Článek
Většině z nás se už stalo, že nás lékař poslal na vyšetření se slovy „objednejte se sami“ — a pak jsme obvolávali pracoviště jedno za druhým a čekali. Podle velké ankety Deníku se s neúměrně dlouhou čekací dobou na specializované vyšetření nebo operaci v posledních třech letech setkaly více než tři čtvrtiny Čechů.
Tři čtvrtiny Čechů to zažily na vlastní kůži
Do ankety Vizita, kterou od konce února do konce března sbíral Deník, se zapojilo přes deset tisíc respondentů. Patnácti procentům z nich se kvůli čekání zhoršil zdravotní stav. Nejhůř jsou na tom podle dat oboru jako dětská psychiatrie, kde čekací doba pro nové pacienty u osmi z deseti lékařů přesahuje tři měsíce, dále logopedie a nefrologie. Předseda Sdružení ambulantních specialistů Zorjan Jojko k tomu poznamenává, že čekací lhůty přesahující tři měsíce jsou nepřijatelné, protože pacienti nedostávají péči včas, což může vést k vážným zdravotním komplikacím. Konkrétní příběhy za těmito čísly popisuje reportáž ČT24: sedmasedmdesátiletá pacientka s bolestmi páteře čekala od jara na termín u neurologa, pak na magnetickou rezonanci, než se dostala k samotnému řešení — dohromady půl roku až tři čtvrtě roku, po které si bolest musela tlumit jen léky. Jiný pacient po cévní příhodě popsal, jak ho vyděsila informace, že čekací doba na neurologii činí dva až šest měsíců, než se mu nakonec podařilo sehnat termín během jediného týdne.
Od šesti týdnů po rok a půl
Rozdíly mezi jednotlivými nemocnicemi jsou přitom obrovské. Na kolonoskopii se v Nemocnici Česká Lípa čeká až 34 týdnů, tedy déle než tři čtvrtě roku, zatímco v ostravské Městské nemocnici Fifejdy se na stejné vyšetření nečeká vůbec. Na náhradu kyčelního nebo kolenního kloubu se v českolipské nemocnici čeká až 16 měsíců. Podle podcastu Dataři Českého rozhlasu přitom zákon stanovuje pro velké ortopedické zákroky lhůtu 52 týdnů — v realitě se ale objevují čekací doby až 190 týdnů, tedy skoro čtyřnásobek zákonného limitu.
Zákon, který nikdo nevymáhá
Nařízení vlády o místní a časové dostupnosti zdravotních služeb sice přesně definuje, jak dlouho může plánovaný výkon čekat na provedení, ale podle analytika Jana Bočka chybí funkční mechanismus, který by tahle pravidla reálně vymáhal. Pacient, kterému lhůta neúměrně naběhne, si sice může stěžovat u své zdravotní pojišťovny, v praxi se ale ukazuje, že statistika, kterou stát vede, k nápravě nestačí. Čekací doby navíc silně závisí i na tom, jak ochotná je konkrétní zdravotní pojišťovna uvolnit peníze na financování výkonu — dva pacienti se stejnou diagnózou tak mohou čekat zásadně rozdílně dlouho jen podle toho, u koho jsou pojištění. Alespoň částečně se situaci daří řešit u screeningu diabetické retinopatie: díky programu, který VZP spustila ve spolupráci s diabetology využívajícími umělou inteligenci k odhalování změn na sítnici, se za dva roky přeměřilo sto tisíc pacientů a třináct procent z nich bylo díky včasnému záchytu předáno do péče očních lékařů dřív, než by na běžné vyšetření vůbec došlo.
Ministerstvo zdravotnictví plánuje na příští rok takzvanou e-žádanku, která by měla elektronicky sledovat cestu pacienta systémem a umožnit pojišťovnám i státu lépe koordinovat síť poskytovatelů. Dokud ale podobný nástroj nezačne reálně fungovat, zůstává čekací doba na vyšetření nebo operaci skrytou daní, kterou platí každý, kdo má tu smůlu onemocnět zrovna v oboru nebo regionu, kde je lékařů málo — bez ohledu na to, co říká zákon. Rozdíly mezi jednotlivými kraji přitom podle dat zůstávají tak velké, že se vyplatí zjistit si čekací dobu v sousední nemocnici ještě předtím, než se člověk smíří s tím, že bude čekat tak dlouho, jak mu řekli v té nejbližší.
