Článek
Na druhém břehu Atlantiku, zvláště pak v krajích tropických platí fotbal za stěžejní, ne-li rovnou nábožně vzývaný sport, z něhož se během desetiletí stal bez nadsázky společenský fenomén s hmatatelnými důsledky na smýšlení celých komunit. Mimo jiné se vypracoval v nenahraditelný prostředek k dosažení společenského vzestupu a zpestření fádního života pro jedny, a nástroj vedení politického boje a zveličení národní hrdosti pro druhé.
Fotbalový zápas se proto může u horkokrevných Latinoameričanů rychle zvrtnout v nemilou pranici, ba veřejné pozdvižení, je-li dotčena čest toho kterého, třeba třetiligového, natožpak národního týmu. Nešťastným, leč názorným příkladem vážnosti fotbalových úspěchů zůstává čtyřdenní prudká válka vypuknuvší po turbulentní hře léta Páně 1969.
Chuligánský povyk před bouří
Navzdory řečené nutnosti brát fanouškovské výlevy obecně cum grano salis, zápas na Aztéckém stadionu v Mexiko City provázela v parný čtvrtek 26. června 1969 vskutku nezvykle zanícená a hlasitá angažovanost všech přítomných diváků. Při třetím setkání v krátkém odstupu během kvalifikace na Světový pohár FIFA, jenž se měl příští rok odehrát shodou okolností právě v Mexiku, proti sobě stanula mužstva Hondurasu a El Salvadoru.
Dosavadní skóre slibovalo více než záživnou podívanou, jelikož vzájemná bilance byla při příjezdu do Mexika 1:1 na utkání. Předchozí herní klání konaná v hlavních městech rivalů se odehrála za napjatých okolností, fanoušci totiž vždy večer před zápasy sabotovali výtržnostmi protivníkovy hráče a při hře vyvolávali potyčky, klidně i s vůkol stojícími policisty a vojáky. Po první prohře se nadto, byvši svědkem těsné prohry svých unavených reprezentantů (0:1), zastřelila pokořená osmnáctiletá Salvadořanka.
President Salvadoru zvolil nekonvenční metodu vyrovnání se s touto tragédií a své soukmenovce neskrývaně povzbudil ke smutečním nepokojům a nebohé dívce, prohlásiv ji ihned za mučednici, nechal vystavit státní pohřeb. Když poté v druhém zápase v hlavním městě San Salvador tuzemští hráči převálcovali, nočním strachuplným bděním v hotelu obklopeném rozezlenými Salvadořany, vysílené soky 3:0 na branky, pouliční rvačky zavinily smrt dvou Hondurasanů.
Napjatá atmosféra se rozvířila i při uvedeném třetím měření sil, když se z tribun doslova posetých Salvadořany ozývaly výkřiky: „Vrazi, vrazi!“, odkazujíce na zasebevražděnou mladou ženu, a Hondurasané pro změnu poněkud nezdvořile vyzývali své protějšky „ať vaši nežádoucí krajani-zloději vypadnou z Hondurasu!“, bylo nabíledni, že nepůjde do třetice toliko o herní střetnutí…
Malý vhled do letité nevraživosti
Dění ve Střední Americe již od časů osamostatnění místních menších států z područí španělské koloniální nadvlády v 19. storočí, ale především ve věku následujícím připomínalo spíše dobrodružné, nejednou stěží uvěřitelné příběhy, takové jež si, někdy neprávem, spojujeme s „Divokým západem“ Spojených států. Neustálé války, převraty, lupičství a pašeráctví, rozkrádání půdy propojenými mocnými rodinami, národnostní rozbroje nebo vykořisťování ze strany zahraničních obchodníků a podnikatelů, zpravidla z USA. To vše patří k opakovaně se vynořujícím znakům dějin středoamerických zemí.
Tyto průvodní jevy neminuly ani Honduras a sousední El Salvador, které se oba v 60. letech nacházely pod kontrolou zkorumpovaných vojenských junt. Vedle ekonomicky nepříliš schopných režimů, lásky k fotbalu a nízké míry industrializace však tyto země sdílely i obrovský nešvar většiny postkoloniálních států – silnou oligarchickou vrstvu latifundistů. Pár významných rodin, obvykle spolupracujících s ozbrojenými složkami, potažmo mocnými a bohatými firmami původem z ciziny si rozdělilo drtivou většinu úrodné půdy a nerostných surovin. Nejznámějším, nutno dodat náramně bezskrupulózním vydřiduchem byla americká United Fruit Company (Spojená ovocnářská společnost, jež však podnikala i v dalších odvětvích), která si kromě rozsáhlých plantáží (nejčastěji bavlny, kakaa, cukrové třtiny, datlových palem nebo kávy, jako v Salvadoru, a banánů, například v Hondurasu) či zpracovatelských závodů vydržovala i vlastní žoldnéře anebo pravidelně do „boje za svobodu a prosperující volný trh“ povolávala bez okolků federální armádu z Washingtonu, díky čemuž získala pod kontrolu skoro celé tzv. Banánové republiky.
Takovéto uspořádání pochopitelně ponechávalo velmi málo prostoru pro masy prostých rolníků a pastevců, kteří byli odíráni nejenom vládou a mezinárodními hráči, nýbrž také bandity a od konce druhé světové války porůznu komunistickými partyzány. Jakmile se navíc dostali do finančních potíží, velkostatkáři a zahraniční investoři je jejich hospodářství často přiměli prodat a tím začarovaný kruh umocňovaný vysokou porodností akorát popoháněli.
V palčivý problém přerostl nedostatek půdy a slabá domácí poptávka po výrobcích, či spíše doslova nedostatek místa k žití v pralesem a sopečným pohořím zčásti pokrytém Salvadoru počátkem 60. let, kdy na území o celkové rozloze odpovídající Moravě pobývalo na tři miliony lidí. Už v dřívějších desetiletích z týchž důvodů prchaly tisíce lidí za lepším životem přes severní hranice do Hondurasu. Pětkrát tak velký, hustě zalesněný soused se sice potýkal s podobně nezpochybnitelnou dominancí několika majitelů pozemků a vojska, tudíž i totožnými ekonomickými bědami, nicméně při svém relativně obrovském území hostil jenom kolem 2,3 milionu stálých bydlitelů.
Imigrace Salvadořanů nenarážela do 60. let víceméně na odpor, koneckonců mnohdy příchozí zkultivovali nijak lákavé oblasti pralesa nebo mokřad, avšak když honduraská elita začala čelit tlaku vlastních občanů kvůli neférovému přerozdělení bohatství a vysokým daním, probudilo se neodolatelné nutkání vše svalit na cizince, a tak se též událo. Oprášeny byly i dekády dřímající hraniční neshody a velkohubé nároky obou států na výlučné plavební zóny v zálivu Fonseca při pobřeží Tichého oceánu.
Lid se nechal snadno strhnout propagandou a přísliby záboru statků bezbranných přistěhovalců, takže byla brzká vysidlovací kampaň namířená proti salvadorské menšině kvitována se zlovolným potěšením. Z vyvlastňování nebo nevýhodného odkupu úřady se však „čištění jižního Hondurasu“ postupně ledaskde zvrhlo v olupování, znásilňování a vraždění zpět do staré vlasti hnaných rolníků.
Paradoxně v domovině svých předků nebyli vítáni o moc vroucněji, neboť zkrátka nebylo kam desetitisíce nových bezzemků a chudáků umístit, což přinášelo nade všechny ubytovací a vyživovací výzvy i ohrožení vratkého mocenského postavení salvadorské elity. Armádnímu vedení poté výtečně posloužila série výše nastíněných sportovních svátků, aby nahromaděnou frustraci a zoufalství přetavilo v agresivní výbojnost.
Osudový zápas, nebo zpětně vsugerovaná záminka?
V jedenácté minutě nastaveného času závěrečného utkání se náhle do pokutového území vřítil salvadorský útočník Mauricio „Pipo“ Rodríguez a překonávaje obranu oponentova brankáře vstřelil znamenitě mířený gól, jímž zvrátil dlouho trvající nerozhodný stav 2:2. Takto se zápas vzápětí skončil. Hráči si po zápase v poklidu potřásli rukama, vítězové zajásali a odešli. Střelec nejdůležitějšího gólu později vypověděl: „Cítili jsme vlasteneckou povinnost zvítězit. Myslím si, že jsme se všichni báli prohrát, poněvadž by to byla potupa po zbytek našich životů.“ Dále také dodal: „Co jsme si neuvědomovali, byla historická důležitost tohoto gólu.“ Nepřeháněl. Tři týdny po posledním písknutí vypukla mezi oběma státy válka.
Pravdou nesporně je, že měsíc fotbalem živeného pobláznění vedl k zesílení represí vůči salvadorské populaci v Hondurasu, vinou toho potom zákonitě i rozhojnění zástupů vyděděnců putujících do Salvadoru, a zajisté významně poranil honduraskou národní pýchu. Roli kopané nehledě na to není radno přeceňovat, ostatně i sám zmiňovaný Rodríquez prohlásil: „Válka by se rozhořela s gólem i bez něj.“ Na hranicích v průběhu fotbalových týdnů docházelo k četným útokům, vládě v San Salvadoru následně došla trpělivost a doporučila štvaným krajanům na severu přejít k aktivní obraně svých zbývajících obcí. V tuto chvíli již nebylo cesty zpět.
Zrána 14. července salvadorské letectvo nenadálým úderem ochromilo numericky mocnější vzdušné kapacity nepřítele, mimo jiné vybombardováním mezinárodního letiště Toncontín, vyřadilo některé dopravní uzly a poškodilo elektrárny, načež pozemní jednotky o síle zhruba 15 000 mužů překročily hranice a přes zuřivý odpor honduraských pohraničníků a policistů si klestily cestu podél dvou hlavních silnic na sever. Honduraské velení propadlo nepatrně panice, jelikož nepřítel si zajistil kromě momentu překvapení i početní převahu a řítil se ozlomvaz skrze nahonem zbudované obranné pozice směrem na hlavní město Tegučigalpa.
Oddíly obou států byly vyzbrojeny podobně, totiž v témže obsoletním duchu, nasazujíce letouny (hlavně Salvador vysílal jednomotorové stíhačky F4U Corsair, Honduras zase více P-51 Mustang, nemluvě o narychlo na bombardéry upravovaných přepravních strojích Douglas C-47 Skytrain) i vozidla americké provenience, a bojujíce s vyřazenými americkými služebními zbraněmi z období druhé světové války. Salvadořané také zprvu těžili na poli výzbroje z vlastnictví několika tanků M3 Stuart, na které nepřítel nenalézal účinnou odpověď, stejně jako využívali početní výhodu v dělostřelectvu.
Na druhou stranu honduraské letectvo, jež bylo sice prvního dne zásadně pošramoceno, avšak ne zničeno, jako kdyby povstalo z popela a hned druhý den odpoledne zužitkovalo svou trvající množstevní přesilu (po prvotních ztrátách rovnající se odhadem 2:1 u stíhacích letounů), zasadivši s nebývalou urputností zdrcující úder na logistická shromaždiště, ropné rafinérie, přístav sloužící k dovozu ropy a letiště v El Salvadoru. Pozemní operace se tím výrazně zpomalily, a když třetího dne invazní jednotky zastavily postup, čára dotyku se na hrotu hlavního směru ustálila na půl cesty k nepřátelskému hlavnímu městu.
Následně 17. července vypukly v obou zemích rozsáhlé protesty, v Hondurasu kvůli povážlivému bojovému výsledku protiútoku elitní presidentské gardy a médii zveličenému ohrožení hlavního města, které sužovaly pravidelné výpadky proudu, v El Salvadoru potom pro scházející dodávky paliva do čerpacích stanic, elektřiny a stavebního materiálu na opravy škod utržených stupňujícími se nálety.
Vzhledem k nepříznivému stavu na bojišti, kdy Salvador nebyl s to kvůli chybějícímu palivu a mizivé vidině přísunu posil pokračovat v prodírání se srdnatě bráněnou zalesněnou krajinou, byla dopoledne čtvrtého dne války přijata, trochu rozkazu se podobající, nabídka k vyjednávání ze strany Organisace amerických států (OAS, sdružení většiny států kontinentu), Středoamerické asociace jednotného trhu (Central American Common Market, jejímž členem byly vedle válčících nominálních republik členy taktéž Guatemala, Nikaragua a Kostarika) a v prvé řadě USA.
Ovšem Honduras si rovněž nemohl příliš pobídku zvenčí rozmýšlet, poněvadž ani jeho vojáci nedovedli dosáhnout vítězství v bitvě a na výhradně leteckou kampaň, při níž by mohli doufat ve zvrat války, postrádaly jak stroje, tak piloty (jednalo se mimochodem o poslední válku v dějinách, kde se spolu střetly pístové letouny starší generace). Bryskně válkou vyčerpaným stranám ale především fakticky došla munice do většiny menších i těžkých zbraní, což pokračování boje znemožnilo.
Neblahé následky „Stohodinové války“
Vzdor naléhání několika válečných jestřábů v salvadorském generálním štábu i hrdému propagandistickému burcování domácím tiskem bylo 18.7. podepsáno příměří, slibující změnu zákonné ochrany Salvadořanů v Hondurasu a stažení útočníkových vojsk za původní hranici. Sotva vešlo v platnost, Salvador trval na prodloužení lhůty ke stažení svých sil, usiluje o vydobytí větších ústupků ze strany Hondurasu, zejména ve věci vyvlastněných domovů a hospodářství emigrantů, jejichž počty jenom v průběhu války stoupaly do vyšších desetitisíců.
USA s OAS nicméně nepřipustily jiné úpravy parametrů příměří vyjma menšího prodloužení termínu, nu a když Salvadořané odmítali přesto opustit zabrané území, pohrozily sankcemi a námořní blokádou. Pranic nepomohl ani celonárodně vysílaný rozhlasový projev presidenta Salvadoru, plukovník Sancheze Hernandeze, v němž, pro zajímavost uveďme, že se tak událo pár dní po přistání letu Apollo 11 na Měsíci, zaznělo jímavé zvolání: „Jak je možné, že člověk může bezpečně kráčet po Měsíci, ale v prériích honduraských kvůli své národnosti nesmí?“ Dohoda musila proto být na začátku srpna nevrle splněna a Salvador evakuoval své vojáky i s dodatečnými tisíci vyháněných civilistů.
Konflikt se zdál býti po bezmála sto hodinách vlastních bojů a následných týdnech přestřelek a handrkování ukončen, nýbrž mír mezi rozkmotřenými státy zavládl teprve v roce 1980. Za vítěze nám není snadno označit ani jednu zem, poněvadž většinový díl z cca 2 000 obětí pětidenní války připadl na civilisty v Hondurasu, opomíjeje však skutečnost, že zabitých a zraněných odsouvaných Salvadořanů při předchozích a souběžných útocích bylo pravděpodobně minimálně mnoho set.
V mezidobí i s přispěním obskurní války navíc na veřejnosti vybublaly staré bolavé trhliny ekonomického (ne)uspořádání a šlendriány pramenící v armádní správě a přehnaném vlivu zahraničních vlastníků půdy v obou zemích. V příštích letech z toho důvodu nastalo období nových převratů, rozdělení a politických vražd. Salvador dokonce po jednom z krvavých pučů zabředl roku 1979 do brutální dvanáctileté občanské války, jež si vyžádala někde mezi 80 – 100 000 mrtvých a pohřešovaných.
Drsná epizoda se vryla do myslí současníků především v roli zřetelného signálu pro USA a SSSR, že válka se může rozhořet poměrně lehce i mezi menšími, špatně vyzbrojenými a nepřipravenými státy, pakliže se klíčoví místní aktéři neuvážlivě rozhodnou, a to i bez přímého zapojení velmocí. Výstřely a široko znějící výkřiky z deštných pralesů také opětovně upozornily na nepolevující územní a etnické spory v regionu, které by mohli při delším konfliktu vést k přímému zapojení jiných středoamerických států.
Borci na konci
Málem bychom zapomněli! Co draze zaplacené fotbalové mistrovství, na něž se Salvadořané doslova probojovali? Bohužel Vás zklamu, na draze zaplaceném šampionátu utržili tři porážky v řadě – od SSSR, Mexika a Belgie – čili již ve skupinové fázi odjížděli domů s nepořízenou, ačkoliv je mohla hřát pýcha z dočasného opanování jiných nežli stadionem ohraničených polí.
Zdroje:
https://www.paradigmshift.com.pk/football-war-1969/
https://www.bbc.com/news/world-latin-america-48673853
https://militaryhistorynow.com/2019/07/14/when-sports-fans-attack-the-incredible-soccer-war-of-1969-2/
https://historyofsoccer.info/the-football-war#:~:text=There%20were%20two%20primary%20attack%20areas.%20The%20Salvadorans,Goascor%C3%A1n%20and%20advanced%20about%20half%20a%20dozen%20miles.
https://www.thoughtco.com/latin-america-the-football-war-2360853
https://www.warhistoryonline.com/instant-articles/when-the-game-gets-rough.html
