Židé proti Římu: Nová římská lopotná kampaň přináší své ovoce

Po úvodním vítězství již odpůrců povstání v posvátném hlavním městě nadále nebylo k vidění a Židé v čele s veleknězem Ananem, hlavou saducejského proudu, navrch přijali aktivní obrannou strategii v souladu, s níž si umínili zabrat co největší území a vybudovat robustní pás opevnění a zásobovacích základen kolem Jeruzaléma, než se Římané vzpamatují a vrátí s armádou v otevřené bitvě nepřemožitelnou.

Celou oblast Judeji nejdůležitější rebelové rozdělili na šest vojenských okruhů (ačkoliv žádné nejvyšší velení neexistovalo a pravomoci jednotlivých potentátů zdaleka nedostaly jasného vymezení), do každého uvedli konkrétního urozeného velitele a začali cvičit vojsko, kterého akutně žádali i pro zastrašení či umlčení prořímského obyvatelstva v odlehlejších oblastech. Vedení výpadů do všech světových stran a dosti důkladné přípravy obrany na nevyhnutelné se ujala i velká, třebaže vzájemně soupeřící jména tehdejšího židovstva – umírněný Josef ben Matitjahu a radikální Jan z Giskaly.

Právě zmiňovaný Josef, syn Matitjahův (česky někdy Matatjášův), neboli nám svým budoucím římským jménem dobře známý Iosephus Flavius, se po určitých neshodách a potyčkách s bandami soupeřících frakcí jana z Giskaly a jistého ambiciózního kněze Eleazara ben Šimona chopil spolupráce jednotlivých vojenských velitelství a souběžně se svědomitě zhostil vedení obrany okrsku Galilejského, poněvadž zrovna toto severní území mělo být nejdříve vystaveno římské protiofenzívě. Iosephova úloha však nepochybně nebyla snadná.

Vrchní velitel, znalý římského vojenského umu, si uvědomoval neřestné sklony svých rozhádaných soukmenovců – kořistění, nesouřadnost, prchlivost, přehnanou násilnost -, a tak se pokoušel o vytvoření soudržného a dobře ovladatelného vojska s výcvikem po římské způsobuv soul: „Zaváděl mezi vojáky hodnosti, podřizoval je desátníkům, setníkům a potom tribunům, aby jim stáli v čele. Učil je, jak dávat znamení a troubit k útoku i ústupu, učil je útokům a obratům křídel (…). Nejvíc je posléze cvičil k válce a při každé příležitosti vykládal o římské kázni a o tom, že povede válku s muži, kteří svou tělesnou silou a rozhodností svého ducha jsou málem pány celého světa.“ (Židovské války II.20) Zřejmě s tímto systematickým a pro své souvěrce nepřitažlivě suchopárným přístupem po pár měsících v zimě 66/67 mohl být spokojen, neboť prý do pole dostal přes 50 000 jakžtakž vytrénovaných a obstojně vyzbrojených mužů, přičemž z těch nejzocelenějších a nejvěrnějších vytvořil prozíravě svou osobní gardu připomínající ne náhodou císařské pretoriány. Úspěch jeho snažení však měla posoudit teprve srážka s mocným nepřítelem.

Cestiovou porážkou zhrzení Římané věru neotáleli a z východních provincií Malé Asie vyslali v časech zimního útlumu válečných výprav v doprovodu tří legií (Legio V Macedonica, X Fretensis a XV Apollinaris se zhruba 18 000 legionáři a několika tisíci jezdci) a početných pomocných sborů (tzv. auxilií dosahujících tu počtu asi 20 000 bojovníků) s neposlušností skoncovat zkušeného generála, Tita Flavia Vespasiána. Sedmapadesátiletý vojevůdce, zásluhami opředený bývalý legát Legio II Augusta, s níž si vybojoval slávu při podmanění Británie, a bývalý správce provincie Afrika nebo ostrova Kréta se mohl pyšnit nejenom sbírkou vojenských i úřednických úspěchů, ale taktéž pověstí čestného, udatného a rozvážného velitele, na kterého je spoleh. I přes svůj věk pravidelně vjížděl do nejlítější vřavy a vojsku rozkazoval z bezprostřední blízkosti, čímž si vydobyl značný respekt u prostých vojáků i soupeřů.

Na židovské soky nadto vyvíjeli tlak rovněž římští správci Egypta a Sýrie, shodou okolností vysloužilí generálové a blízcí spojenci Vespasiána, kteří obchodním embargem a menšími vpády do vzbouřeneckých oblastí rozptylovali jejich síly.

O generaci mladší velikán antické historiografie, Tacitus, k novopečenému pověřenci východních armád dodává následující (Dějiny II.5): „Vespasianus, řízný válečník, jel vpředu před pochodujícím vojskem, vybíral místo pro tábor, ve dne v noci taktickou obratností, a jestliže to okolnosti dovolovaly, i osobní udatností vzdoroval nepřátelům, lecjakým jídlem, šatem a vzhledem se stěží lišil od řadového vojáka…“ Vespasián sice nebyl dokonalý, často bývá vypichována jeho lakota, nicméně z dostupných tváří byl tím nejlepším, koho mohl císař Nero pro tento zapeklitý úkol nastolení řádu v neklidných končinách judejských zvolit.

Vespasián a jeho schopní velitelé, mezi něž náleželi i jeho stejnojmenný syn zvaný pokrátku Titus anebo Marcus Ulpius Traianus, otec budoucího císaře Trajána, na jaře 67 po Kr. vyrazili ze syrské metropole Antiochie podél pobřeží na jih. Posilou se k němu na cestě připojily odřady spojeneckých králů Heroda Agrippy II., Sihaema ze syrské Emesy a Malicha II. z Nabateji, polonomádského arabského království ležícího jihovýchodně od Judeji, kde Židy od nepaměti nechovali právě v lásce. Dohromady přišlé kontingenty sestávaly z více než 15 000 vojáků, převážně tolik potřebných lučištníků a těžkých jezdců. Na Galileju se tedy v květnu téhož roku rychlým tempem řítilo dohromady téměř 60 000 mužů!

Povětšinou šlo o bojem zkalené statné veteránů dychtících po boji i plenu z něj plynoucím, kterým navíc společnost dělalo zásobovací loďstvo plující při pobřeží a vyznamenaní i vynalézaví důstojníci. Náramně napomáhala i síť římských agentů, respektive židovských sympatizantů, kteří prospěli již tak dobře vedenému vojenskému průzkumu.

Této mase se proto povedlo, ačkoliv postupujíc příznačně po římsku obezřetně, v průběhu května 67 po Kristu proniknout do silně bráněné Galileji, kde nejdříve v rychlém sledu padla do římské náruče pobřežní města. Židé v mezidobí od Cestiovy porážky opět zabředli do svých nábožensko-frakčních půtek a také se vojensky vyčerpali při nesmyslných útocích na Aškalon, jehož římská spořádaná posádka byla pro Židy nerozlousknutelným oříškem. Když poté hlavní Vespasiánovo vojsko rozepjalo svá opancéřovaná křídla a kvapně pohlcovalo Galileu, obránci se tváří v tvář vysoce sehranému, výborně vyzbrojenému a sebevědomému nepříteli zmohli pouze na chabý odpor. Prvotní vášeň vyprchala a Židé kolísali.

Všechno úsilí vštípit Židům disciplínu a odvahu přicházelo očividně vniveč, jak si povzdechl i sám židovský velitel při shromažďování jednotek k obraně města Gabara: „Rozutekli se nejen před bitvou, nýbrž dokonce dříve, než nepřátele spatřili, Josef zůstal sám s malým počtem lidí. Když viděl, že nemá dostatečnou sílu k tomu, aby se nepřátelům mohl postavit, že židovská sebedůvěra poklesla a že by většinou rádi přistoupili na příměří, začal se obávat o výsledek celé války. Proto sebral ty, kdo s ním zůstali, a utekl do Tiberiady.“ Město zůstalo nechráněno a jako mnohá další záhy padlo.

Zprvu se tedy pro Římany jednalo víceméně o únavný, leč triumfální pochod bez větších výzev, při němž připomínali všem obyvatelům, nevinným i s povstalci se paktujícím, komu Judea právoplatně podléhá… Až za postupu ke klíčovému městečku Jotapata byl Vespasián nucen systematicky dobývat jeden opěrný bod za druhým, při čemž nelítostně v prach obracel jednotlivé vesnice a menší pevnůstky, které se jinak nejednou stávali útočištěm banditů a sabotérů v týlu. Židé se bili statečně a nedávali svou kůži zadarmo, volíce mnohdy raději sebevraždu nežli zajetí, ale nebylo jim to proti síle římské armády a početní převaze příliš platné.

Pat u nezdolné Jotapaty

Do Jotapaty umístěné na hřebeni nad strmými roklemi mezitím zavítal i poněkud zkroušený Iosephus s posledními oddanými, patrně otrlou a dovednou gardou, a zásobami jídla i zbraní. Všemi prostředky se tento dozajista dobrý voják snažil pozvednout morálku obránců a vyztužit již tak mohutné hradby, které kryly především úzký přístupový bod k městu od severu. Římané si na druhou stranu nemohli nechat ujít příležitost zajmout, nebo zabít vůdce nepřátelské obrany Galileje, takže město neprodyšně obklíčili a jejich zákopníci záhy již, v duchu vojenských příruček a nepodcenění protivníka, okázale vršili valy, zasypávali strže a rozkládali obléhací stroje.

Obléhatelé díky rozsáhlým pracím ženistů i běžných legionářů zpoza svých dřevěných přístřešků a proutěných plotů chrlili na posádku uzavřenou ve městě déšť projektilů všeho druhů včetně více než 40 kg balvanů. Neodrazení obránci pro změnu odpovídali prudkými výpady a vlastní palbou, čímž nakonec útočníky přiměli z opatrnosti přejít ke strategii vyhladovění. Díky objemným zásobám jídla i vody se ale obléhání protahovalo, bojovníci na koruně hradeb neochabovali, takže ani opakované zteče římských pěšáků nepřinášely kýžený výsledek. Čas přesto hrál v jejich prospěch.

Po několika týdnech Římané dokončili zemní práce a zhotovili dvě obrovská beranidla, s nimiž a řadou pohyblivých obléhacích věží konečně svitla naděje na průlom hradeb. Židé se náporu s bořícími stroji stejně jako ostřelování ze šípometů a onagerů hrdinně bránili, jedno ze zařízení s nesmírným vypětím sil vyřadili při výpadu z provozu, ba dokonce střelou lehce zranili z přední linie útok řídícího římského imperátora Vespasiána (v římské terminologii míněno „muže držícího imperium neboli nejvyšší vojenskou moc nad určitou oblastí či výpravou“, označení se na císaře a jiné svrchované vládce přeneslo právě díky jejich „plošnému imperiu“ nad celou říší). Římané městské valy neprorazili ani při této dramaticky vrcholící zteči, ani v následujících dnech, kdy na sebe střídavě tvrdě útočily obě strany.

Vespasián, nestrádaje nikterak mimořádně kvůli zásahu oštěpem do kotníku, každopádně získával navrch, nepříteli se v prázdných skladech nedostávalo proviantu a ani záloh, zmáhaly jej únava a nemoci, pročež ve výsledku příkrost i četnost přepadů zpoza hradeb upadala. Římané na chvíli v červenci přerušili činnost a stáhli se k nabrání sil do opevněných táborů kolem Jotapaty, zatímco dva z obléhatelů vyčleněné odřady vyrazily chvatně k nedalekému městečku Jafa, kde potřely bez milosti odpor mnoha stoupenců Iosepha a sídlo srovnali se zemí. Jiné jednotky současně v krvi utopily nečekanou neposlušnost Samařských, kteří ohrožovali týl postupujících vojů.

Vzpružení a odpočatí Římané, obohacení ještě o sdělení přeběhlíků o pokleslé bojeschopnosti svíraných hájitelů Jotapaty, po týdenním odkladu vyčlenili elitní útočná komanda a s nimi na hrotu podnikli noční útok, bleskurychle smetli zemdlelé hlídky, načež otevřeli brány, aby jejich spolubojovníci mohli dokonat vítězství. Zbrkle do ulic vybíhající rozespalí Iosephovi důstojníci a gardisté se postavili čacky na odpor, nicméně většina posádky do té doby již padla, nebo raději volila úprk do citadely, jež ale také neušla obsazení Římany o moc déle než město samo. Po sedmačtyřiceti dnech obléhání se ulice Jotapaty zbarvily poživačnými plameny a krví rozsekaných civilistů i vojáků, přičemž tentokrát ušetřeny nezůstaly ani ženy a děti.

Legionáři potlačili svou zuřivost a přestali vraždit až nad ránem, kdy nastal čas vykrádání domů urozených obyvatel a snášení mrtvol svých druhů, stejně jako polapení přeživších poznamenaných obyvatel. Římané zde dosáhli nesporného úspěchu, cena za něj byla ale vysoká.

Mezi vězně se po dvou dnech skrývání v jeskyni na kraji města zařadil i uprchlý velitel Iosephus, jenž si pro srdnatý vzdor zasloužil milost a zaujal pozici otroka-poradce ve Vespasiánově štábu. Prý kromě podrobností o židovské náboženské hierarchii a vojenské síle rovněž k Vespasiánovým uším trousil proroctví o jeho zářné budoucnosti, dle kterých se měl Iosephův pán stát jednoho dne i císařem. Dva roky nato se zrovna tato vize vskutku měla zhmotnit, i když vzhledem k probíhajícímu tažení se to nejevilo pravděpodobné.

Táhlé bříštění se potoky galilejské krve

Římané po pádu Jotapaty v polovině léta roku 67 stále nebyli ani zdaleka v srdci povstaleckého území a museli čelit obdobně neústupné a zarputilé obraně Židů ve zbytku Galileje, kteří ve svém zoufalství, fanatismu a pohrdání smrtí působili lépe a koordinovaněji bojujícím římským šikům citelné ztráty. Vnímali to i samotní římští velitelé, jako například mladší z fláviovského vůdčího dua, Titus: „Války vyhrává nejen množství lidí, i když bojeschopných, nýbrž statečnost, třebas malého počtu…“ (Židovská válka III.9)

Zvláště opotřebovávací obléhací střety, provázené lstmi a důvtipnými metodami odrážení útočníků (vylévání horkého oleje, svalování rozměrných balvanů nebo trávení vodních zdrojů) a nepravidelné útoky osamocených židovských skupin ze zálohy škodily římskému vojsku. Vzdor narůstajícím zástupům raněných a hlavně rozezlených, záštiplných Římanů však nemohli sebeodvážnější Židé starověký parní válec ztělesňovaný okovanými sandály legionářů pochodujících při hře cornicenů (trubačů) zastavit.

Po několika neuvěřitelně krutých a vleklých obléháních, při nichž římská armáda obsadila stěžejní galilejská města jako Gam(a)la, Sephoris, Bethsaida Tiberias a Tarichaei, byla na sklonku podzimu téhož roku Galilea opět v římském držení, i když cena zaplacená v životech postupujících legií i obránců byla nezměrná. Považme třeba fakt, že pouze těsně po vytržení Tarichei, kterou zabrali Římané díky přemožení nepřátelských sil v netradičně divoké bitvě svedené z palub pramic a rybářských bárek na hladině Genezaretského (Galilejského) jezera, v zajetí skončilo kolem 40 000 obyvatel a valnou většinu z nich čekalo okamžité uvržení do otroctví…

Z celého regionu zbývala už jen štědře opevněná, uprchlíky přeplněná bašta Giskala, do níž mohli Římané schodu vrazit, ale Titus měl masakrů až po krk a nechtěl své znavené muže vystavovat dalším rizikům. Vyjednávání započatá s bázlivou městskou honorací vypadalo zprvu slibně, neboť obyvatelé se chtěli vyhnout osudu svých pobitých krajanů, ale příměří bylo znenadání striktně odmítnuto. Město bylo tou dobou totiž pod kontrolou nevyzpytatelného Jana ben Leviho, řečeného příznačně z Giskaly, kterého Iosephus líčil jako prohnaného zločince, jenž se v honbě za mocí a nasycením svého ega neštítí ničeho, zrady a lží nevyjímaje.

Možná byl kronikářův náhled ovlivněn silným soupeřením obou židovských předáků z časů organisace raného povstání, nýbrž Jan ve své snaze o ovládnutí města zevnitř určitě nemínil připustit kapitulaci, poražence i římské zmocněnce ve městě nechal zlikvidovat a zburcoval chátru aby poplenila příbytky zámožných obyvatel. Poděšené obyvatelstvo se Janovi a jeho tlupě ozbrojenců zdráhalo postavit a Římané se proto neochotně chystali na další vyčerpávající obléhání. Jan si arci vzápětí uvědomil, že po vojenské stránce nemůže zvítězit a nelze zde kvůli tomu zbudovat novou základnu pro své loupeživé pustošení.

Vyslal proto posly do Jeruzaléma s překroucenými informacemi o situaci v Giskale a její nebránitelnosti, sám se poté paradoxně pod rouškou noci vyplížil z města a, jsa obklopen svými skalními přívrženci patřícími k zélotské sektě a veza vysoce postavené rukojmí, vyrazil do Svatého města ukousnout si podíl na vlivu jinde. Giskala se na druhý den odevzdala Římanům, které předáci místní komunity vítali i díky zdrženlivosti v rabování jako osvoboditele.

Římané v důsledku tohoto naservírovaného vítězství vyrvali v listopadu 67 Židům poslední základnu v Galileji z rukou a ihned se pustili do usilovného budování podstatného nástupního prostoru k finálnímu úderu na Jeruzalém. Tomuto záměru jako by svědčily i zimní porážky Židů na sinajsko-judejském pomezí (Římané vstoupili i do gazánské Rafie, předchůdce dnes nechvalně proslulého města Rafah), vypuzení a zničení židovských posádek v Pereji a Samáří, ale i četné nájezdy z arabské pouště a v prvé řadě vnitřní třenice uvnitř povstaleckého tábora. Všichni Jeruzalémští se ovšem bez rozdílu oprávněně obávali nepřátelského hněvu.

Nevyžádaná přestávka

Zjara nového válečného roku Vespasián vyrazil neúprosně na okružní jízdu západní Judeou, zpacifikoval na jihu Idumeu (biblický Edom) a efektivně tak odřízl jádro provincie Judea se středem v Jeruzalémě od vnějšího světa. Římská vojenská mašinérie v Sýrii a Judeji disponovala všemi důležitými předpoklady k průbojnému završení války, ostatně samotný Vespasián jej důkladně naplánoval, jenomže většinu léta a podzimu roku 68 strávila římská vojska nehnutě, obnovujíce své stavy a nanejvýš rozprašujíce zbývající sporadická hnízda odporu v Galileji a přímořských krajích, popřípadě z Judeji úplně zmizela. Proč?

Toho roku potkaly západní části impéria a velkolepý Řím krušné chvíle. Jak píše Iosephus: „Když se Vespasianus obrátil zpět do Caesareje a chystal se s veškerou svou mocí vyrhnout na samotný Jeruzalém, dostal zprávu, že Nero spáchal sebevraždu…“ Nejprve propuklo povstání v Galii, následně také v Hispánii, která uspíšila dvorské spiknutí proti zpěvavému tyranovi, císaři Neronovi, jenž si v létě vzal na útěku z Věčného města, byv senátem provolán za nepřítele státu, raději sám život, zvolávaje přitom možná památné: „Qualis artifex pereo!“ (Jakýžto umělec, (já) zmírám!). Nebyl však ani první, ani závěrečnou obětí zvratuplného vývoje událostí, anžto postupně svou, či cizí čepelí v nadcházejícím roce pozbyli života ještě další tři císaři - Sulpicius Galba, Marcus Salvius Otho a v neposlední řadě Aulus Vitellius, čímž zajistili pochmurnému období občanské války výstižné pojmenování Rok čtyř císařů.

Zmatky z Itálie a Galie se šířily a strhly s sebou všechny významné hráče po celém Středomoří, a to včetně našich protagonistů z východu, kteří po Neronově smrti prozřetelně ustali v dobývání a očekávali zprávy z Říma. Jakmile uzrála vhodná nálada ve vojsku a bojující strany za mořem se oslabily, vhodili východní generálové do ringu své pomyslné vladařské rukavice.

Výhercem onoho krvavého střídání nositelů vladařského purpuru a jediným dostatečně mocným a uznávaným přeživším palácových převratů se nakonec stal judejský krotitel Vespasian. Počáteční bedlivé pozorování rychlého sledu dění v Římě z hlavního stanu v Caesareji Maritimě, pozdější složité tažení do Itálie s podporou východních legií a navrácení poslušnosti do galských a germánských provincií římského mocnářství si vynutily Vespasiánovu nedělené soustředění a značné vojenské síly. Rozeklátý Jeruzalém se proto dočasně octl stranou římské pozornosti. Židé si sice násilí vynahradili vlastními bratrovražednými spory, nicméně od Římanů měli v zásadě klid.

Tento stav však neměl trvat věčně…

Zdroje:

ČAPEK, doc. Filip. Archeologie, dějiny a utváření identity starověkého Izraele. VYŠEHRAD, 2018. ISBN 978-80-7601-082-6.

DANDO-COLLINS, Stehpen: Mark Antony´s Heroes: How the Third Gallica Legion Saved an Apostle and Created an Emperor. John Wiley, Chichester, 2006. ISBN 9780471788997

FLAVIUS, Josephus. Válka židovská. Vyd. 3., V Academii 1. Překlad Jaroslav Havelka, Jaroslav Šonka. Praha: Academia, 2004. ISBN 80200117302

KOVAŘÍK, Jiří. Legie římského impéria – Římské války IV. Akcent, 2016. ISBN 978-80-7497-133-4.

JOHNSON, Paul. Dějiny civilizací Svaté země. 1. vyd. Překlad Tomáš Suchomel. Brno: Barrister, 2003. ISBN 80-865-9820-9.

First Jewish-Roman war. Online. Historynet. 2023. Dostupné z: https://www.historynet.com/first-jewish-roman-war/. [cit. 2024-09-22].

Židé. Online. Antický svět. 2015. Dostupné z: https://www.antickysvet.cz/26061n-zide. [cit. 2024-09-20].