Článek
Chybí mi Petr Fiala v čele vlády, a klidně to přiznám na rovinu, i když vím, že jeho vláda taky dělala chyby. Rozdíl mezi ním a Andrejem Babišem je ale najednou křiklavě vidět. Fialova vláda v roce 2025 překročila vlastní schodkový limit o padesát miliard a skončila na 290 miliardách, což bylo poprvé po šestnácti letech, kdy se zákonný limit nesplnil. Babišova vláda teď plánuje schodek mezi 300 a 400 miliardami, a když jí v tom stálo prezidentské veto, rozhodla se ho v srpnu přehlasovat místo toho, aby škrtala výdaje. To není maličkost, to je zásadní rozdíl mezi vládou, která se snaží dodržovat pravidla, a vládou, která si pravidla mění, kdykoli jí nevyhovují.
Populismus, který zaplatí naše děti
Přes dvacet předních ekonomů, včetně šéfa Národní rozpočtové rady Mojmíra Hampla a bývalých guvernérů centrální banky, podepsalo dopis proti uvolnění rozpočtových pravidel. Ekonom Dominik Stroukal to shrnul jasně, když řekl, že zadlužujeme příští generace a že taková trajektorie nevypadá dobře. Přitom nejde o žádnou krizi, ve které by se dalo zadlužování omluvit. Nezaměstnanost je nízká, inflace se drží kolem dvou procent a ekonomika roste.
Není důvod si půjčovat stovky miliard navíc, když se ekonomice objektivně daří. Vláda ale místo úspor rozdává. Ministr Havlíček chce přesunout poplatky za obnovitelné zdroje do státního rozpočtu, ministr Juchelka slibuje rekordní růst platů ve státní správě a ministr Klempíř navrhuje volný vstup do muzeí a galerií. Zní to hezky, dokud si nespočítáme, kdo to zaplatí. Úroky ze státního dluhu už teď přesahují sto miliard korun ročně. Jsou to obrovské peníze, které nejdou do škol ani nemocnic, ale jenom na splátky. Splátky úroků z půjčených peněz.
Fiala šetřil a nebyl za to milovaný
Připomeňme, co dělala vláda, po které se mi stýská. V roce 2023 prosadila konsolidační balíček, soubor 58 opatření za skoro 150 miliard korun, platný od ledna 2024. Zvedla nižší sazbu DPH, zvýšila daň z nemovitostí a omezila některé výjimky. Málokoho to potěšilo. Popularita vlády po tom klesala a Fiala si za to vysloužil spoustu kritiky. Rozdíl je ale v tom, že to udělal, přestože to bolelo v preferencích, protože rozpočet potřeboval ozdravit. Dnešní vláda dělá přesný opak. Místo úspor rozdává, místo nepopulárních kroků slibuje volný vstup do muzeí a rekordní platy ve státní správě. To není odvaha, to je jen odklad problému o pár let.
Okamura si hraje na vládu, ve které není
Podobný obrázek nabízí i koalice samotná. Tomio Okamura je předsedou Sněmovny, ne členem vlády, přesto letos v květnu veřejně vyjednával o statusu ukrajinských mužů v pracovním věku na úrovni EU. Babiš mu na tiskové konferenci dal jasně najevo, že zasahuje do rozhodnutí, která mu nepřísluší, protože o nich rozhoduje kabinet, ne předseda Sněmovny. Okamura si to podle svých slov s premiérem vyjasnil, jenže podobné spory se opakují u uprchlické politiky, u vojenských jmenování i u regulace médií. Nikdy bych nečekal, že toto řeknu, ale zlatý Babiš. Jenomže tento Babiš nemá na výběr. Bez Okamury vládnout nemůže a bez premiérského křesla by zřejmě Babiš nebyl Babišem, a tak má smyslů zbavený xenofobní Okamura naprosto volné ruce.
Tohle není vláda, která táhne za jeden provaz. Je to katastrofa, katastrofa pro lidi, kteří za to vládě tleskají.
Realistická vláda umí říct, „na toto a toto teď prostě nemáme“. Umí přiznat, že se s nějakým slibem počká, i když to bolí v preferencích. Populistická vláda slibuje skoro všechno skoro všem a účet nechává na později, protože později to stejně bude řešit někdo jiný. Nejde o to, že by Fiala byl dokonalý premiér, protože nebyl a jeho vláda taky přestřelila vlastní limity. Jde o to, že mezi vládou, která se snaží hospodařit racionálně, a vládou, která klidně přehlasuje vlastního prezidenta, aby si mohla půjčit víc, je zásadní rozdíl. A ten rozdíl dnes už platíme všichni a teprve platit budeme, ať už to někdo chce vidět, nebo ne. Je velká škoda, že mnoho Čechů zajímá jen co je dnes a vůbec netuší, že zítřek je velmi blízko a bude bolet.
