Článek
Můj tatínek babičce často vyčítal, že špatně hospodaří s penězi. Jenže ona to dělala kvůli mně. Chodívala jsem k ní pravidelně na víkend a ona se mohla přetrhnout, abych měla to nejlepší.
Den braní důchodu byl malý svátek
V době, kdy se bral důchod, to vždycky vypadalo stejně. V sobotu dopoledne jsme vyrazily do části města, kde bylo malé nákupní náměstíčko. Naše první cesta vždycky vedla do trafiky. V prodejně, jejíž nádhernou vůni čerstvě tištěných časopisů si vybavuji dodnes, si babička koupila časopis Květy nebo Vlastu a mně Sluníčko nebo Čtyřlístek. Na oběd byly řízky a na svačinu pomeranče. Tedy, pokud na ně babička vystála frontu a opravdu je sehnala. Když nebyly pomeranče, bylo na svačinu kakao s nalámaným rohlíkem a na večeři babiččiny úžasné bramboráky. Byla jsem malá a nevěděla jsem, proč tatínek babičce vyčítá rozmařilost. Netušila jsem, že po zbytek měsíce jí babička jen topinky a bramboračku. Později jsem to už věděla a říkala jsem si, že až budu velká, koupím babičce to nejlepší jídlo na světě. Nekoupila jsem…
Praskání ohně a ledová podlaha
Spávala jsem na gauči v obývacím pokoji. V místnosti nádherně praskal oheň v kamnech Petry. Babička bydlela ve starém domě z padesátých let 20. století, jakých byla v městě většina, takže o nějakém ústředním topení nemohla být ani řeč. Každý den pěkně s uhlákem do sklepa a zatopit. Teplo bývalo v zimě pouze v obývacím pokoji, na ledovou dlažbu v koupelně se pamatuji dodnes – a také na to, jak se mi v noci zoufale nechtělo po té ledové podlaze chodit na záchod.
Vinou lékařů přišla o zrak
Když jsem dospívala, lékaři pochybili při operaci šedého zákalu a babička přišla o zrak a přestala být soběstačná, ačkoliv jí ještě nebylo ani sedmdesát. Celý život se děsila domova důchodců, pravidelně mluvila o tom, že si raději vezme život, než by tam šla. Městský domov důchodců byl tenkrát opravdu vyhlášený jako téměř hororové místo. Babičku si k sobě nakonec vzala její dcera, moje teta. Mačkali se pak spoustu let ve dva plus jedna, kde zpočátku bydlela i moje těhotná sestřenice s manželem, než dostali byt.
Dodnes je mi líto, že jsem nesplnila slib
Vzpomínám si, jak si mi babička, to už jí táhlo na osmdesát, stěžovala, že má jen jedny šaty. Tenkrát jsem sama sobě svatosvatě slíbila, že až budu vydělávat, koupím jí nějaké krásné – a alespoň dvoje. Bohužel se toho babička nedožila. A já mám dodnes výčitky svědomí, že jsem babičce nemohla vrátit všechnu její lásku. A vždycky, když slyším nářky dnešních důchodců, říkám si: Ne, tenkrát pro důchodce nebylo líp. Nebo možná bylo, ale jen pro některé. Stejně jako dnes.
