, kdežto Gessius se svými zločiny proti národu vychloubal, a jako by byl katem, který byl poslán, aby vykonal trest nad odsouzenými, nepominul žádný způsob drancování a mučení.“
Flavius Iosephus zřejmě dvakrát nepřeháněl, Florus se choval věru tuze přezíravě k židovským svátkům a obyčejům, intervenoval v případech nežidovských obětníků, kteří své rituály vykonávali v blízkosti synagog, vměšoval se do soudních sporů, nad nimiž měla tradičně pravomoc židovská nejvyšší rada Sanhedrin, a bezohledně podporoval korupci kněžské elity a královského dvora, což vše dráždilo většinovou populaci. Když se do řad jeho odpůrců přidali v létě roku 66 i chrámoví kněží a odmítli nadále vykonávat oběti ve jménu císaře, rozepře se vyhrotily. Poslední kapkou bylo odvezení části posvátného chrámového pokladu „pro císařovu potřebu“ v okamžiku, kdy kněžstvo nesvolilo k odeslání speciální daně, a to se vší panskou drzostí ještě v době neúrody, která na několika místech Judeji a Galileje vyvolala rovnou hladomor.
Domnělé vyobrazení urozeného hebrejského velitele a velmože, pozdějšího kronikáře v římských službách, Josefa ben Matitjahu neboli Tita Flavia Iosepha
Bezuzdnost několika římských hodnostářů, staré zášti mezi velkými židovskými rody a denominacemi (vizte předchozí článek) a v neposlední řadě kazateli hlásaný mravní úpadek spojený s přijetím cizích vlivů představovaly skvělé podhoubí pro zanícené náboženské sekty a nacionalistické skupiny. Právě ony měly brzy hřmotně vystoupit po celé Judeji s nedozírnými následky.
Nešťastný pochod městem aneb první kolo povstání
Zpět k loupežnému podniku římského místodržícího. Jelikož odcizit chrámové klenoty nebylo samozřejmě možné jen tak ledabyle, vyrazil Florus ke splnění svého nebezpečného záměru z provinčního sídla v Caesarei Maritimě (na místě starého sídla římských prefektů, respektive od roku 40 po Kristu vznešenějších prokurátorů, vyrostlo ve středověku význačné křižácké přístavní město) doprovázen dvěma kohortami posádkové Legio III Gallica a oddílem židovských ozbrojenců poslušného krále Heroda II. Jakmile však Židé odhalili odpornou svatokrádež bezdůvodně páchanou zpupným Římanem, srotil se po celém Jeruzalémě mohutný dav rozezlených prostých lidí naváděných připravenými „buřiči“, jak je nazývá Iosephus, z řad zélotské sekty a začal napadat cizí „modloslužebné stánky“.
Po složení ukradeného pokladu do Herodovy pevnosti na západní straně města se Florus dozvěděl o nepokojích a zamířil v čele nyní ryze římského odřadu (herodiánští velitelé raději zůstali s muži za hradbami tvrze, a čas měl patřičnost jejich rozhodnutí potvrdit) do Bezethy, tedy Nového města, aby potrestal Židy za neposlušnost vůči sobě, symbolu římského pořádku. Po cestě se ho zmocnila zlost a jedné kohortě přikázal, ať podle libosti vyloupí okolní domy patřící převážně obchodníkům. Rabování se ale záhy změnilo v masakr a ve čtvrti propukl požár. Zdálo se, že i tato troufalost Florovi přece jenom projde, neboť židovští velekněží a starší uklidňovali neustále se zvětšující dav v chrámovém okrsku s tím, že popudlivého správce není radno více dráždit, nebo se všem dostane krutého trestu.
Prostí lidé v ulicích se nakonec vcelku uklidnili, jenomže Florus, zrovna doraziv s údajně krví potřísněnými vojáky od západu, hodlal dosáhnout maximálního pokoření Židů, žádaje od nich slavnostní pozdravení přicházejících, plundrováním povzbuzených vojáků, jimž se za zády zvedaly k obloze sloupce dýmu z požáru čtvrti, z níž se před chvílí vynořili. Takovou pohanu neustáli jednotlivci ve shromáždění a zasypali Římany nadávkami a pár kameny. Na to jako kdyby Florus spoléhal, bez váhání vydal legionářům rozkaz k útoku a rozpoutal divokou řež: „Ihned je obklíčili a tloukli je klacky a jezdci je utíkající pronásledovali a pošlapávali. Mnoho jich pod ranami Římanů padalo, ještě více se jich navzájem umačkalo. (…) Kdo padl, toho stihla hrozná záhuba; hynuli totiž, protože je dusilo a ve zmatku před sebou tlačilo množství těch, kdo se na ně zezadu valili…“ popisuje římský zákrok Iosephus (Židovská válka, II.15).
Legionáři tlačili vyděšený dav úmyslně přes hustě zastavěnou Bezethu, překračujíce hromady zohavených těl na náměstí v chrámovém obvodu, ale podcenili sílu židovské odpovědi. Do uliček a průchodů natlačeným legionářům mohli všichni civilisté, mladí i staří, ženy i muži, násilí dobře oplatit, z pronásledovatelů se tedy kvapně stali tísnění obránci. Florus surovým způsobem ochutnal plody svých činů a s notnými obtížemi si jeho muži, jsouce ostřelováni ze střech, razili, možná přesněji prosekávali cestu k pevnosti Antonia. Florus mezitím v panice otočil list a žadonivě vyzval Sanhedrin, jeruzalémskou radu starších, k upokojení davu. Velekněží projevili chvályhodnou velkodušnost a dojednali příměří, dle něhož se Florus pod rouškou noci vyprostil s obklíčenými vojáky z Bezethy a odtáhl do pevnosti Antonia, načež odtamtud po sbalení nejnutnějších cenností a písemností, zanechávaje raněné k pozdějšímu ošetření na místě, s prořídlými bojeschopnými jednotkami uháněl pryč z města.
Římané se řídili horkou jehlou vytvořenou dohodou a ve městě ponechali posádkou v pevnosti Antonia toliko jednu kohortu, která se navíc předtím nezúčastnila bojů. Zahanbený Florus zatím spěchal do Caesareje za Cestiem Gallem předložit svůj výklad událostí, leč Florovi nadřízený místodržící Sýrie byl ku jeho smůle informován dříve, neboť sotva tlačenice v centru Jeruzaléma začala, tamní představitelé zpravili nejen Galla, ale i židovského krále Heroda II., jenž se právě s manželkou Berenike vracel z egyptské Alexandrie. Florovu podání vzniku rebelie tudíž nebyla přikládána velká váha. Buď, jak buď, jednak Herodes, jednak Sanhedrin opakovali vzrušeným zástupům prvotním vítězstvím omámených obyvatel Jeruzaléma mírové supliky, správně varujíce před tvrdou odvetou Říma, který zpravidla nedbal při hájení své cti na to, kdo si začal.
Čistky v táboře vítězů
Určité skupinky Židů se nechali přesvědčit slovy svého krále a předáků, mnozí tak odklízeli škody v Jeruzalémě a v širokém okolí pomáhali vybírat císaři odepřené daně, to vše pod záštitou mír sledujícího Sanhedrinu. Jenže ne každý byl natolik prozíravý a nejedni se jali osnovat plány na svržení římské nadvlády ať to stojí cokoliv. Hlavou nejčinnějšího spolku spiklenců byl syn velekněze Ananiáše, „mladík veliké statečnosti“, Eleazar, jenž zastával čestnou hodnost v Chrámu a nadto velel herodiánské posádce v horské pevnosti Masada. Ke svržení „prořímské“ kněžské frakce měli vzbouřenci k dispozici i bezpočet kvalitních zbraní a zbrojí, které poslední židovský král Herodes Agrippa ukrýval ve zmiňované pevnosti u Mrtvého moře, jejíž stráže se přidaly ke svému veliteli při blížícím se zásahu v Jeruzalémě.
Převrat proti smířlivějším vůdcům, jež Iosephus označuje „královští“, rozpoutali židovští radikálové uprostřed Jeruzaléma v polovině září roku 66 po Kr., když: „…vypálili dům velekněze Ananiáše a královské paláce Agrippův a Bereničin. Potom nesli oheň na radnici, protože chtěli zničit dlužní úpisy a zmařit vymáhání dluhů,“ kterak pokračuje náš hlavní pramen. Následně krvežíznivý dav zlynčoval většinu Římanů a ostatních Nežidů, kteří byli tou dobou ve městě, a oblehli pevnost Antonia. Po jejím dobytí útočníci důkladně povraždili všechny přeživší příslušníky přítomné kohorty a ztekli s nezmenšenou zuřivostí opevněné panovnické paláce na severním okraji města, kam se ukryly zbytky herodiánských věrných, nesouhlasných členů Sanhedrinu a římských hlídek.
Po dvoudenním obléhání zdolali odpor útokem ze všech stran hradeb a krátce poté, do velké míry ušetřivše vzdávající se židovské bojovníky, zmasakrovali Římany, pro něž nebyla kapitulace přípustná. Smrti ale neunikl velekněz Ananiáš a Herodovi důstojníci, jejichž těla se našla v příkopě u vnitřní paty hradeb jednoho z paláců. Sám král Herodes II. se po cestě z Egypta do hlavního města nevrátil a rovnou přesídlil do jedné z působivých skalních pevností v horách severovýchodní Judeji. Jeruzalém ergo padl.
Rex fugitus, vivat… quis?
Římané byli sice potupeni, ale zdaleka ne vyřazeni ze hry, jak si Židé, brzy se ke svým věroučným sporům navracející, mohli myslet. Přihlédneme-li k římské vojenské moci, shora nastíněné ztráty byly nanejvýš regionálního významu, ovšem Židům vydláždily první část cesty vedoucí k jejich zničení. Důkazem budiž třeba těsně po pádu římských hnízd odporu v Jeruzalémě se udavší prudký pogrom v Římany kontrolované Ptolemaidě (budoucí známý přístav Akra), při němž zahynuli desítky Židů.
S pověstnou římskou pohotovostí se taktéž ze Sýrie na jih vypravil s XII. legií a dvěma tisícovkami veteránů a čtyřmi tisíci jezdci z dalších těles římský místodržící Cestius Gallus a ostřelhbitě přebíral iniciativu proti nepříteli, kterému po cestě zastrašoval nebo hned odpravoval možné sympatizanty. Řady rázně pochodujícího římského bojiště pak doplnili také Sohemus, král vazalské Emesy (předislámské pojmenování města Homs v dnešní východní Sýrii), se 4 000 muži a na 6 000 vojáků krále Heroda, z toho 2 000 kavaleristů.
Protivník se nemohl zprvu ani dohodnout, zda se Římanům pokusit omluvit a věc urovnat, což chtěli saduceové a přeživší členové Sanhedrinu, nebo se pustit do plnohodnotné války, jak prosazovali farizejové a zéloti. Paradoxně až Gellus svým bleskovým postupem přiměl rozhádané Židy ke křehké jednotě, takže postavili odhodlané vojsko, jež vyrazilo v ústrety římským odříznutým posádkám v Jerichu a Herodem zbudovaných pevnostech Herodeion a Machareus, kde kupodivu, s přispěním nízké bojové připravenosti a nedostatku zásob na straně Římanů, s přehledem zvítězilo. Na druhou stranu Římané a spojenci zpacifikovali celou Galileu a podél moře se od Caesareji hnali k Jeruzalému, kam došly přední jednotky někdy na přelomu října a listopadu.
Zaskočení rebelové přerušili oslavy náboženských svátků a, třebaže byla současně sobota, vrhli se čacky a neoblomně na římské spojence tvořící předvoj, kteří opouštěli soutěsku Beth Horon ze západu vedoucí k prostranství před městem. Roztažené síly nepřítele tím dokonale překvapili a zahnali je po krátké zteči na útěk. Budeme-li věřit Iosephovi, římská armáda přišla o blíže neurčenou pětistovku mužů, takže došlo pouze k drobnému zakolísaní, nicméně trvalo několik dní než se celé vojsko objevilo před městem, vystavělo rozsáhlý tábor a obnovilo bojeschopnost.
Zde se nám ale vyprávění poněkud zamotává. Iosephus tvrdí, že Gallus čekal tři dny nečinně kousek před hradbami a obsazoval menší pahorky v okolí, nicméně čtvrtého dne vyvedl téměř celé vojsko vpřed a vstoupil bez odporu do Jeruzaléma!
Snad k tomu Římanům dopomohla zrada některých vzbouřenců, kteří si přáli vyjednávat o klidu zbraní, o čemž se mezi Židy rozvířila ožehavá debata po slovech krále Heroda, jenž zpod hradeb sliboval odpuštění a klidný návrat k statutu quo ante. Každopádně obléhatelé pronikli dovnitř Svatého města a začali pustošit Nové město. Zastavit se je poplašeným obráncům podařilo až hluboko ve Starém městě, kde potom Římané dokonce přistoupili k podkopávání a ubourávání Chrámu, aby vyvázli z nastalého řetězce nekončících, pro ně nepříznivých pouličních potyček.
Cestius Gallus po několika dnech patu naznal, že vojensky nic proti fanaticky se bránícím Židům nezmůže a své tříštěné síly z města stáhl. Poté se ale, z vojenského hlediska naprosto nepochopitelně, ba krátkozrace, odebral klikatými průsmyky a zúženými roklemi zpět na sever, ponechávaje za sebou nehlídaný trén! Židé se díky tomu směli obrazně řečeno nadechnout a využít své lehké výzbroje a znalosti terénu k přepadání opozdilců a menších skupin římských vojáků ze zálohy, proti čemuž zůstalo početné římské jezdectvo, namačkané v průsmycích, zcela bezbranné. Ustupující Římané se prý: „z bezradnosti dali do nářku a bědovali v zoufalství. Odezvou jim byl židovský jásot a pokřik radosti a zároveň hněvu. Málem by byli Židé dostali celou Cestiovu armádu, kdyby nebyla přikvačila noc, za které se Římané uchýlili do (vesnice) Baithoro.“ (Židovské války II.19)
Teprve za ohradami a narychlo navršenými valy si mohli Římané dopřát odpočinku, jejich vyhlídky na plný ústup ale byly nevalné. Gallus musel přistoupit k osvědčené metodě úniku z krajního ohrožení – obětování zadního voje. Z nejzmužilejších a nejzkušenějších kohort poskládal asi 400 mužů čítající jednotku, obsadil jí provizorní opevnění a ponechal u ní většinu praporců na zmatení nepřítele, načež v noci s jádrem demoralizované armády odtáhl.
Mapa římské provincie Judea v exponovaném období, která zahrnovala i historická území Samáří, Pereji a části Idumeje
Dozvuky zpackaného tažení
Pokud šlo o Galla, doopravdy stihl proklouznout Židům mezi prsty, avšak k poklidnému ústupu hlavního proudu hrdinští spolubojovníci nedokázali získat dostatek času. Všichni ostatně v ranní řeži rychle padli pod ostřími rozzuřených Židů. Gallus byl také nucen zanechat za sebou všechnu obléhací techniku a část zásob, jichž se Židé s radostí a pocity zadostiučinění chopili, stejně jako zbraní a výstroje zabitých či zajatých římských vojáků. K židovským pronásledovatelům se nadto přidávali i dezertéři z Herodova vojska. Totální porážku zpečetila ztráta orla Legio XII Fulminata (Bleskové legie)! Největší ostudu, která mohla bojovníky, a hlavně velitele jakékoliv legie potkat, ztrátu zlaté orlí standarty, nepřežil o moc ani sám strůjce římského debaklu, Cestius Gallus, kteréhož pozemský život se zakončil příštího jara, patrně příčinnou nemoci.
Židé nesporně dosáhli ohromného úspěchu, rozdrtili početné nepřátelské síly a díky římským zbraním, lupu a penězům z ukořistěné vojenské pokladny nepostrádali prostředky k vedení války. Na jejich stranu také přešla značná část předtím váhajících nebo Římany zklidněných regionů, podobně jako herodiánské posádky výborně položených horských bašt.
Římané přese všechna škobrtnutí ještě neřekli své poslední slovo, shromažďovali bez meškání bojem zocelené legie z východních provincií a požádali o nové spojenecké kontingenty. Do Sýrie mimoto dorazil zjara roku 67 po Kristu jeden neúnavný muž, zkušený generál, který obdržel z Říma nad slunce jasný úkol: rozdrtit odpor a obnovit pořádek i římskou moc v Judeji. Jeho jméno znělo Titus Flavius Vespasianus.
Zdroje:
ČAPEK, doc. Filip. Archeologie, dějiny a utváření identity starověkého Izraele. VYŠEHRAD, 2018. ISBN 978-80-7601-082-6.
DANDO-COLLINS, Stehpen: Mark Antony´s Heroes: How the Third Gallica Legion Saved an Apostle and Created an Emperor. John Wiley, Chichester, 2006. ISBN 9780471788997
FLAVIUS, Josephus. Válka židovská. Vyd. 3., V Academii 1. Překlad Jaroslav Havelka, Jaroslav Šonka. Praha: Academia, 2004. ISBN 80200117302
KOVAŘÍK, Jiří. Legie římského impéria – Římské války IV. Akcent, 2016. ISBN 978-80-7497-133-4.
JOHNSON, Paul. Dějiny civilizací Svaté země. 1. vyd. Překlad Tomáš Suchomel. Brno: Barrister, 2003. ISBN 80-865-9820-9.
Židé. Online. Antický svět. 2015. Dostupné z: https://www.antickysvet.cz/26061n-zide. [cit. 2024-09-12].
