Židé proti Římu: Palčivé dilema. Bojovat s vetřelci, nebo mezi sebou?

Jak bylo řečeno vposled, generál Vespasián s proprétorskou hodností (legatus augusti pro praetore) v červnu roku 68 po Kristu rozvíjel své rozhojněné a dosti motivované síly, opíraje se v této době o čtyři plné legie (Legiones V, X,XII, XV) a početné oddíly z dalších dvou, severně i jižně od Jeruzaléma. Zabral během toho strategická města Emauzy a Sefraim podél cest směřujících k Jeruzalému ze severu a čistil pobřežní pevnosti i přístavy ze všech stran Asfaltového jezera, jak Iosephus Flavius přezdívá Mrtvému moři. Dosáhnuv v předešlých měsících značného úspěchu při bojích na východě v Pereji a na jihu v Idumeji, připravil Vespasián současnými útoky téměř odevšad Židy v centru vzpoury kolem Jeruzaléma o všechny spojence i manévrovací prostor.

Vyčkávajícího na výsledek občanských nepokojů v Jeruzalémě a doplňujícího stavy legií ho však na přístupech k srdci Judeji zastihly zvěsti o Neronově skonu a chaosu v říši, z čehož vyvodil závěr, že bude lepší na dohled od impozantně opevněného hlavního města nepřátel zastavit, čekat na další příkazy a přeskupit mužstvo.

Jeho nově vycvičení vojáci a přidružené spojenecké odřady utahovali pomocí mnoha trvalých táborů a tvrzí nepřetnutelnou smyčku kolem Jeruzaléma, souběžně s tím usilovně cvičíce a vyrábějíce obléhacích strojů, a začali zmenšující se povstalecký region fakticky mořit hladem a nedostatkem zboží. Kdežto jejich ostřílenější spolubojovníci následovali na začátku roku 69 své vrchní velitele, včetně Tita Flavia a egyptského správce Gaia Lucinia Muciana, kteří se jeden po druhém odebírali na Balkán a odtud následně do Říma, aby zbraněmi podpořili Vespasiánovu „kandidaturu“ na důstojenství imperátora-principa (vrchního velitele a prvního ze senátorů v jedné osobě), kterému se ne cele správně přezdívá císařské.

Výprava proti Židům se proto zjednodušeně řečeno odložila v ustálené podobě až na přespříští rok.

Když se dva perou, Římané se smějou

Velmi hrubě přednesený sled událostí let 68 a 69 z římské perspektivy ovšem pomíjí ještě dobrodružnější a ničivější průběh téhož období u Izraelitů, kteří lapali vojensky vzato ledva po dechu. Zaměřme se nuže na židovskou stranu v mezidobí léta 68 a zimy 69/70.

Židé kráčeli na bojišti od porážky k porážce, nejschopnější a nejstatečnější válečníci padli nebo zabředávali do intrik uvnitř Svatého města, kam také prchaly desetitisíce stíhaných a olupovaných obyvatel menších obcí z celého kraje. Jeruzalém tak neřízeným přijímáním ožebračených lidí nabobtnal několikanásobně. Celková populace města se dle střízlivých odhadů vyšplhala až k 800 000, či 1 000 000 lidí, pro což ale nebylo ani zásobování, ani politické prostředí uzpůsobeno.

Jednotlivá větší města v nepodrobené části Judeji se zase horečně chystala k obraně, k níž ovšem krátkozrace najímala všelijaké pokoutné žoldnéře a hrdlořezy, jejichž hodnota v bitvě proti Římanům byla, zvláště v porovnání s dřívějšími solidně vycvičenými a vyzbrojenými revoltujícími příslušníky Herodovy armády či svěřenci dobrých vůdců napodobujících Římany, jako byl Iosephus Flavius, povážlivá. Na druhou stranu o krádeže, znásilnění a vraždy mezi nimi nouze nebyla.

Na rozdíl od prvotní bujaré fáze povstání nyní mnozí židovští bojovníci skládali zbraně již před pochodující sestavou Římanů, často přistupovali k dezerci a přebíhali do vojska Heroda Agrippy, či vyrazili na zčásti vylidněný venkov rabovat. Všude bujely liknavost, nespolehlivost a korupce.

Vnější pozorovatelé tehdejších dějů na povstalecké straně potvrzují, že tato nezáviděníhodná situace nic nezměnila na nesmiřitelném a nesmyslném sektářském zápasení za hradbami Jeruzaléma. Ani Vespasiánovo zastavení útočných operací a přesun jádra armády do Caesareje Maritimy a Ptolemaidy v létě 68 nezabránily rozhoření plnohodnotné občanské války v řadách Židů. Ba dokonce ji snad ještě uspíšily!

V době, kdy Římané přijímali ovace od představených ušetřené Giskaly a obratem se vraceli do svých zimovišť, Jan z Giskaly dorazil hlučně se svými otrhanci do Jeruzaléma. Příjezd všehoschopného uprchlíka na přelomu listopadu a prosince roku 67 vyvolal notné pozdvižení. Mladí radikálové hltavě naslouchali jeho chvástavému vyprávění o údajném taktickém ústupu z Giskaly, přestože odtamtud bázlivě prchl, a odpovídali na jeho pobídky k pobrání zbraní a soustředění na obranu proti Římanům.

Boj proti okupantům byl ale tím skoro posledním, na co by Jan skutečně pomýšlel, naopak usiloval o vytvoření věrné skupiny, s níž by mohl nabýt moci a ovládnout Jeruzalém, který celé tři roky od vyhnání římské posádky a herodiánských sil postrádal jasné vojenské vedení. Rozlehlé město pojalo, jak zde padlo, od počátku římského tažení z každé strany všechny uprchlíky a vyděděnce, mimoto ale i všemožnou sběř, lupiče, zrádce a násilníky, kteří rozdmýchávali existující rozbroje mezi jednotlivými náboženskými školami a kněžskými rody.

Jan svými proslovy právě na shromáždění nejnižších vrstev před Chrámem a pletichy v kněžské radě cílil na zvětšení své autority a očernění stávajících elit, poněvadž ty prý neuspokojivě čelí Římanům a vůbec se dopouští mnoha nepravostí. Ačkoliv navenek se tvářil jako nestraník dbající toliko o blaho národa, ohrožovaného Římany a „bohapustým, zpronevěřilým“ Sanhedrinem, akorát balamutil rozčarované chudáky. Jan zasel a po řadu měsíců pilně zaléval semínka nekontrolovatelného násilí, kterých se ale byl kdykoliv připraven zříci…

Poslední naživu vyhrává

Výbušnou směs zchudlé městské lůzy a demoralizovaných vyhnanců z Galileje a Samáří dokázali v hybnou sílu přetvořit muži s „ostrými lokty“ hlásící se k zélotské sektě, jimž se v zimě 68/69 podařilo při jednom spontánním srocení obsadit radnici v severní čtvrti Bezethě (tzv. Novém městě), kde bezmyšlenkovitě nechali povraždit zajaté úředníky a vážené občany. Ve chvíli, kdy se proti této bezuzdné krvelačnosti postavili umírnění obchodníci a také velekněz Ananos se Sanhedrinem, dav bez okolků pádil zbavit se i jich.

Zaskočení členové stařešinské rady ale povolali na ochranu rozptýlené vojáky ustoupivší z Římany vyvrácených měst a jakbysmet všechny poklidnější obyvatele, kteří byli dlouho znechucení aktivitami zlodějské chátry. Strhla se pouliční bitka, po které se zélóti i nemnoho jejich chůzeschopných stoupenců stáhli do Chrámu, z něhož si udělali pevnost. Militantní zélóti nevěšeli hlavu a zareagovali ve svém opulentním chrámovém obklíčení opravdu pružně a neotřele. Popřeli dědičnost velekněžské hodnosti, dosavadní hodnostáře prohlásili za nehodné a zvolili si neznámého venkovana Fanniase za nového, ne-li takříkaje „pravověrnějšího“ velekněze!

Taková svatokrádež a nezvedenost byla již příliš i na obyčejné Židy ve městě, kteří rozpoutali pogrom na své soukmenovce, na něž byť jen dopadl stín podezření ze spolupráce s ostrakizovanými zélóty. Běs v ulicích pod sebou spatřivše, Zélóti vyrazili prudce ven z opevněného chrámového obvodu na pomoc svým udavačům a podporovatelům, což dále přililo olej do ohně. „Potýkali se vedeni vášnivou zuřivostí a nejprve po sobě házeli kamením ve městě i před posvátným obvodem a zdálky po sobě metali kopími. Ti, kdo podle situace nabývali převahy, používali mečů. Na obou stranách bylo mnoho padlých a veliký počet raněných. (…) Když lotříci (zéloti) konali výpady, měli vždy převahu. To lidi rozzuřilo…“ přibližuje krvavou lázeň v zákoutích Jeruzaléma Iosephus. (Židovská válka IV.3)

Při pohledu na nepřehledné potyčky ve městě zachvátila panika paradoxně také původce všeho a jednoho z vůdců zélótů, úskočného Jana z Giskaly. Zprvu se držel stranou násilností, naopak se oportunisticky zastával v nejednom velekněze Anana a jeho spojenců před zélóty. Nicméně když vycítil, že mu jde v obležením chrámovém okrsku o kůži v témže duchu jako v Giskale, z níž o necelý rok dříve zbaběle utekl, tak nasadil své řečnické schopnosti k pošpinění Anana a přesvědčení „lotříků“ o veleknězově úmyslu přizvat Římany k jejich pobití, nepřímo tedy i ovládnutí města.

Poté navrhl, aby byli vysláni poslové k bojovným a impulzivním Idumejským s žádostí o pomoc. Těmto jižně od Jeruzaléma přebývajícím konvertitům k judaismu, kteří se do povstání proti Římu taktéž zapojili, vyslanci bezostyšně namluvili, že Ananova strana hodlá korunní klenot Božího lidu přenechat polyteistickým Římanům a vydat ho k vyloupení legionářům, jen aby si zachránili krky.

Idumejští tedy neváhali a in bona fides vytáhli ve vysokém počtu k Jeruzalému přispět k záchraně samostatné budoucnosti židovské víry, čemuž čelili kněžím poslušní bojovníci zavřením bran a osazením hradeb hlídkami. Nicméně kvůli své vojenské slabosti, drsné pověsti k nim táhnoucí armády a spravedlnosti svého boje proti pustošivým zélótům, kterými byli příchozí oklamáni, si vymínili nejprve bojovat naléháním a prosbami, nikoliv meči.

I když však ve dnech po utáboření Idumejců kněží a majetní obyvatelé města plameně vystupovali na hradbách a osvětlovali idumejským důstojníkům zločiny a rouhání napáchané zélóty, jak znesvětili Chrám a zabíjeli nevinné, vojsko se nedalo přesvědčit a uvelebilo se k dlouhému obléhání. Zakrátko, naneštěstí v noci, se strhla nebývale hrozivá a chladná bouře, bičující lijákem a blesky celý kraj. Tento nečas přiměl Idumejce tisknout se v táborových chatrčích jeden ke druhému, z hradeb vedle toho vyhnal většinu Ananovi věrných stráží. V tento moment zasadili zélóti svůj zdrcující úder.

„Nepozorovaně se dostali z posvátného obvodu ke hradbám a pomocí pil otevřeli (Západní) bránu směrem k Idumejským. Ty nejdříve zachvátil zmatek, protože si pomysleli, že na ně útočí přívrženci Ananovi. Každý držel ruku na meči, aby se mohl bránit. Když poznali, kdo přichází, rychle vcházeli do města…“ (Židovská válka IV. 4) Překročivše hranice vnějších zdí, tryskem prorazili nechráněné zátarasy a vysvobodili z chrámové čtvrti zbývající, na boj čekající zélóty. Příval divokých útočníků smetl jakékoliv v pohotovost uvedené obránce a brzy změnil celé město v peklo na zemi.

Náš primární zdroj k tomu dodává (Židovská válka IV. 6): „Dokud se (Ananovi muži) domnívali, že útočí pouze zélóté, byli dobré mysli, neboť je množstvím převyšovali. Když však spatřili, že se zvenčí valí jiní, poznali, že jde o vpád Idumejských. Většinou zahazovali s odvahou i zbraně a dali se do bědování. Několik málo mladších lidí se zabarikádovalo, statečně Idumejským odporovali a po dlouhý čas chránili lid, který byl pomálu schopen obrany.“ Protože Idumejští bažili po krvi nejvýznačnějších „zrádců“, vytáhli městem na lov velekněží, při němž posekali tisíce bezbranných obyvatel a drancovali dům od domu. Nakonec se Anana i jeho nejbližšího kolegy Ješuy zmocnili a zahubili je. Flavius hovoří o úhrnem dvanácti tisících usmrcených Židech, a to jen z vyšší vrstvy občanů, nemluvě o dodatečných tisících mrtvých a zmrzačených obyčejných bydlitelích.

Revoluce lačně požírá své děti

Jakmile se druhého dne odporoučela hřmící bouře, opadla i nenasytnost a bojechtivost Idumejců, již najednou, hledíce na obrovské škody, od přeživších zajatců a chudáků zjišťovali, na čem se to vlastně podíleli a do jaké míry byli Janem z Giskaly a jeho zélóty oklamáni. S Římany se totiž nikdo z předáků povražděné frakce určitě nebratříčkoval a oslavující zélóti začali ihned zvát do města všechny své divoké druhy z okolních údolí a horských pevností, aby upevnili svou vládu teroru.

Zmiňovaným skupinám lupičů a pobudů vévodili ti, kterým se říkalo sicairové. Co se těch týče, platili za nejzavrženíhodnější odnož zélótů, vpravdě nemilosrdnou teroristickou skupinu páchající atentáty na Římany, Řeky i jim nakloněné Židy, která se navíc vloudila do velení několika pevností a nedobytných městeček v horách kolem Mrtvého moře, zahrnuje i pro příště neopomenutelnou roli sehrávající pevnost Masadu, ze kterých se sicairové vyráželi obohacovat na úkor poutníků a pocestných.

Masadu i sicairy z mysli prozatím odsouvajíce, upřeme zraky opět do Jeruzaléma. Namísto ustálení poměrů v popleněném a čím dál rozvrácenějším městě Idumejci přenechali raději prostor podezřívavým a neúprosným zélótům a vrátili se s kořistí domů. Mocenské vakuum využil typicky Jan z Giskaly, jenž s neuvěřitelnou pohotovostí naprosto v politické rovině obrátil. Nařkl své dosavadní zélótské soudruhy z všelijakých nekalostí včetně osudného pozvání Idumejců, a tím pádem je činil zodpovědné za sebou samým podnícenou zkázu.

S váhavou podporou některých nedávno poražených předáků, své osobní stráže a těch „nejdrsnějších darebáků“ (Židovská válka IV.7) se tudíž pasoval do role jakéhosi vzdorokrále a postavil se zélótům. Posléze docházelo k repetitivně nezáživným, ačkoliv nepopiratelně ukrutným a marným vraždám, srážkám a žhářským útokům, při nichž nejvíce trpěli běžní občané.

Jejich přeživší zkázonosní vůdci se rozčlenili do tří frakcí, z nichž jedné vévodil zvlčilý Jan z Giskaly, další zélótský předák Eleazar ben Šimon, který se s intrikánem Janem rozkmotřil, a poslední, té největší, ale zároveň nejméně válce přivyklé a mezi předchozími dvěma ve městě sevřené, stál v čele kupec a úředník Šimon ben Gior, jemuž tepala v žilách velekněžská krev.

Krví zbrocení vítězové byli tedy jako lusknutím prstu opět rozděleni a obnovili v letech 68 a 69 nesmiřitelný boj. Iosephus Flavius shrnul situaci od odchodu Idumejců až do závěrečné římské ofenzívy jímavě přesně: „Ježto se město stalo terčem tří velkých pohrom, války, tyranie a rozdělení, jevila se válka (s Římany) jako to nejmenší zlo, proto bylo vidět spoluobčany, jak prchají pod ochranu cizinců a hledají u Římanů bezpečí.“ (Židovská válka IV. 8)

Římští dobyvatelé se ergo pomalu ale jistě měnili z utlačovatelů v ochránce a garanty klidu, který nebyli krajané prostým Židům s to zařídit. Kromě rostoucích houfů uprchlíků a zběhů získával Vespasián pro budoucí tažení také podrobnosti o jeruzalémské obraně a nenápadné náklonnosti mnohých k úvahám o příměří mezi Židy a Římem.

Spory ochromily i obranyschopnost širší Judeji, díky čemuž Vespasián uskutečnil na jaře 68 výše nastíněné pokroky u Emauz a v Pereji. V dubnu pak Římané podnikli nevídaně pružný útok na Idumeju, kterou sevřeli do kleští dvěma pohyblivými vojsky a po přesvědčivém rozprášení nepřátel v poli ji docela zabrali. Idumejští se proto z lupu nabraného v Jeruzalémě neměli těšit dlouho.

V této chvíli jsme obrazně vyjádřeno dostihli původní římskou linku příběhu, neboť při seskupování jednotek k finálnímu útoku na Jeruzalém se rozezněl tklivý lomoz císařských umíráčků a Římané byli domácími záležitostmi odlákáni jinam.

Židé byli zanecháni svým nekonečným rozbrojům. Ty se měly jenom stupňovat a s odkladem usnadnit také konečné rozbití povstání, i když na to si obě strany musely ještě počkat.

Zdroje:

ČAPEK, doc. Filip. Archeologie, dějiny a utváření identity starověkého Izraele. VYŠEHRAD, 2018. ISBN 978-80-7601-082-6.

DANDO-COLLINS, Stehpen: Mark Antony´s Heroes: How the Third Gallica Legion Saved an Apostle and Created an Emperor. John Wiley, Chichester, 2006. ISBN 9780471788997.

FLAVIUS, Josephus. Válka židovská. Vyd. 3., V Academii 1. Překlad Jaroslav Havelka, Jaroslav Šonka. Praha: Academia, 2004. ISBN 80200117302.

KOVAŘÍK, Jiří. Legie římského impéria – Římské války IV. Akcent, 2016. ISBN 978-80-7497-133-4.

JOHNSON, Paul. Dějiny civilizací Svaté země. 1. vyd. Překlad Tomáš Suchomel. Brno: Barrister, 2003. ISBN 80-865-9820-9.

First Jewish-Roman war. Online. Historynet. 2023. Dostupné z: https://www.historynet.com/first-jewish-roman-war/. [cit. 2024-09-22].

Židé. Online. Antický svět. 2015. Dostupné z: https://www.antickysvet.cz/26061n-zide. [cit. 2024-09-12].

Obléhání Jeruzaléma 70 n.l. Online. Antický svět. 2015. Dostupné z: https://www.antickysvet.cz/26002n-oblehani-jeruzalema-70-n.l. . [cit. 2024-09-21].

Videoesej: https://www.youtube.com/watch?v=KE4hmrvZLIQ