Nejzarputilejší bojovník druhé světové války - příběh věrného Hiróa Onody

Vyprávění z období líté pacifické kampaně, v níž táhli náš protagonista a jeho spolubojovníci povětšinou za kratší konec pomyslného provazu, avšak v odporu vůči nepřátelům Japonska a ztělesňování vznosných ideálů nezlomnosti, věrnosti a statečnosti hodných samurajských tradic, pokračovali často až za hranice představitelnosti. Hiró Onoda ze sebe vydával to nejlepší ve službě dechberoucích 29 let po konci války!

Zrození neoblomného válečníka

Hiró Onoda se narodil v roce 1922 ve vesnici Kamekawa v prefektuře Wakajama, tedy v jižní oblasti největšího japonského ostrova Honšú, do obchodnické rodiny v nižší střední vrstvě, přičemž obchodování zaujalo i jej samotného, jak dokládá jeho první (částečně) civilní zaměstnání ve filiálce japonského konglomerátu zpracovávajícího barevné kovy v okupovaném čínském Wuhanu roku 1942. To získal nejenom díky rodinným stykům, leč také pro svou vojenskou službu, k níž se svědomitě přihlásil ihned po dovršení osmnáctého roku života a která měla nezvratně nasměrovat jeho životní dráhu.

Po absolvování základního výcviku byl z doporučení nadřízených, kteří si povšimli jeho přičinlivosti a čestnosti, převelen do tréninkového střediska Nakano ležícího na okraji hlavního města císařství, konkrétně na oddělení Futamata určené k výcviku elitních zpravodajců a záškodníků. Kromě státnímu, dá se říci dosti šovinistickému, nebo spíše rasistickému narativu podřízené výuky dějin, filosofie, cizích jazyků a také bojových umění byl proškolen v technikách asymetrického boje a odporu za nepřátelskými liniemi.

Záhy podstoupil vydatný kurs v důstojnické akademii, zaměřený především na diverzní a propagandistické operace (tvorba demoralizačních letáků, kampaně mezi zajatci atd.), do jejichž plánování se spěšně zapojil s povšimnutíhodnou obratností. V průběhu výcviku a vyučování byly téměř každému příslušníkovi japonských ozbrojených sil vštěpovány principy Sendžikunin, zjednodušeně řečeno teze podtrhující nutnost bít se za pomocí všech možných prostředků až do sebetrpčího konce, aniž by se připouštěla možnost složení zbraní.

V prosinci 1944 Hiróa s vynikající průpravou vyslali, tehdy již v hodnosti poručíka druhé třídy na malý ostrov Lubang (rozlohou 3 × 10 km) nacházející se v západní části filipínského souostroví, aby tam vytvořil zázemí pro partyzánského hnutí a v případě potřeby zlikvidoval přístavní a letištní infrastrukturu, která by mohla pomoci Američanům a Filipínským povstalcům při očekávaném útoku na ostrov. Vinou kompetenčních třenic s výše postavenými důstojníky na ostrově a brysknímu postupu Spojenců se mu úkol víceméně nezdařil, fortifikace a sklady nebyly v čase vylodění nepřítele dostatečně připraveny. Vzdor nepřízni okolností ale Onoda a jeho muži bránili členitý ostrov zavile.

Když nedlouho po vybudování nepřátelského předmostí na pobřeží v únoru 1945 většina japonských vojáků padla, byla evakuována či se vzdala, Onoda spolu se zbývajícími přeživšími pokračoval v boji, ustupuje do hloubi ostrova a přebíraje velení nad roztříštěnými řadovými pěchotními útvary.

Rozkazy nade vše

Přesto včas seznal, že další odpor se zdá být marnivý a jeho úkol – vyřadit dostupné dopravní zařízení a zadržet větší množství nepřátel – se naneštěstí nezdařil. Rozhodl se tedy spáchat sebevraždu, nechť zmenší potupu přinesenou své rodině a sobě domnělým nesplněním rozkazu. Od tohoto kroku jej na poslední chvíli odvrátil velící důstojník, Jošimi Taniguči, jenž jemu a přeživším třem vojákům nařídil vytrvat, podle potřeby se ukrýt a bez milosti škodit nepříteli, řka: „Může to trvat tři roky, možná pět, ale ať se stane cokoliv, vrátíme se pro vás!“ Ukládaje si tato slova opravdu až k srdci vyrazil Onoda v čele čtyřčlenné skupiny nejvěrnějších podřízených do nachystaného úkrytu v horách, odkud neustával v boji, a to ani po japonské všeobecné kapitulaci v září 1945. Tou dobou Američané všechna jiná hnízda vzdoru na ostrově vymýtili.

Poručíkovi muži se s postupujícími měsíci a roky proměňovali v „zálesáky“. Nosili směsici starých rozpadajících se uniforem a nakradeného oblečení vesničanů, po vyčerpání vojenských balíčků přežívali na banánech, kokosech, ulovených ptácích, ukradené rýži a prosu nebo skotu a obývali snižující se počet dočasných úkrytů v husté džungli. Svou misi ztrpčovat život dobyvatelům přesto nepřerušili a úspěšně se vyhýbali pátracím akcím amerických vojáků a posléze i filipínských policistů.

Během sabotážních akcí a potyček s místními obyvateli opakovaně narazili na zvěsti o kapitulaci své vlasti. Ani výpovědím domorodců, ani shazovaným letákům nehledě na jejich obsah – z letadel dopadala oficiální prohlášení nadřazených útvarů z konce války – však dlouho nechtěli uvěřit, na rozdíl od dalších skupinek vojáků, které se na jednotlivých okolních ostrovech postupně vzdávaly. Oddíl na Lubangu zůstával skálopevně přesvědčen o patřičnosti boje, koneckonců kdo jiný než jejich velitel, v různorodých technikách nepravidelné a psychologické války vycvičený Onoda, měl být s to rozpoznat klam proradných Američanů. Všechny letáčky, ba dokonce přepis císařova rádiového projevu o příměří z 15. srpna 1945 byly smeteny ze stolu coby podvrhy.

Nevyhnutelný rozklad odboje

Až v roce 1949 vojín Džujči Akacu ztratil trpělivost a vůli k odporu, oddělil se od skupiny a po šesti měsících osamoceného bloudění neprostupným deštným lesem se vzdal filipínským bezpečnostním složkám, vyzradiv zřejmě identitu svých spolubojovníků, kterým poté dokonce Filipínci do hustých a neprostupných lesů shazovali aktuální japonské noviny a vzkazy od rodin žijících v poválečném Japonsku. Úkol se pro ještě podezřívavější a opatrnější trojici nicméně nezměnil, a tak pokračovali neodrazeni v guerillových aktivitách. Na jejich odhodlání nic nezměnil ani takový přelet amerických proudových letounů nad ostrovem v průběhu Korejské války, neboť Onoda soudil, že jsou svědky nástupu japonského, trochu zpožděného, ale dozajista přelomového protiútoku…

Při přestřelce s filipínskými vojáky, kteří ve zdejších horách nic netušíce cvičili, byl však v roce 1954 zastřelen desátník Šimada, který stihl předchozího roku utrpět průstřel nohy při jiné potyčce s policií. Od té doby se unikající dvojice, poručík Onoda a vojín Kozuka, stávala čím dál tím uzavřenější, nedůvěřivější a zoufalejší, což vyústilo i ve větší brutalitu vůči místním vesničanům, u nichž zakořenili příběhy o divokém a úskočném vraždícím přízraku, a kompletní propadnutí iluzorním představám o neexistujícím světě, kde válka neskončila. Nakonec diverzanti zabili během let minimálně přes 30 ostrovanů v domnění, že jsou to najatí agenti Američanů.

Roku 1972 setkání s policií na jím žďářeném poli nebohých místních sedláků nepřežil další fanatický císařův poddaný, vojín Kozuka. Zvěst o jeho skonu se brzy rozkřikla, zvláštní pozdvižení ale zpráva vyvolala v domovině partyzánů. Japonské úřady totiž oba muže již v roce 1959 prohlásily za mrtvé a věc za vyřízenou. O to více se tudíž divili i čtenáři, když byla po ohledání vyhublého těla nezlomného vojína Kozuky prokázána a zveřejněna jeho totožnost. Netrvalo dlouho a vyrojily se spekulace, zda nejzatvrzelejší z družstva, které se před 27 lety skrylo do džungle, je pořád naživu.

Znuděný student nalezl (skoro) Yettiho

Poručík Hiró Onoda nevědomky dostával mnohým fantaskním teoriím, které se o něm nakupily v Japonsku. Stále nejen dýchal, tedy i doufal, ale předně vedl nesmiřitelnou sabotážní válku. Ač se ocitl ve svém poslání osamocen a poslední tažení si na jeho zdraví také citelně vybíralo svou daň, plnil poslání dalších 18 měsíců. V tomto období si, jak později poněkud rozpačitě vypověděl, připouštěl častěji a hmatatelněji možnost, že by skutečně válka mohla skončit neúspěchem a že pomoc nikdy nepřijde.

V únoru 1974 se na zapadlý ostrov odhodlal excentrický cestovatel, vlažný frekventant tokijské university uchvácený kulturou hippies a v neposlední řadě hledač mystického Yettiho v jedné osobě – Norio Suzuki. Sic tajuplného ledového lidoopa nikdy nenašel, tato cesta mířila za pohřešovaným tajemným krajanem. S divošsky vypadajícím, pověstného sněžného muže připomínajícím a roky strádání zoceleným Onodou se shledal hned čtvrtého dne pobytu na Lubangu (vskutku obdivuhodný pátračský výkon), a dokonce byli s to se rychle spřátelit. Několik problémů vyvstalo kvůli Onodově nevoli přijmout drastický posun ve světě, ale pár dnů přemlouvání a vykládání poválečných změn ho do určité míry upokojilo. Nehledě na všechny nově nabyté informace zdejší, bez nadsázky křovinný, nepohnutelný válečník buď jak buď neústupně odmítal složit zbraň bez přímého ústního rozkazu nejvyššího velícího důstojníka svého diverzního útvaru neboli jak sám uvedl, majora Jošimi Tanigučiho.

Norio Suzuki se chtě nechtě musel odebrat zpět do Japonska, přičemž se zavázal vnitřně stále otřesenému poručíku Onodovi, že velitele vystopuje a přivede, nezapomínaje si na cestu pořídit i bezpočet fotografií dokládajících jejich setkání. Obtížnějším se ukázalo pátrání po onom císařském důstojníkovi, jenž mezitím zestárl a stal se po svléknutí uniformy knihkupcem, na což Suzuki přišel až po dvoutýdenním vyptávání ve veteránských spolcích a na úřadech.

Přese všechny roky v míru v Tanigučim silný vojenský duch pořád dřímal a na Onodu si velmi zřetelně vzpomínal, na vrub čehož 9. března 1974, kdy za ním dorazil s omračujícími zprávami přikvačil Suzuki, Taniguči bez otálení odletěl na Lubang. Tam nazítří svému bývalému nižšímu důstojníku předal formální hlášení o konci války a pozastavení služby pro císaře Šówu (vlastním jménem Hirohito), za jejíž příkladné plnění na svého otrlého druha ve zbrani nešetřil chválou. Hiró Onoda za stěží ovladatelného breku úlevy následně po dlouhých 29 letech odložil svou funkční pušku Arisaka typ 99 s pěti sty přenášenými náboji, několik ručních granátů, důstojnický meč a osobní dýku, kterou obdržel před odjezdem z domova od matky pro případ zajetí. Válka skončila.

Mimochodem, Onoda nebyl kupodivu posledním unikajícím vojákem císařské armády ve stavu válečném. Tento primát drží tchajwansko-japonský míšenec Teruo Nakamura, kterého zatkli indonéští strážci zákona v prosinci 1974 na ostrově Morotaj, zatímco obdělával v takřka neobývané části ostrova své políčko s rýží. V zápětí byl repatriován na Tchaj-wan a oproti Onodovi nestrhl takový poprask, zvláště proto, že se zřídka pouštěl do bojových akcí.

Neuspokojivý návrat do jiného světa

Onodův návrat do rodné země po 10 416 dnech v cizině byl provázen bouřlivým přijetím. Jenom na letišti, kde poprvé opětovně vkročil na půdu své vlasti, na něj dychtivě čekalo 8 000 lidí a z Hiróa se stala mediální persona i hvězda nacionalistických spolků. Ještě předtím byl účasten neobvyklého ceremoniálu, při němž mu, sveřepě vystoupivšímu v nahrubo vyspravené staré armádní uniformě, úřadující president Filipín, Ferdinand Marcos, udělil generální pardon za jeho zločiny proti civilnímu obyvatelstvu a převzal od něho služební katanu na znak smíru. V očích většiny zainteresovaných tento akt představoval více než symbolické smytí viny za krutosti a škody napáchané na Lubangu, nicméně mnozí novináři, příslušníci mladší generace Japonců a samozřejmě filipínští vesničané pohlíželi na spravedlivost zveličování Onodovy statečnosti a chvályhodnosti odlišně…

Ještě na sklonku roku 1974 sepsal Hiró paměti ověnčené názvem „Moje třicetiletá válka“ (No Surrender: My Thirty-Year War), honorář z nichž mu současně se státní penzí a náhradou ušlé gáže zajistily pohodlný život, alespoň po materiální stránce. Jakmile totiž na Onodu dolehla vlna pozornosti veřejnosti, změnil se pro něj domácí život za naprosto neuchopitelných společenských okolností ve velmi zatěžující, zejména když, jak zde padlo, někteří spisovatelé a historici umně napadli obraz heroického a ctnostného Onody, o který zčásti usiloval i on sám lehkým zabarvením svých memoárů.

Avšak byly to hlavně stav japonské společnosti a úpadek úcty k armádě a císaři, co Onodu znechutilo a přimělo ani ne za rok po příjezdu emigrovat do Brazílie. V japonské kolonii v Sao Paulu si relativně brzy našel manželku a přátele, choval dobytek. Nicméně šokující zpráva o parenticidě spáchané jedním dobře postaveným a zajištěným mladým Japoncem v roce 1980 vedla Hiróa k významnému zamyšlení. Od 80. let žil proto střídavě v jižní Americe a zpět v Japonsku, kde provozoval chlapecký výchovný tábor, kde svěřence vyučoval nejenom schopnostem potřebným k přežití v divočině, sebeobraně a ošetřování, ale i souboru tradičních hodnot, vedl je k čestnosti, sebekázni a věrnosti císařskému dvoru a rodině, potažmo státu.

Ze svých značných zdrojů i osobním zapojením přispíval šintoistickým chrámům a historickým spolkům. Ostatně služebníku Jeho Božské Výsosti relativní bohatství spíše překáželo, přihlédneme-li ještě k šetrnosti a štědrosti jeho čerstvé manželky, jež se zapojila do podpory škol na japonském venkově a předsedala spolku Japonských konservativních žen.

Poručík ve výslužbě, uznávaný a pokorný Hiró Onoda, zesnul v požehnaném věku 91 let v lednu 2014 na následky selhání dýchacího ústrojí v Tokiu. Jeho smrt byla vzpomínána tiskem, ale třeba i minutou ticha v japonském parlamentu.

Onoda sice v mnoha ohledech nebyl dokonalý, vícekrát chybil a jeho poválečné vystupování budí dodnes jistý povyk, leč bezesporu se stal ztělesněním ušlechtilé loajality, vynalézavé všestrannosti a odvážného chování vycházejících z diametrálně rozdílného prostředí a doby, který si po právu vysloužil zájem a obdiv nejen svých soukmenovců.

Po způsobě Onodovi milé závěrem nechme na obrazovce zářit starobylý pokřik: Tenno heike, banzai!

Zdroje:

https://www.historyhit.com/hiroo-onoda-the-japanese-soldier-who-refused-to-surrender/

https://allthatsinteresting.com/hiroo-onoda

https://www.nytimes.com/2014/01/18/world/asia/hiroo-onoda-imperial-japanese-army-officer-dies-at-91.html

https://www.historyskills.com/classroom/year-10/hiroo-onoda/

https://www.bbc.com/culture/article/20220413-onoda-the-man-who-hid-in-the-jungle-for-30-years

https://www.nzz.ch/international/kapitulation-japans-in-asien-dauerte-der-zweite-weltkrieg-laenger-ld.1570650

https://zoom.iprima.cz/valky/hiro-onoda