Článek
Představte si závod, ve kterém oba soupeři vyrazí ze stejného kontinentu, ve stejné sezóně, za stejným cílem, a přesto jeden dorazí s měsíčním náskokem a v pohodě se vrátí domů, zatímco druhý umírá cestou zpátky. Přesně tohle se odehrálo v létě 1911 a 1912 na Antarktidě. Norský polárník Roald Amundsen a britský důstojník Robert Falcon Scott se prakticky ve stejnou dobu vydali k jižnímu pólu. Amundsen tam dorazil 14. prosince 1911, Scott o pětatřicet dní později. O rozdílu mezi vítězstvím a tragédií přitom z velké části rozhodlo jedno rozhodnutí učiněné roky předem, ještě než kdokoli z nich vkročil na led.
Psi proti koním, které tam nikdy neměly co dělat
Amundsen měl za sebou roky zkušeností z Arktidy a dva zimy strávené s Inuity, od kterých se naučil, jak v extrémním chladu přežít. Na cestu k pólu vsadil výhradně na psí spřežení a lyže. Psi jsou pro polární prostředí evolučně uzpůsobení, zvládají mráz i náročný terén a v nejhorším případě se dá část smečky použít jako nouzová zásoba jídla pro zbytek výpravy, což Amundsenův tým skutečně dělal.
Scott naproti tomu postavil dopravu na kombinaci motorových saní, mandžuských poníků a částečně i psů. Poníky vybíral muž, který byl odborníkem na psy, ne na koně, a zvířata, která nakonec koupil, byla z velké části stará a opotřebovaná. Kůň navíc není stavěný na extrémní antarktický mráz, poníci proto na cestě trpěli, zpomalovali postup a několik jich uhynulo ještě před hlavním pochodem k pólu. Motorové sáně dopadly ještě hůř, jedny se probořily pod led hned při vykládání z lodi a další se porouchaly krátce po startu.
Jedno zpoždění, které se už nedalo dohnat
Kvůli problémům se zvířaty a technikou musel Scott hlavní zásobovací sklad, takzvaný One Ton Depot, umístit o zhruba 56 kilometrů severněji, než původně plánoval. Tahle na první pohled drobná odchylka se později ukázala jako osudová, protože přesně tahle vzdálenost chyběla vyčerpané skupině na zpáteční cestě, než by dosáhla bezpečí. Scott sám k pólu vyrazil až 1. listopadu 1911, později, než by mohl, kdyby stavěl trasu čistě na psech, protože musel čekat na počasí vhodné pro poníky.
Amundsen dorazil k pólu 14. prosince 1911 a do svého základního tábora se vrátil už 25. ledna 1912, celou cestu tam a zpět zvládl za 99 dní bez jediné ztráty na životech. Scott dosáhl pólu 17. ledna 1912, tedy o pětatřicet dní později, a našel tam norskou vlajku a stan, který tam Amundsenův tým nechal. Zpáteční cesta se pak změnila v boj o přežití, kde tým postupně slábl kvůli vyčerpání, omrzlinám a nedostatku jídla.
Cesta zpátky, která se nikdy nedokončila
Čtvrtého února 1912 upadl na sestupu z ledovce Beardmore námořník Edgar Evans. Po druhém pádu o dva týdny později na následky zranění zemřel. O necelý měsíc později, se silnými omrzlinami a plicní infekcí, opustil stan kapitán Lawrence Oates a odešel do vánice, ze které se už nevrátil. Zbylí tři muži, včetně Scotta, pokračovali dál, ale silná bouře je zastihla jen asi osmnáct kilometrů od zásobovacího skladu, který by jim pravděpodobně zachránil život. Poslední zápis ve Scottově deníku je datovaný 29. březnem 1912. Těla výpravy našla pátrací skupina až o osm měsíců později.
Novější výzkum přidal ještě jednu vrstvu. Historik Chris Turney v roce 2017 upozornil na dokumenty, podle kterých Scottův zástupce Teddy Evans zpozdil vyslání psího spřežení, jež mělo výpravu na zpáteční cestě doprovodit a zrychlit poslední úsek. Většina odborníků se ale shoduje, že hlavní příčinou byla kombinace špatně zvoleného transportu, mimořádně chladného léta na plošině a série menších rozhodnutí, která se sečetla do fatálního zpoždění.
Amundsenův a Scottův příběh se dodnes vyučuje jako ukázka toho, jak volba nástroje předurčuje výsledek dlouho předtím, než se cokoli pokazí navenek. Amundsen stavěl strategii na zkušenosti a na zvířatech, která do daného prostředí skutečně patřila. Scott improvizoval s technikou a zvířaty, která nikdo pořádně neotestoval v podmínkách, kde měly fungovat. Nešlo o smůlu ani nedostatek odvahy, obojí mužstvu nechybělo. Šlo o volby učiněné měsíce předem, jejichž důsledky se naplno projevily až v okamžiku, kdy už nebyla cesta zpět.
