Pošetilosti

Nebeské kropenky šílí, říkávalo se u nás pokaždé, když se za okny čerti ženili. I dnes by člověk psa ven nevyhnal. Kapky bubnují do skleněných tabulí okna a po gejzíru orgasmu stékají zmrtvělé vášní k parapetu jak slzy. Pozoruji to úžasné střídání rytmu života a smrti. Nevidím přes hustou clonu na protější zahradu, cítím vlhko i ve vlastních kostech a kaluž před vchodem se z bezvýznamné louže mění v moře. Jen Noemova archa tu chybí. Jak by to bylo symbolické. Ale spokojuji se s několika čtverečními metry, dosud teplým radiátorem a samotou zalézající za nehty. Kolik nekonečných hodin budu muset odstřihnout, než ranní slunce proklouzne přes orosené okno až k mé posteli. Jsem slepě věřící, že po tomhle běsnění deště přijde slunný den s budoucností. S jakou perspektivou tady lze počítat?

Myšlenky se honí hlavou a možná jsou nabitější než ty rozdováděné vodní pásy bičující sklo mého pokoje. Potřebují zkrotit, potřebují zahnat do ohradníku, aby se proháněly jen v místech k tomu vymezených. Občas se rozutečou jak kouř klíčovou dírkou.

Jsem jezdcem života a po všech zdolaných překážkách si přece vlastní hubu nerozbiju na tomto Taxisově příkopu. Bráním se depresím, zaháním smutek, snažím se neslyšet úporné klepání na zšedlé dveře touhy. Už je po sezóně, dobytek zahnali z pastvy do stájí a stromy se mlčky loučí se svými listy. Čas, čas, čas…

Vezou mě na vozíku, bez zájmu se dívám před sebe a připadám si jako Švejk, když chtěl v podobném landaueru atakovat Bělehrad. On zdvihal berli nad hlavu, já ji sotva držím v ruce. Mnoho parády už s ní nenadělám. Jeden chybný krok dokáže zhatit lidské plány.

Hoch, co tlačí rozviklaný invalidní vozík, jede příliš rychle. Veřeje dveří, kolem nichž projíždíme, mi splývají v jedno. Jsem opilá pohárem všivých vzpomínek, jimž není dopřáno ztratit se v propadlišti zapomnění. Realita jim nesahá po kotníky. Zastavili jsme za sklem oroseným párou a chtěla bych hřbetem ruky setřít sraženou vodu. Ale nedosáhnu. Jen prstem škrábnout, abych viděla dál.

»Co děláte, paní Hladíková! «

Kluk křičí jako na lesy. Spadla mi hůl. Zatoužila jsem rozšířit obzor reality. A hned je rámus.

Za těmi lítačkami bude moje poslední postel. Vím to. I když mi to moje jediné dítě vymlouvá. Jen si to slovo v mysli vybavím a děsím se. Moje dítě. Je staré, vyzáblé, nahluchlé, šedivé a prolhané. »Půjdeš tam na pár týdnů, aby ses sebrala, budou s tebou rehabilitovat a pak se vrátíš.« Prdlajs se vrátím. Jakmile z těch mnou kdysi zulíbaných rtů vylétnou stříbrné mušky lží, pevně zavřu oči a předstírám spánek. Trucuju. Poslouchám však, co se povídá.

Můj víajpí pokojík. Kumbál dvakrát dva a půl metru, s okýnkem vysoko od podlahy. Mladík mě přenáší z vozíku na postel. Pevné chlapské ruce si s mými padesáti kily snadno poradí. Kde jsou ty časy, kdy se ručička na váze spokojeně překulila přes osmdesátku, kdy jsem měla zadek jako moravská selka z Úprkových obrazů a prsa jako děvče od Mánesa. To byl jen povzdech, žádné fňukání. Zařekla jsem se, že ani před otevřenou rakví neuroním slzu. Člověk si nepomůže, jenom duši zatemní a duši chci mít čistou.

»To je váš stoleček, paní Hladíková. Dávám sem láhev s pitím a do šuplíčku ručník a mýdlo. Tašku s věcmi máte dole…« Kluk všechno vyjmenovává, jako bych byla dementní a ne chromá. Nevím, zda mám obdivovat jeho vyřídilku nebo mu šoupnout pětku do kapsy. To druhé nemohu, protože výše mého důchodu a aktuální zdražování mi žádné výstřednosti nedovolují.

»Kde je notebook?« Úpěnlivě volám na odcházejícího zřízence. Podiví se nečekané starostlivosti a vytáhne přístroj z mé tašky. »K čemu vám bude?« Hodí po mně otázku dvacetiletý samaritán. Jen pokrčím rameny. Na jeho udičku nezaberu. »Ještě najděte sluchátka!« Žádám překvapeného cucáka. Našel je a k mé velké radosti uvedl přístroj do chodu. S tímhle kouzelným kufříčkem, který už všechna moje vnoučata odložila jako naprosto nemožný, já dojdu až na konec své pozemské pouti. Pod černým futrálem mám rádio, mapy, novinky z politiky, ale i docela obyčejný kontakt se světem. Moje čarovná brána do vesmíru, moje poštovní schránka, v níž najdu psaníčka smutná i veselá, abych parafrázovala svého oblíbeného básníka. Do téhle pro mě zcela nepochopitelné bedýnky mi posílají pozdravy vnoučata, synek, neteřinka a občas i paní Zacharová, s níž jsem bydlela tři neděle na jednom pokoji v Mariánských Lázních. Kolonáda, fontána, promenádní koncerty a ti úžasní lázeňští fešáci! Na jednoho dodnes nemohu zapomenout, ale on už jistě dávno natáhl brka. Vždyť byl o dvacet let starší. Úžasný štramák! Uměl chodit vzpřímeně a jen zlehka se opíral o špacírku! To byl balet, to byla symfonie. Vzdělaností předčil všechny v okolí. Oběma se nám líbil. Vybral si mne. Hned poznal, že Zacharové inteligence nepřebývá, že absolvovala jen dvouletou obchodní školu bez maturity. My si vyprávěli o literatuře, o hudbě a společně zašli na vernisáž. Upřímně jsme se rozesmáli. Ani v tom příjemném prostředí mariánskolázeňské výstavní síně jsme předloženému modernímu umění vůbec nerozuměli. Mohli jsme si hrát na snoby, tvářit se zasvěceně. Odešli jsme. Šli jsme mlsat do cukrárny. Starého pána prosyceného klasickou kolínskou vodou je škoda. Nečekaně vystřeloval bonmoty, sarkasticky glosoval lázeňské dění. Hloupý první řekne svůj názor, připomínal Cicerova slova, pokud byl požádán, aby se k něčemu vyslovil. Byl vtipný a hravý. Pokud si člověk dokáže hrát, není starý. Dodnes mám před očima jeho krásný rukopis! Posílal mi ještě dva tři roky pohlednice k Vánocům či Velikonocům. Pak přišlo ticho. Ticho je někdy balzám na duši, ale převážně je to spratek a zrádce. Špatné zprávy dolétají na perutích ticha. Jako černí andělé. Musíte je přece chápat! I konec patří k životu. Bába jako já, ještě včera plná života, se brání těmhle cherubínům. Zacpávám si uši, abych jejich zprávy neslyšela, zavírám oči, abych to špatné neviděla. Přestávám dýchat, když se srdíčko rozběhne v nečekané arytmii a skáče jak splašená kobyla. Bez uší, bez očí mohu žít. Ale bez toho dutého svalu ve své hrudi, bez toho nezvládnu ani pár minut na polohovací posteli.

Musím mít na nose brýle, abych si na obrazovce přečetla, jaké bude zítra počasí. Vnouček mě naučil, jak si po pár kliknutích otevřít synoptickou mapu. Hned vidím, co se na nás řítí. Tady budu mít na všechny tyhle skopičinky dostatek času.

V luxusním penzionu pro seniory čekám na smrt. Nejhorší a nejnudnější etapa lidského života. Nejstupidnější zábava, kterou znám, a že toho znám už dost. Mám mísu z prvotřídního porcelánu, luxusní bonbóny v broušené dóze a sestru na zvonečku. Stačí stisknout tlačítko a už se ozve:

»Co potřebujete, paní Hladíková. Mám vám něco přinést?«

» Ne, ne, díky, jen jsem zkoušela, jestli tlačítko funguje.« Mám radost, že dosáhnu a stále ještě dokážu čudlík zmáčknout.

» V pořádku, jsem tu jen pro vás. Těším se na vaše příští zazvonění.« Stále to mluví. Mám pocit, že i tady vylétávají z reproduktorů mušky lží. Nedaří se mi sladkým slovům z amplionu věřit, ale za ty peníze, které za můj pobyt rodina připlácí, musí být personál slušný. I když vlídná slůvka z reproduktoru mohou být jen baziliščím mámením. Na moje gusto je to příšerná úslužnost, děsivé lezdoprdelství. Ale jak říkává má jediná ratolest:

» Babi, jsi přecitlivělá.« Přecitlivělá nebudu, až se zase sama rozeběhnu. Můj moudrý tatínek říkával, že život je nadýchaný šlehačkový dort a záleží jen na nás, zda si od někoho necháme lepkavou bílou pěnu plesknout do tváře nebo si na tom cukrářském zázraku dokážeme sami pochutnávat. Chci to druhé.

I na tuto poslední cestu jsem si svázala naději do uzlíčku, když jsem do kufříku vkládala notebook. Věděla jsem, že on bude magickým přístrojem spojujícím můj beznadějí naplněný pokojík s živoucím světem. Chtěla bych si s někým povídat, chatovat, ale nemám mikrofon, skypovat nemůžu, nemám kameru a tak klikám a hledám. Hledám paní nebo pána? Ženské v luxusním starobinci je to vlastně fuk. S věkem ztrácí pohlaví význam. Ženským se prodlužují uši, zvětšují nosy, mohutní brady a tvar jejich dříve něžných ksichtíků nabývá mužské rysy. Pánové si s věkem osobují ženskou psychiku. Jsou hádavější, plačtivější. Příroda zvedá ukazovák a volá: přestaňte hledat sexuální vábničky. Důležité jsou docela jiné smysly.

Toužím ťukat do klávesnice. Zbloudilá táhnu pralesem samoty a snažím se najít spřízněnou duši. Bohulibá činnost, jejíž konec neodhadneš. Za hustým listovím místo stejně vyprahlého čekatele může vyskočit zloduch s úmysly nejen nekalými, ale přímo zvrhlými. Nikdo mi pobíhání po virtuální divočině nedoporučuje, každý zná tisíc důvodů, proč se do toho dobrodružství nepouštět. Ještě před pár týdny bych od surfování po síti dala ruce pryč. Ale v bezvýchodných končinách, v jezeře konečnosti, když už necítíš dno a hladina se nad tebou zvolna uzavírá, ti při polykání andělíčků připadá nové poznání jako pověstné stéblo pro tonoucího. Vodu do úst si nabere, kdo neumí plavat v moři slov. Jazyk byl zdrojem mé obživy a slova by měla být mojí záchrannou vestou. Uprostřed vřískotu smečky lidských paviánu musí přece existovat bytost schoulená do stejně těsné kazajky, z níž se snaží aspoň na pár minut vysvléci. Těším se na pošetilý, privátní striptýz, cudný i divoký, při němž vše nabídnu a všechno dostanu. Nabízím svůj čas výměnou za jeho.

Na monitoru defilují zástupy osamělých tváří. Puritán nejsem, ale grimasy a pózy polonahých slečen mě ve stařecké zatrpklosti popouzí. Rychle pryč z bahýnka perverzní sexuality. Popostrčím brýle na nose a opouštím pole seznamování a vrhnu se do zahrady dopisování. Bezpečnější a pro dříve narozenou krasavici jistější půda. Klik, klik, klik! Tady je fešák! Ten by se líbil i mému zesnulému Františkovi. Ve tváři trochu baculatý, červený ruměnec, rajcovní mezírka mezi jedničkami a vedle něj dva pejsci. I já jsem kdysi mívala chundelatého společníka. Mohli bychom si posílat mejlíky o psech. Kolik jich prošlo mým životem? Voříšek, co skončil na psinku, čistokrevný maltézák, co dělal hovínka na sváteční polštář, boxér, postrach cvičiště a pudlík chundelatý, který snad z toho mého cítil cizí ženské, a proto ho nechtěl pustit do jeho vlastní postele. Prali se spolu jako koně. Muž křičel, pudl vrčel a trhal polštář, jímž se ho František snažil umlátit. Dělala jsem, že spím. Až do chvíle, kdy to pán lidstva vzdal a přesunul se na pohovku do obýváku. Pudlík se slastně přitiskl k mým zádům.

Koukám na monitor a vidím dva rozverné jorkšíráky. Hezky jsem se natěšila! Jestlipak mi pan Viktor odepíše! Na jeho obrázek už kliklo přes tisíc zvědavců. Malá naděje. Navíc mnoho zbloudilců toulajících se na těchto stránkách hledá i přes diskrétní roušku dopisování zájemkyně o sexuální hrátky. Nemůžu říct, že bych v životě erotiku nemilovala, ale dnes už potřebuju něco docela jiného. Vždyť po nedávném škobrtnutí bych už sama nedošla ani k rozestlané posteli.

»Nevím, jak se odpovídá na tomto portálu, neznám tu správnou cestu. Zalíbili se mi pejsci, tak jsem se osmělila. Nehledám sexuálního borce, ale jen psavého kamaráda. Jsem z Prahy. Zkus se mi ozvat, ráda bych si s někým občas poklábosila.«

Pár řádků mě nezabilo a duše nasákla nadějí. Uvidíme, zda se pán, který má za sebou šest či sedm křížků, ozve. Třeba je to úchyl, pedofil nebo podvodník. I přes varování od vnoučat si mohu rozbít jen vlastní ústa. Ale já přece žádné důvěrné informace v plen nedávám. Potřebuju jen společnost. Vždyť já se tu budu od rána do večera nudit. Nechci probírat svoje neduhy zleva a zprava, zalévat polštář slzami prázdnoty a žalem nad vlezlou starobou. Pořád ještě držím hřívu cválajícího hřebce, zvaného život. Chci se na něco těšit, chci si s někým maličko špitat. Třeba s tímhle hledačem, který svůj kontakt nedává přece všanc jen pro nic za nic. Nabídek od žádostivých ženských dostane tucty, budou mu cvrlikat do mejlíku sladké lži o tom, jak se jim líbí. Já o jeho obličeji nenapsala ani slovo. Nechci stát v řadě mezi uchazečkami o jeho rámě, náruč či dokonce něco víc. Já se zajímám přece jen o chundelaté uličníky z obrázku! Byla to správná taktika, i když jorkšíráci patřili sousedům. Zaujalo ho, že nic neslibuju a nic mimořádného nepožaduju. Nový známý mě vyzval, abych o sobě něco napsala. Snažím se mu vyhovět.

Nebeské kropenky makají za okny jak stachanovci. I já chci makat. Ale bude vás to vůbec zajímat? Bude to zajímat Vikiho?