V bitvě u Karensebeše, armáda porazila sama sebe

Bitva u Karansebeše patří k nejpodivnějším a zároveň nejspornějším kapitolám vojenských dějin — k události, o které se dodnes historici přou, jestli se vůbec stala tak, jak se traduje, nebo jde o pozdější legendu vzniklou z trapné výmluvy za jinou porážku.

Rakouská armáda pod velením císaře Josefa II. v roce 1788 postupovala do osmanského území a utábořila se poblíž města Karansebeš v dnešním Rumunsku. Přes sto tisíc mužů táhlo krajinou už měsíce, zásoby docházely a morálka klesala. Mezi vojáky navíc kolovaly zprávy o blížícím se masivním tureckém protiútoku, což živilo všeobecnou nervozitu a podezíravost. Podle dochovaného vyprávění překročila v noci z 17. na 18. září skupina husarů řeku Timiš, aby průzkumem zjistila polohu nepřítele — místo Turků ale narazila na tábor kočovných Valachů, kteří jim nabídli pálenku.

Husaři neváhali a začali pít. Když k nim později dorazila skupina pěchoty a chtěla se přidat k pitce, husaři o kořist nechtěli dělit a mezi oběma skupinami vypukla hádka. Pěšáci podle jedné verze v žertu, aby vyděsili opilé jezdce a připravili je o zbytek pálenky, začali křičet „Turci! Turci!“. V panice někdo vystřelil, husaři se vrhli na koně a v tmě prchali zpátky do tábora. Armáda čítající desítky národností — Rakušany, Čechy, Němce, Srby, Chorvaty i Italy — mluvící navzájem nesrozumitelnými jazyky, se probudila do naprostého zmatku. Když se jeden z důstojníků pokusil zpanikařelý dav zastavit německým povelem „Halt!“, ve tmě a hluku to znělo nebezpečně podobně jako výkřik „Alláh!“ — a domnělý turecký útok se zdál potvrzen.

Vypukla masová střelba do tmy, které si jednotky navzájem daly. Dělostřelectvo, přesvědčené o skutečném nepřátelském útoku, začalo pálit do vlastních řad. Podle dochovaných odhadů zahynulo nebo bylo zraněno až deset tisíc rakouských vojáků, aniž by na bojišti byl jediný osmanský voják. Když o dva dny později k Karansebeši skutečně dorazila turecká armáda, našla město prakticky bez obrany a obsadila ho bez odporu. Samotný císař Josef II. byl podle některých vyprávění při zmatku shozen z koně a jen s vypětím sil unikl.

Právě tady začíná spor, který dělá z Karansebeše tak zajímavý případ — první dochované zprávy o bitvě se objevily až o čtyřicet let později, v rakouském vojenském časopise z roku 1831 a v německy psané historii Josefa II. z pozdějších desetiletí. Část historiků se domnívá, že jde o výmysl, který měl zastřít skutečné důvody vojenských neúspěchů — tedy špatné velení a taktické chyby, ne fantastickou historku o opilé přestřelce. Jiní tvrdí, že šlo o skutečnou, byť možná menší epizodu přátelské palby, kterou pozdější vypravěči přibarvili a zveličili do dnešní podoby. Debata o tom, co se oné zářijové noci roku 1788 doopravdy stalo, zůstává nevyřešená dodnes.

Ať se u Karansebeše stalo cokoli, samotná rakousko-turecká válka tím zdaleka neskončila. Císař Josef II. byl na konci roku 1788 vážně nemocný a rok později zemřel, aniž by se dočkal konce tažení. Velení armády nakonec převzal zkušený polní maršál Ernst Gideon von Laudon, který během roku 1789 dokázal rakouským zbraním vrátit ztracenou pověst — dobyl mimo jiné pevnostní město Bělehrad. Válka skončila v roce 1791 mírem ve Svištově s jen nepatrnými územními změnami ve prospěch Rakouska. Ať už se ona zářijová noc odehrála přesně tak, jak se traduje, nebo šlo jen o pozdější přikrášlenou legendu, zůstává Karansebeš dodnes nejpřesnějším symbolem toho, jak snadno se z válečného chaosu, paniky a alkoholu může stát vlastní největší nepřítel armády.

● The Battle Of Karansebes: When The Austrian Army Fought Itself (All That's Interesting) — https://allthatsinteresting.com/battle-of-karansebes

● Punch Drunk at Karansebes (War History Online) — https://www.warhistoryonline.com/instant-articles/the-battle-of-karansebes.html

● The Austrian Army Fought Itself and Lost at the Battle of Karánsebes (Ancient Origins) — https://www.ancient-origins.net/weird-facts/battle-karansebes-0018714