Článek
Drobné charakterové podtržení na úvod
Nikoho asi nezarazí, že historie Hebrejů, respektive Židů sahá velmi hluboko do minulosti, ne-li rovnou k samotnému Stvořiteli, a ještě znatelněji a hmatatelněji než u jiných národů prostupuje jejich nedávné i nynější jednak osobní prožívání, jednak společenskou sounáležitost a vnímání světa mimo jejich obec.
Židovská cesta dějinami se vyznačuje předně vrtošivou přízní osudu (či shůry), nesmírnou dramatičností a jedinečnou kombinací nezdolné hrdosti, přizpůsobivosti a uvědomělosti zápasícího národa. Není náhodou, že již od biblických časů prokazují Židé své odhodlání udržet sebe při životě, Zemi zaslíbenou kvetoucí a svou víru neochvějnou, všem úskalím a rozvracečům navzdory.
Z dějinného putování tentokrát vytkněme antickou etapu židovské historie, jež bývá ve srovnání s četnými zvíce zprofanovanými biblickými ději a příběhy upozaďována, přestože hraje co do důležitosti pro nábožensko-národní identitu Židů nezanedbatelnou roli a stvrzuje výše popsanou thesi.
Jde o První židovskou válku svedenou contra omnipotens Imperium Romanum (proti všemocné Říši římské), v průběhu kteréž dospělo pokolení Abrahámovo téměř ke svému vymýcení a vinou jíž ztratil jimi obývaný kraj i své zažité jméno. Šíře a možná až palčivá aktuálnost tématu si dle autorova skrovného soudu zasluhuje náležitou pozornost čili vyprávění o příčinách, průběhu a následcích války bude rozděleno na více částí.
Jedni přišli, jiní uviděli, ale žádní nepochopili
Píše se rok 587 před Kristem, zástupy zbídačených obránců a uprchlíků, kteří hledali za hradbami právě vyvráceného sídla úkryt, se šinou pod dozorem vítězných lupem obtěžkaných vojáků na východ do neurčitých končin Babylónie. Oním zpustošeným městem není žádné jiné nežli Jeruzalém a na přemožené odváděné Židy čeká necelých 40 let zajetí v dálavách svých dobyvatelů. Ačkoliv pravděpodobně v zajetí neskončili všichni přeživší obyvatelé obsazené Judeji (odhadují se vyšší tisíce zajatců z rozbořeného Jeruzaléma), rozhodně intelektuální a mocenská elita buďto zahynula, nebo byla odvlečena, a existující královská rodina svržena. V souladu s líčením pozdější tradice zůstala zmenšená, Babylóňanům poklonkujícími náčelníky kontrolovaná Judea zbídačenou zemí, navíc dlužno spálení Prvního chrámu Páně s otřeseným duchovním životem.
Poté co Židé na přelomu let 540 a 539 před Kristem s perskou pomocí setřásli jho babylónského vykořisťování, směla se většina odvedených navrátit do své země, nicméně nejednomu se z úrodné a bohaté Mezopotámie do zchudlé Judeji příliš nechtělo. Nakonec se však i díky finanční pomoci perských místodržících postupně dřívější vyšší vrstva vrátila a poměrně nezávisle a hlavně poklidně mohla vlast spravovat a zvelebovat. Samozřejmě spadali Židé pod svrchovanou nadvládu Peršanů, ovšem dokud těm přicházely daně a Židé se nepokoušeli exportovat své „podivné náboženství“, nedocházelo k větším třenicím s Persepolí.
Naopak mezi Židy to vřelo. Ti, kteří se vrátili, se cítili být uchovávateli pravé podoby náboženství a považovali duchovní představy obyvatelstva, jež v Judsku zbylo, za pokleslé. Stroze proto odmítli nabídku jejich pomoci při obnově jeruzalémského chrámu, který raději vybudovali spoléhajíce se na perské přispění z uvolněných daní. Třeba tatáž náboženská dogmata zastávající Samaritáni, původně přistěhovalci, kteří se do Judeji uchýlili na konci 8. století př. Kr. kvůli Asyrskému vyvrácení Severoizraelského království (10 severních biblických kmenů), ale po babylónském vpádu zůstali povětšinou v regionu, si na truc proti povýšeneckým kněžím z Jeruzaléma vystavěli „vzdorochrám“ na hoře Gerizim, od ústředního směru judaismu se tak navždy oddělili.
Status quo jak mezi Židy a Peršany, tak mezi jednotlivými skupinami uvnitř vlastní obce trval až do roku 332 př. Kr. kdy biblickou Judeu, jak se ve starověku oblast se středem v dnešním Izraeli nazývala, dobyl Alexandr III. Makedonský a začlenil ji do většího správního celku se středem v Sýrii. Krátce po jeho smrti si nestálou veleříši přerozdělili generálové, guvernéři a příbuzní zesnulého (tzv. diadochové), nicméně následnické období nebylo vůbec přehledné, natožpak mírové. Konkrétně oblasti Fénicie, Judska a Samáří (neboli pozdější Syropalestiny) zůstaly na pomezí autority znesvářených helénistických dynastií Ptolemaiovců, panujících v Egyptě a na Kypru, a Seleukovců, ovládajících většinu Malé Asie a jádro bývalé Perské říše. Opatrovaná domovina se tudíž Židům proměnila v pravidelné bojiště nemilosrdných, v jejich očích alespoň, zhýralých bezvěrců, kteří k nim projevovali pramalou náklonnost.
Právě zanedbaná péče, pro Židy těžko snesitelný polyteismus a všudypřítomný hédonismus Řeků a v neposlední řadě snahy jejich zahraničních pánů o pořečtění a politické začlenění Judeje k Egyptu nebo východním regionům Babylónie vedly k masivnímu povstání a následně osamostatnění v letech 167–160 př. Kr. Vůdčí postava, protihelénisticky zaměřený charismatický velekněz Juda Makabejský, po které získala rebelie i jméno – Makabejské povstání – posléze položil základy domácího Hasmoneovského království a stal se vzorem pro na silné postavení Judeji pomýšlející souvěrce.
Rozpínavý Řím na scéně
Svébytný stát s kolísavými úspěchy přečkal, byť byv rostoucí měrou nenáviděný, až do roku 64 př. Kr., ale v dosti rozštěpené společenské náladě. Ostatně uvedený rok značí zlom v historii Judska, poněvadž do probíhající občanské války mezi královskými bratry Hyrkánem II. a Aristobúlem II., již byli oba podporováni protichůdnými náboženskými školami, u lidu však celkově nemilí, vložil na jejich oboustranné naléhání římský vojevůdce Gnaeus Pompeius zvaný Veliký. Tento proslule ctižádostivý velitel po bryskním zvážení situace vhodil pomyslnou rukavici do rynku zachraňuje prohrávajícího Hyrkána, načež jeho královskou pozici stvrdil pobitím či zajetím nepřátelských skupin přímo v Jeruzalémě. Dosazený židovský král proto vděčil za své postavení cizím zbraním a stal se záhy vazalem Říma, což se mělo v budoucnu ve zlé obrátit.
V Judeji Pompeius úspěšné mnohaleté tažení vyslané oficiálně proti odbojnému Pontu a jeho spojenci Arménii (v notně větším územním rozsahu, jižněji od Kavkazu, než je tomu dnes), při němž si Řím podrobil a klientskými králi zajistil obrovské území sahající od Černého moře k Akabskému zálivu, završil návštěvou Druhého jeruzalémského chrámu, kde údajně vyjadřoval podiv nad nepřítomností soch a vyobrazení místního zvláštního Boha. Po vzoru předchozích vítězství své vojevůdcovské maličkosti i jiných římských generálů na východě odvezl pro výstrahu četné rukojmí a zde i část chrámového pokladu. Po Pompeiově odchodu se ale nastolený režim začal hroutit a římské vojsko se muselo roku 37 př. Kr. vrátit, aby obnovilo moc příslušníka podřízené dynastie, pověstné postavy z Písma, Heroda I. Velikého, jenž byl předtím smeten z trůnu lidovými bouřemi s podporou kněžstva.
Kvůli nepopiratelné neoblibě kralujícího rodu, Herodes a další římské loutky nebyli dokonce ani praví Židé, pouze na judaismus konvertovaní Idumejci, příslušníci předtím podrobeného národa žijícího jižně od Judeji, a vnitřním rozepřím nakonec Římané na Judeu uvalili přímou provinciální správu, ačkoliv oficiálně na trůně ponechali zdiskreditované Herodovy potomky. Záminkou k této změně řízení jim bylo další ozbrojené vzepětí proti vnitřními rozbroji oslabené panovnické dynastii, zprostředkovaně tedy Římu, roku 6 po Kristu.
Řím odpověděl kromě násilného zásahu rovněž hospodářským zušlechtěním Judeji – akvadukty, silnice, lázně, divadla, sýpky, ale i pevnosti a armádní tábory se stanovými městečky rostly jako po dešti. Pevnější vládu nad klíčovou oblastí na cestě nejen k Egyptu, nýbrž i na východní hranice styku s ohromující Parthskou říši mělo usnadnit sjednocení měr a vah, podobně jako zavedení římských platidel po celé provincii. Navíc se snažili Římané dostat obyvatelstvo pod kontrolu pozváním tisíců osadníků ze všech koutů impéria, leč s tím přicházející kosmopolitismus, sílící obchodní konkurence rozbíjení židovských komunit přesidlováním jakékoliv kladné ohlasy ohledně zvýšení životní úrovně mezi Židy ihned upozadily. (Život Briana toto mapuje famózně). Herodovi potomci naopak usilovali o upevnění své chatrné moci skrze stavění monstrózních horských pevností (Herodeion, Masada aspol.) jako záchranných bašt pro sebe a milodary připoutané posluhovače z řad kněžstva, a ještě užší spolupráci s okupanty, čímž si znesvářili valnou většinu svých poddaných.
Židovská společnost se však vzdor ohrožení Římem a dlouhodobému konfliktu se sousedními Samaritány čím dál více štěpila na různé náboženské sekty (vládnoucí, světsky poživační pletichářští saduceové; očistu požadující a politicky draví farizejové; asketičtí a xenofobní esejci; nebo menšinoví, ale o to bojovnější, Římany nesnášející zéloti, hebrejsky doslova horlivci), které také velmi odlišně pojímali římskou přítomnost a snášeli příval cizorodých zvyků, technických výdobytků a náboženských učení ze všech koutů Středomoří. Značně pobuřujícím pro všechny obyvatele Svatého města se ukázalo taktéž svévolné umístění sochy zbožštělého vyšinutého císaře Caliguly do Chrámu.
Římští vojáci a správci tudíž nebyli v Judeji vítáni, poměrně pravidelně přímo napadáni, a to navzdory snaze židovské bohatnoucí zkažené elity o udržení smíru. Na druhou stranu ani přidělení tamějších administrativních postů nevyvolávalo u římských důstojníků a úředníků zvlášť velké nadšení, mnozí je považovali za znak zastavení kariérního růstu. Napětí se v Judeji počalo pádivě zvyšovat po obměně osazenstva správy provincie Judea roku 64 po Kristu za vlády tou dobou již paranoidního císaře Nerona. Nemělo trvat dlouho a Neronův život i rok od roku méně snesitelné a rozhazovačné panování došly svého konce, stejně jako se Židé domnívali, že Bůh je vyzývá k činům, nechť učiní přítrž dominanci zdánlivě oslabeného římského kolosu.
Zdroje:
ČAPEK, doc. Filip. Archeologie, dějiny a utváření identity starověkého Izraele. VYŠEHRAD, 2018. ISBN 978-80-7601-082-6.
FLAVIUS, Josephus. Válka židovská. Vyd. 3., V Academii 1. Překlad Jaroslav Havelka, Jaroslav Šonka. Praha: Academia, 2004. ISBN 80200117302
KIENITZ, Friedrich-Karl. Národy ve stínu: Soupeři Řeků a Římanů v letech 1200-200 př.n.l. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0316-0.
KOVAŘÍK, Jiří. Legie římského impéria - Římské války IV. Akcent, 2016. ISBN 978-80-7497-133-4.
JOHNSON, Paul. Dějiny civilizací Svaté země. 1. vyd. Překlad Tomáš Suchomel. Brno: Barrister, 2003. ISBN 80-865-9820-9.
MOSCATI, Sabatino a SEGERT, Stanislav. Staré semitské civilisace. Praha: Odeon, 1969. ISBN -.
Židé. Online. Antický svět. 2015. Dostupné z: https://www.antickysvet.cz/26061n-zide. [cit. 2024-09-11].
