Článek
V únoru 1972 vyhrál Ondrej Nepela v japonském Sapporu jako jediný Slovák v historii zlato na zimní olympiádě. Doma ho vítaly davy, rodiče i funkcionáři strany. Jenže sportovní triumf byl jen povrchem příběhu, který se veřejnosti smělo ukazovat pouze v cenzurované podobě. Skutečnost zahrnovala vydírání ze strany komunistického režimu, ztrátu nejbližší kamarádky i pozdější smrt, jejíž pravou příčinu média v Československu roky zamlčovala. Dnes o Nepelovi vypráví hned dva celovečerní filmy, ale ještě před pár lety byl pro mladší generaci prakticky neznámým jménem. Dokonce i herec, který ho hraje v jednom z filmů, přiznal, že o něm před natáčením téměř nic nevěděl.
Ultimátum: zlato, nebo zůstáváš doma
Po olympijském triumfu chtěl Nepela co nejdřív odejít do zahraniční revue Holiday on Ice a začít žít vlastní život mimo dohled režimu. Výjezdní doložku mu ale komunističtí funkcionáři podmínili další sezonou v reprezentaci a ziskem zlata na mistrovství světa v roce 1973 v Bratislavě, tedy přímo doma, pro propagandistické účely. Tlak byl natolik silný, že si Nepela v soukromí posteskl, že pokud nevyhraje, skočí do Dunaje. Zlato nakonec obhájil, ačkoli sportovně už dávno toužil skončit.
Podobným vydíráním si prošla i jeho kamarádka a kolegyně Hana Mašková. Ta si výjezdní doložku vynutila dramatickým gestem, když po povinných cvicích na mistrovství světa v roce 1969 demonstrativně hodila brusle do jezera. Sportovní svaz jí sice doložku nakonec vystavil, ale za tvrdých finančních podmínek, které jí z výdělků v zahraniční revue odčerpávaly značnou část.
Kamarádka, která jako jediná znala pravdu
Nepelu a Maškovou pojilo důvěrné přátelství od dětství, prohloubené společnými zážitky z reprezentace. Mašková podle svědectví lidí z jeho okolí patřila k málu lidem, kterým se Nepela svěřil se svou skutečnou identitou. Doma o tom nikdo nesměl vědět, natož to zveřejnit. Homosexualita byla v tehdejším Československu nejen společenským tabu, ale mohla znamenat i konec kariéry.
Na konci března 1972, jen několik týdnů po olympijském zlatě, Mašková zahynula při autonehodě ve Francii. Nepela se o tragédii dozvěděl až po návratu z mistrovství světa v Kanadě, kdy ho na letišti místo oslav čekalo auto směřující rovnou na pohřeb. Ztráta ho podle svědectví jeho okolí uzavřela do sebe a vypěstovala v něm celoživotní strach z cestování, který ho provázel po zbytek závodní kariéry.
Smrt, kterou dvacet let nikdo nahlas nevyslovil
Po ukončení závodní kariéry v roce 1973 odešel Nepela natrvalo na Západ, usadil se v Německu a věnoval se trénování. Podle vzpomínek jeho přítelkyně, zpěvačky Evy Pilarové, tam kvůli získání občanství uzavřel účelové manželství se ženou venezuelského původu. Zemřel 2. února 1989 v německém Mannheimu, bylo mu pouhých osmatřicet let. Dobový tisk v Československu tehdy přinesl jen strohou zprávu s tím, že příčinou smrti byla rakovina mízních uzlin. Skutečnou příčinou byl AIDS, o čemž se doma smělo mluvit až o desítky let později.
Slovenský historik, který se Nepelovým příběhem podrobně zabýval, ho přirovnal k Freddiemu Mercurymu, oba patřili do stejné generace, oba dosáhli na vrcholu svého oboru absolutního maxima, oba svou orientaci před veřejností tajili a oba zemřeli v podobném věku na stejnou nemoc. Přesto se Nepelovi dostalo uznání, které si nikdo nemohl vymyslet lépe: v roce 2000 ho v celostátní anketě vyhlásili in memoriam nejúspěšnějším slovenským sportovcem dvacátého století, a to před hokejovými legendami i pozdějšími olympijskými vítězi.
Dnes po Nepelovi nese jméno největší bratislavský zimní stadion a jeho příběh konečně vyprávějí dva celovečerní filmy natočené téměř současně, každý z jiného úhlu jeho posledních let v socialistickém Československu. Desítky let mlčení tak postupně nahrazuje snaha vrátit mu to, co mu doba, ve které žil, nikdy nedovolila, tedy právo být viděn takový, jaký skutečně byl.
Zdroje
