Článek
Malý přívěsek má z jedné strany lvíčka a rok 1938. Zadní strana vyleštěná. Na ní vyrytá jen dvě písmena. Cetka je to z materiálu bezcenného, a proto o ni žádní dědicové nejevili zájem. I já tu krabičku opatruji jen z piety.
Dědictví, které mi nedá spát
Dívám se na vnučku a chci ji vyprávět svoje vzpomínky na rok 1968. Trpně sedí a víc touží po písních z nového alba oblíbené zpěvačky, než po mém vyprávění. Vždyť jsem byla stejná. Přiznávám si v duchu. Kolik zážitků z první světové války jsem odehnala a dědečkovi vysvětlila, že mi to poví příště. Dnes bych s radostí sdílela příběhy svých předků. Odešli a příště nebylo. Zůstala jsem v rodině nejstarší, s nemocným srdcem a srdíčkem v krabičce. Nemám s kým diskutovat o tom, co bylo. A přemýšlet o budoucnosti není žádná hitparáda. Zatímco vnouček skládá puzzle, já se snažím slepit kostru zapomenutého příběhu. Vše co vím, bylo řečeno v toku let jen tak mimochodem a pro mě v tom okamžiku bez významu. Lovím střípky z paměti, zlobím se na sebe. Pomáhají sociální sítě, možná i vlastní schopnost fabulace.
Láska zakázaná
Byla krásná plavovláska a bylo jí kouzelných sedmnáct let. Učarovala jí výřečnost o čtyři roky staršího hocha. Jeho uhrančivé oči, dozadu sčesaná černá hříva. Asi se čepýřila, když k němu přisedala do nablýskaného rodinného vozu. Zdálo se, že po cestě životem projede s ním. Psal se rok 1938, plachá dívenka z maloměsta se proměnila v ženu. Studentské dny provoněly pražské zahrady, Kampa i vznešený Vyšehrad. Netušila, že osud jejich kroky stočí k cestě, na jejímž konci dýmaly komíny.
Pozdní odklad
Rakovina protektorátu se šířila krajem. Židovské obyvatelstvo tušilo, váhalo, čekalo. Marné bylo vábení příbuzných, aby se mladý muž ještě včas spolu s nimi rozloučil s domovinou. Otto je chtěl za pár týdnů následovat i se svojí vyvolenou. Žádal, prosil, ujišťoval. A věřil. Dvacetileté plavovlásce rozdírala situace srdce. Svět se jí před očima zmenšoval. Míst, kam Otto nemohl přibývalo, stejně jako ustrašených kamarádů. Po dlouhých odkladech poslechla radu mámy. Lásku nenásledovala. Jen sebrala vymezený čas. Otto se už za hranice sám nedostal. Se žlutou hvězdou na kabátě byl počátkem prosince 1941 transportován do Terezína. Bude tam jen v pracovním táboře a pak se vrátí. Namlouvala sama sobě holčina, kterou za pár měsíců čeká pracovní nasazení do Reichu. Byla ročník jedenadvacet.
Kde končí naděje
Dnes nejsem sama. Holter je mým společníkem. Čtyřiadvacet hodin monitoruje kvapík mého srdečního rytmu. Nemohu skákat přes švihadlo, tak v májovém dnu přemýšlím o holokaustu. O životě lidí v plíživém čase nástupu fašismu i v době Protektorátu. Přemýšlím o padlých ve válce i o láskách umlčených v Osvětimi, Treblince. Otto svou pozemskou pouť skončil v Dachau. Necelé tři měsíce před koncem války. Kolik lásky, kolik mladého štěstí dokáže udupat zločinecká touha po ovládnutí světa. Goliášové od nepaměti dobývají svět bez ohledu na zástupy lidí toužících po lásce, po klidné budoucnosti. Kolik takových malých talismanů po předcích je někde zapadlých v zaprášených škatulích. Já si amulet z roku 1938 hýčkám. Vím, že jednou přijde chvíle, kdy i moje vnoučata budou toužit odhalit tajemství rodinné památky. Obyčejného srdíčka s vyrytým monogramem O. F. Snad to bude v čase, kdy šílenci nepovládnou a cesty s dýmajícími komíny budou jen v hororech.
