Článek
Typickou situaci, kdy dítě visí mámě na noze a učitelka z mateřské školy se je snaží odtrhnout, přičemž je málem přetrhne vejpůl, asi zažívá každá maminka. Minimálně v prvních dnech či týdnech po nástupu do školky.
První dny jsou těžké. Nebo nejsou?
Ty šťastnější z nešťastných matek během pár dní zjistí, že to s tím srdceryvným vzlykáním nebude zas tak horké. „Víte co, maminko?“ řekla mi paní učitelka, když viděla, že mi z očí zase dere potok slz, protože si připadám jako ta nejhorší macecha na světě, když nechávám své nebohé dítě opuštěné ve školce. „Nedovírejte dveře úplně, chviličku počkejte a pak nahlédněte,“ vyzvala mě ke špiónské akci. Nestačila jsem zírat. Sotva mě náš prvorozený, ten naříkající uzlíček, který bez maminky nemohl být ani minutu, ztratil z očí, rozběhl se – vysmátý jako lečo – ke skříňce s hračkami, čapnul to nejbarevnější autíčko a rozjel se s ním po zemi vstříc skupině dětí.
Do oběda, nebo do pěti?
Do druhé fáze komplexu špatné matky jsem se přehoupla po půl roce, kdy jsem se kvůli nástupu do zaměstnání rozhodla nechávat dítě ve školce až do odpoledne. Tyjátr začínal pravidelně každé ráno už po probuzení. „Maminko, já chci jít domů po O. Prosím, já chci jít domů po O. Honzík taky chodí po O. Já nechci být ve školce dlouho. Půjdu domů po O, jo?“ Nepovolila jsem, zato brzy povolily moje nervy. V práci jsem byla nervózní, v oku tik, dělala jsem jednu chybu za druhou a celé odpoledne jsem pravidelně myslela na to, jak moje dítě ve školce trpí, sedí tam jako kůl v plotě, zatímco všechny ostatní děti, které mají lepší matky, šly domů už po obědě. Jednou jsem to už nevydržela. Vzala jsem si půldenní volno a jela jsem vyzvednout toho malého nešťastníčka, na kterého jeho zlá matka kašle a nechává ho ve školce skoro do večera. Ve školce se sice divili, ale nic nenamítali. Paní učitelka na mě kývla, vzala mě ven a jen rukou ukázala do rohu zahrady, kde mé dítě řádilo s dalšími dětmi jako černá ruka. „Víte, on ten váš tady tomu vlastně tak trochu šéfuje,“ dozvěděla jsem se, že mé dítě má vůdčí sklony a je pro každou špatnost. Vycouvala jsem zpět a nechala jsem dítě, kde bylo. I přesto jsem se ale ráno co ráno znovu propadala do deprese, protože synátor měl nejen vůdčí, ale i herecké sklony a uměl si mě dokonale vychutnat.
Nepůjdu domů a nepůjdu!
Ovšem vrcholnou nálož přesvědčení, že jsem vážně mizerná matka, mi připravil mladší syn o pár let později. Na rozdíl od svého bratra mi ráno udělal ve školce „pápá“ a odporoučel se. Nestihla jsem mu dát ani pusu. Odpoledne v půl páté řval jako tur, že ještě domů nepůjde, protože si s Péťou nestihl dohrát a musejí to dokončit. Případně mě vydíral tvrzením, že doma je nuda, a trval na tom, že domů půjde pouze v případě, že mu pustím aspoň tři díly Krtečka. Nebo prostě jen setrvale ječel, že domů nechce. Když jsem táhla řvoucí dítě ze školky, cítila jsem v zádech pohled učitelky, která si nejspíš myslela o naší rodině kdovíco.
Tak nevím, co je horší. Ale jsem si jistá, že kdybych měla třetí dítě, najde si jinou cestu, jak mi to ve školce vytmavit. A jak jste nástup do mateřské školy prožívali u vás?
