Článek
V roce 1918 sepsal Albert Einstein dopis, kterým chtěl přesvědčit manželku Milevu Marić k rozvodu. Manželství bylo dávno u konce, Einstein chtěl být volný pro svatbu se sestřenicí Elsou, Mileva ale s rozvodem váhala, mimo jiné kvůli obavám o finanční budoucnost svou a synů. Einstein jí v dopise nejdřív nabídl vyšší výživné, devět tisíc marek čtvrtletně místo dosavadních šesti tisíc, a k tomu ještě něco, co v tu chvíli znělo skoro jako fantazie: pokud kdy získá Nobelovu cenu, celá částka peněz půjde jí. Byl to slib bez jakéhokoli krytí. Cenu tehdy neměl a nebylo vůbec jisté, že ji někdy dostane.
Sázka, která fungovala jako pojistka na budoucí slávu
Slib nebyl jen řečnickým gestem, dostal se přímo do textu rozvodové dohody z roku 1919. Stálo v ní, že pokud Einstein Nobelovu cenu získá, peníze se stanou majetkem Milevy a budou uloženy ve švýcarské bance. Pro případ Milevina úmrtí nebo nového sňatku měly připadnout jejich dvěma synům, Hansi Albertovi a Eduardovi. O tři roky později, v roce 1921, Švédská akademie věd Einsteinovi Nobelovu cenu za fyziku skutečně udělila, oficiálně za vysvětlení fotoelektrického jevu, ne za teorii relativity, jak se často mylně traduje. Šlo o částku 121 572 švédských korun, tedy podle historiků víc, než kolik si Einstein v té době vydělal za dvanáct let univerzitního platu. Cenu formálně převzal až následující rok a peníze poté opravdu poslal na účet, na kterém se s Milevou domluvili.
Peníze, které zachránily syna, i ty, které vzala krize
Ne všechno ale dopadlo podle plánu. Podle korespondence zveřejněné až v roce 2006 část jistiny nezůstala jen bezpečně uložená ve švýcarské bance, jak dohoda předpokládala, ale byla investována v USA, a s příchodem hospodářské krize po roce 1929 se její hodnota citelně propadla. Einstein nakonec Milevě a synům v součtu poslal víc peněz, než kolik ve skutečnosti z Nobelovy ceny dostal, jen aby dohodu dodržel. Peníze měly zvláštní a smutnou dohru. Mladší syn Eduard v mladém věku onemocněl schizofrenií a náklady na jeho dlouhodobou léčbu z velké části hradily právě prostředky z Nobelovy ceny. Muž, který si kdysi cenu slíbil vydobýt jako výkupné za rozvod, tak nakonec platil za něco, co si v roce 1918 nikdo nedokázal představit.
Byla Mileva tichou spoluautorkou teorie relativity?
Peníze samy o sobě rozpoutaly ještě jednu debatu, která trvá dodnes. Někteří badatelé v tom vidí náznak, že Einstein Milevě dlužil víc než jen alimenty, protože jako studentka fyziky měla podle nich podíl na jeho raných pracích. Dopisy z doby jejich společných studií na curyšské polytechnice skutečně ukazují, že spolu o fyzice diskutovali jako rovnocenní partneři. Přímý důkaz, že by Mileva cokoli z Einsteinových článků spoluautorsky napsala, se ale nikdy nenašel, a většina historiků vědy tvrzení o utajovaném spoluautorství odmítá jako nepodložené. Shodují se ale v jednom, totiž že mu dlouhá léta dělala partnerku na intelektuální úrovni, jakou k němu později žádná jiná žena neměla.
Nakonec z celého příběhu zůstává jeden fakt, který je sám o sobě dost výmluvný. Nejslavnější vědec dvacátého století v roce 1918 neměl Nobelovu cenu jistou ani náznakem, byl jen jedním z nadějných kandidátů, přesto vsadil ocenění, které ještě ani neexistovalo, na to, aby dostal rozvod, který potřeboval. Sázka vyšla, ale výhra skončila jinde, než kdo čekal, totiž ne na kontě slávy, nýbrž na účtu za psychiatrickou léčbu syna, o kterém v roce 1918 ještě nikdo netušil, že bude pomoc potřebovat. Genialita se v této historce neměří vzorci, ale tím, jak moc je člověk ochotný dostát vlastnímu slovu, i když v okamžiku slibu vůbec neví, jestli ho bude kdy moct splnit.
