Článek
Politické prostředí ve Francii setrvávalo v umocněném rozkolu a neurčitě přešlapovalo od narychlo uspořádaných voleb do Národního shromáždění, jež proběhly na přelomu letošního června a července. Tyto podstatné volby do dolní komory parlamentu překvapivě vypsal prezident Macron po značném propadu popularity jeho centristickou stranou Obroda (Renaissance) vedené koalice Spolu (Ensemble) ve volbách do Evropského parlamentu dříve v červnu. Se ziskem 14,6 % se nemohli Macronisté rovnat silnému pravicovému, protiimigračně zaměřenému hnutí Národní sdružení (Rassemblement national, zkratka NS), které vydobylo přes 31 % hlasů a volby suverénně ovládlo. Strana, v jejímž čele stojí ambiciózní Jordan Bardella, avšak neopomenutelný vliv si udržuje bývalá předsedkyně a pokračovatelka otce-zakladatele, Marine Le Pennová, již před přelomovým volebním neúspěchem vládní garnitury naléhala na její odstoupení.
Elysejský palác z výsledku vyvodil politické důsledky, prezident rozpustil dolní sněmovnu a večer 9. června vyzval Francouze, ať „pro sebe i následující generace učiní správnou volbu“ čili nepotvrdí upřímnost svého rozhodnutí volit krajní pravici jako tomu bylo v evropských volbách. Přestože pro širokou veřejnost, ale i spoustu zasvěcených komentátorů, ba i domácích politiků, šlo o nevídaný a odvážný krok, ostatně většina zástupců levice i pravice byla, kulantně řečeno, zaskočena, zrychlené předvolební období vzápětí vypuklo.
V prvním ze dvou kol zvítězilo zřetelně NS, po čemž Francie zatajila dech. V týdnu předcházejícím druhému měření sil však Macronisté a čerstvě za účelem volební akceschopnosti složená Nová lidová fronta (NLF neboli sjednocení levicových stran po vzoru Lidové fronty ze 30. let minulého století, ponejvíce představovaná komunisty, socialisty a stranou Nezkrotná Francie (La France insoumise)) vytvořili gentlemanský cordon sanitaire namířený proti sebevědomé pravici. Za využití stahování kandidátů v jednotlivých okrscích, omezení vůčihledně štvavé kampani i burcování voličů proti pravici nakonec NS skutečně porazili, zahnavše je až na třetí místo v počtu získaných křesel. Francie si mohla oddechnout, leč pouze na chvíli.
Pravice je přemožena, ať žije olympiáda!
Macron se sice vyhnul vítězství radikálů na pravé straně politického spektra, nicméně aniž by jeho vlastní koalice dosáhla uspokojivých výsledků a mohla pohodlně sestavit vládu. Čelil proto okamžitému nátlaku ze strany kupodivu stále vcelku jednotné vítězné levice, a hlavně předsedy strany Nezkrotná Francie – Jeana-Luc Mélenchona – aby vybral za premiéra někoho z jejích řad. Tísněný Macron, oplývající dle ústavy vysokou svobodou rozhodování, veškeré návrhy přicházející od levicového bloku během července, včetně smířlivěji se jevící byrokratky Lucie Castets, odmítl, stejně jako těsně po volbách nabídnutou demisi kabinetu premiéra Gabriela Attala.
Zamrzlý stav mu umožnily dočasně přečkat bez zásadnějších otřesů olympijské hry, v průběhu kterých panoval nepsanou dohodou stanovený mediální klid zbraní. Avšak přes prezidentovu chvályhodnou snahu, alespoň nahlíženo optikou rozpočtové odpovědnosti, bezpečnosti a zahraničních vztahů, o vymanévrování jak krajní pravice, tak levice, se nespokojenost ve vrcholné politice vystupňovala po skončení olympiády ještě více. Někteří hlasitější levicoví nespokojenci dokonce hrozili Macronovi ústavní žalobou pro nesplnění povinností.
Pat přerušil teprve včerejším jmenováním třiasedmdesátiletého osvědčeného a vyznamenaného kariérního politika Michela Barniera z konzervativní pravicové strany Republikáni. Nejmladšího muže na postu předsedy vlády v dějinách, který úřad statečně za nepříznivých okolností vykonával 8 měsíců, z toho 51 dní navrch v „údržbovém režimu“, vystřídal pro změnu nejstarší vykonavatel tohoto úřadu od přeměny ústavního zřízení v roce 1958.
Zvládl Brity, doma nastolí pořádek, nebo ne?
V pořadí 27. premiér Páté francouzské republiky rozhodně splňuje požadavky postu na odbornost i vytrvalost, na veřejném kolbišti jej totiž lze považovat za ostříleného a voličům známého matadora. Do politiky se vydal nedlouho po dokončení studia na Vyšší obchodní škole v Paříži (ESCP), v 27 letech (1988) se za jedno z degaullistických hnutí stal poslancem, načež od 90. let zastával několik vládních úřadů, jsa v různých stranách pevně oddán pravicovým myšlenkám. S několika kontroverzními momenty více než obstojně zastával ministerská důstojenství v oblastech životního prostředí (1993-95), evropských záležitostí (1995-97), zahraničních styků (2004-5) a v neposlední řadě zemědělství a rybolovu (2007-9).
V mezidobí se stal kupříkladu taktéž senátorem a regionálním zastupitelem v Savojsku, v roce 2022 se zase nezdárně ucházel o presidentské křeslo. Mimoto sloužil v letech 2009-10 coby europoslanec a dvakrát se stal eurokomisařem (1999-2004, znovu 2010-2014), díky čemuž byl také včera zahrnut slovy podpory i uznání své zdatnosti a profesionality od evropských státníků, například někdejšího předsedy Evropského parlamentu a nynějšího vedoucího italské diplomacie, Antonia Tajaniho.
Nejvíce se však proslavil, dost možná u některých (nejen) za kanálem La Manche jednoznačně nechvalně, ve funkci hlavního vyjednavače Evropské komise při přípravě Brexitu, za nějž si též vysloužil přezdívku Monsieur Brexit. Třeskuté dohadování s jednotlivými proměnlivými britskými vládami o náležitostech unijních vztahů s ostrovním královstvím se ukázaly býti tvrdým oříškem, zvláště pak pro někoho, jenž dle dřívějších kritických prohlášení na adresu britského odmítání hlubší měnové a politické integrace v EU neměl Brity příliš v lásce. Nakonec se jemu a početnému týmu vyjednavačů a úředníků podařilo horkotěžko sepsat přijatelnou, ačkoliv dlouhodobě nevyhovující, Dohodu o obchodu a spolupráci mezi EU a VB (EU-UK Trade and Cooperation Agreement).
Pro uklidnění neutuchajících rozepří mezi stranami, jeho vlastních Republikánů nesouznících vždy s Macronisty a už vůbec ne s levicí nevyjímaje, a rovněž snad neutrální, diplomaticky laděnou spolupráci s prezidentem, který ve francouzském ústavním systému drží stěžejní podíl výkonné moci, se tudíž mediátor Barnier dozajista hodí. Během předávacího ceremoniálu s Gabrielem Attalem včera k večeru koneckonců otevřeně uznal, že jeho role bude vyžadovat „mnoho naslouchání, mnoho respektu.“ Otázkou nadcházejících týdnů až měsíců zůstává, zda mu bude okolnostmi svědomitě, důstojně a věcně úřad vykonávat vůbec dovoleno.
Kamuflovaná prohra
Mluvčí prezidentského paláce včera odpoledne tlumočil ušlechtile znějící zdůvodnění pro výběr Barniera, kterého prezident „pověřil sestavením vlády (národní) jednoty, která bude sloužit zemi a francouzskému lidu,“ zajišťuje tedy jejich vlasti dlouho kýženou stabilitu a klid nezbytný k potýkání se s hospodářskými problémy a rostoucím násilím v zemi. Jenže vyhlídky na uklidnění politiky a opětovné legislativní oživení nejsou zrovna růžové. Navzdory zažehnání hrozby radikální vlády by se Macronisté a s nimi většina Francie neměli radovat předčasně.
I když Bardella z NS krátce po jmenování Barniera prohlásil, že ho jeho strana bude soudit až na základě zahajovacího projevu (v čase tvorby článku se ještě k projevu nevyjádřil), bezpochyby vládu nepodpoří. Zajisté ne při případném budoucím hlasování o nedůvěře vládě, jež může brzy po sestavení souboru ministrů nastat. Šéf socialistů Olivier Faure na sociálních sítích ostentativně horoval, neboť: „Popření demokracie dosáhlo svého vrcholu,“ zatímco Jean-Luc Mélenchon v rozčarování nad vyšachováním svého tábora zdůraznil přesvědčení, že: „Volby byly ukradeny!“ Navíc ani všichni poslanci středopravé Macronovy koalice nemusí automaticky hlasovat ve prospěch rodící se vlády či jejích návrhů. Kohabitace vlády s prezidentem, jenž takříkaje nedovede plně usměrnit ani stranu, za níž kandidoval, není tudíž zaručená…
Vidina možné většiny v parlamentu, kde si NLF, Spolu a NS rozdělili podobně velký počet mandátů, se ani při evidentní spolupráci presidentova tábora s umírněnějšími Republikány nejspíše nezhmotní, ergo vláda bude od počátku podkopávána ze všech stran. Nezbývá tedy nežli popřát po drahných a bolestivých kontrakcích rodící se vládě dostatek trpělivosti a nadále zpytavě sledovat vývoj ve státě, kteréhož citelný význam pro Evropu jako celek si někdy málo připouštíme.
Zdroje:
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/premier-francie-michel-barnier_2409051407_elev
https://www.stripes.com/theaters/europe/2024-09-05/france-new-prime-minister-macron-15081083.html
https://www.nytimes.com/2024/08/23/world/europe/france-prime-minister-castets-macron.html
https://www.zdf.de/nachrichten/politik/ausland/barnier-frankreich-premier-100.html
https://www.euronews.com/my-europe/2024/06/10/french-president-emmanuel-macron-announces-anticipated-elections-after-stinging-eu-electio
https://www.bbc.com/news/articles/cqjlxvg2gj7o
https://results.elections.europa.eu/cs/francie/
