Článek
Takzvaná mrkvancová pouť, jež se koná dle starého obyčeje vždy druhý zářijový víkend, patří k nejvýznamnějším a největším svého druhu v kraji Vysočina a řadí se nepochybně mezi stěžejní hospodářské i společenské události malebného města, ověnčeného mnoha přívlastky včetně titulu Historické město roku 2006. Vždyť ve sváteční čas se ve zhruba pětitisícové Polné vystřídá troj – až čtyřnásobek dychtivých návštěvníků z blízkých obcí i z daleka, kteří přijíždějí za povyražením, prohlídkami četných památek a kulinářskými zážitky.
Díky své drahné návaznosti z minulých staletí a znamenité pověsti pouť taktéž přiláká na hlavní městská náměstí, stejně jako na nádvoří polenského zámku a parkoviště pod ním na 250 stánků s rozličným zbožím, především ručními řemeslnými výrobky a pochutinami. Mezi nimi se v rovněž vypínají nepřehlédnutelné moderní atrakce, přičemž nechybí ani lukostřelecké stanoviště anebo jiné dětem určené hry.
Vše přitom doprovází různorodá vystoupení živé hudby, v čele s pravidelně účinkující Havlíčkobrodskou dechovkou, nebo promítání Městského kina, uskutečňované za slunného počasí na ploše tzv. Letního kina za zámkem. Přímo v prostorách polenského zámku poté lze navštívit kupříkladu starou lékárnu či expozici historických řemesel, kde jsou příchozí seznámeni, mnohdy v kostýmy oděnými, průvodci se zajímavostmi z bohaté polenské minulosti.
V odpoledních hodinách je také možnost nahlédnout skupinově do vnitřních zámeckých komnat a vystoupat až do síně hostící střípky ze života polenských rodáků a venkovského života. Zlatým hřebem těchto vycházek jest posléze legionářský vagón obklopený artefakty ze sibiřské anabáze nejen polenských mužů sloužících v československých legiích.
Ať roste a chutná mrkev!
Kromě jmenovaného se však polenská pouť pyšní jednou nápaditou, ba přímo lahodnou zvláštností, kterouž je řada výrobků z mrkve. Nade všechny vyzdvihněme podušenou mrkví plněné kypré koláčky, vezdejšími bydliteli zvané mrkvánky, po nichž se pokaždé bleskově zapráší, nezávisle na tom, podle kterého receptu byly pečeny. Tuto gastronomickou nevšednost si údajně značně oblíbili i spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo malíř Mikoláš Aleš. Snad i kvůli mrkvánkům pouť v upravených podmínkách na konci 19. století – na zahradě jednoho ze „skalních Poleňáků“ Františka Pojmona – pořádali i z Polné vzešlí vystěhovalci v Chicagu.
Každý výrobce tohoto lidu libého pečiva používá poněkud odlišný, v rodinách předávaný předpis k přípravě, různorodého koření nevyjímaje, tudíž co kus, to originál. Leč bez ohledu na to, zda narazíte na nakyslejší provedení doslova přecpané mrkví a obohacené o pepř v těstě, nebo na střídměji plněné sladší verze pečené s anýzem, drceným fenyklem a mákem, není radno si je nechat ujít.
Ostatně v domácích pekárnách a kuchyních připravované pochoutky v podstatě mimo zářijové veselí a s jistotou nikde jinde krom Polné nenajdete. Jejich jakost i vyšlechtěnou recepturu dokládá i skutečnost, že se staly takovým symbolem někdejší náboženské slavnosti až vystrnadily dřívější názvy závěru letní sezóny. Nejprve se pro poutní období připomínající patrona města, svatého Liguriáše (o něm níže), vžilo mezi prostým lidem označení „Mrkvová pouť“, což ale vynalézavým a hrdým Poleňákům znělo na sklonku 19. věku již příliš mdle, tudíž je překřtili na „Mrkvancovou pouť“. Skoro pobožnou oddanost mrkvovým koláčkům pečeným i na památku patrona města, který měl nasytit své prosebníky mrkvovou úrodou, dokládá též říkanka nešetřící konkurenty Polné z blízkého města Přibyslavi v témže panství:
Svatý Liguriáši,
opatruj nám mrkev naši,
ať nám ji přibyslavští neodnáší.
Máte-li nicméně v úmyslu si po obhlídce náměstí či návštěvě skvostného kostela Nanebevzetí Panny Marie s vynikajícími mrkvánky v rukou proklestit cestu z davu, v bočních uličkách si při oddychu pravděpodobně povšimnete místních charakteristických mrkvových ozdob, několika celých mrkví svázaných stuhami v barvách české trikolóry. Tento zvyk se uchytil patrně již v 17. století v souvislosti s tehdejší oblibou mrkve coby důležité součásti stravy, jenomže onehdy se zelenina svazovala pouze dvěma stuhami, modrá přibyla ke královským barvám – bílé a červené – až v čase horlivé činnosti obrozeneckého hnutí kolem tzv. revolučních let 1848-49.
Vrtkavé osudy papežského daru
V dřívějších dobách se čas zářijové mrkvové sklizně, která následně dala vzniknout neoddělitelné vazbě na mrkvánky, pochopitelně nesl v odlišném duchu. Na vrcholu barokní éry, tedy v druhé polovině 17. století kdy byla pouť zavedena, držel polensko-přibyslavské panství mocný katolický rod pánů z Dietrichštejna, jehož z polenského pohledu zřejmě nejzasloužilejší majitel Ferdinand, druhý kníže z Dietrichštejna (1636-98), se zhostil nákladného a nezáviděníhodného úkolu přetvořit třicetiletou válkou stiženou Polnou v okázalé sídlo své vlivné rodiny. Jelikož zastával nejeden vysoký zemský i dvorský úřad a jeho rod se těšil přízni císařského dvora ve Vídni, mohl si podobné projekty finančně dovolit.
Dlouholeté úsilí se dozajista vyplatilo a svědomitý vladař rozhojnil nejen architektonické krásy Polné a okolí, ale taktéž zástupy jejích obyvatel. Zaměříme-li se ovšem na duchovní stránku jeho snažení, coby člen rodu zastávajícího mnohé hodnosti v katolické církvi, přivezl do Polné hned napoprvé roku 1652 z Říma pozoruhodný předmět, jenž hodlal zužitkovat při zřízení biskupství a pozvolné rekatolizaci regionu.
Od papeže Innocenta X. totiž darem obdržel rameno svatého Liguriáše, řeckého poustevníka (ačkoliv jeho jméno bylo asi špatně přetlumočeno, anžto žádných Liguriů v řečtině nenajdeme), o němž se traduje, že žil v 7. století a pro svoji neotřesitelnou víru byl od pohanských lovců pronásledujících křesťany zavražděn. Šlo nadto o světce uctívaného od 12. století v Benátkách, odkud se někdy v pozdním středověku dostal na papežský dvůr. Tento výklad potvrzuje i svérázně pojatý staročesko-latinský nápis umístěný na podstavci pod světcovou rakví, která je uložena v největším polenském kostele: „SANCTVS LIGORIVS NA PAVSTI PRO KRISTA PÁNA OD POHANSKÉ MISLIWCV ROTI ZABIT GEST, MARTY(r) ROMA(nvs), 13 SEPTEMBRA“ - „Svatý Liguriaš, římský mučedník, byl v poušti 13. září pro Pána Krista zabit bandou pohanských myslivců (raději řekněme lovců).“
Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Polné, v němž spočívají ostatky sv. Liguriáše
Ze zřízení biskupství sice později sešlo, svatého Liguriáše dokonce z kalendáře pro den 13. září roku 1791 vytlačil sv. Venerius, nicméně ostatky světcovy mezitím nalezly důstojné místo v dobudovaném barokním chrámu Nanebevzetí Panny Marie, načež byl řečený Liguriáš prohlášen příznačně v září léta Páně 1707 ochráncem města. Na přelomu 17. a 18. století mu také byla zasvěcena naše vychvalovaná pouť, sestávající v prvé řadě ze zbožného procesí, nesoucího vpředu monstrance, ve středu potom štědře zdobenou schránu s relikvií, bohoslužeb a setkání současného majitele panství se zástupci obce.
Slovo závěrem
Pokud smí autor prolomit pomyslnou čtvrtou stěnu a k pouti ztratit slovo, vřele ji doporučuje, zvláště pro zájemce o historii s menšími dětmi a s určitostí všem milovníkům neřestných pekařských děl. Nuže nemeškejte a nechť vám v Polné chutná!
Zdroje:
Přispěvatelova nepopiratelně sytá zkušenost
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1102732990-folklorika/312295350120018/
https://www.mesto-polna.cz/svaty-ligurias/d-328660
https://mesto-polna.cz/mrkvancova-pout/ds-26281
