Článek
Když jsme se druhý den probudili, tedy pokud jsme vůbec usnuli… V ulicích byly tanky, a kdo mohl, něco na sebe hodil a šel protestovat a posílat armádu spojeneckých vojsk domů.
Na mnoha zdech se objevovaly nápisy, protesty. Lidé se drželi za ruce a stáli před tanky a zpívali hymnu a písničku, která proletěla celou republikou „Běž, domu Ivane“ a uměl jí každý.
Můj přítel, novinář se u nás zastavil a říkal, že jede udělat reportáž za posádkou do Bohosudova, která odmítla otevřít kasárna a vzdát se. To se stalo nejen v Bohosudově, ale po celé republice. Vojáci odmítali vpustit okupanty do vojenských objektů. To byla tenkrát velká odvaha. Otočené tabule ukazovaly tankům a autům cestu jinam, ty přepsané posílaly vojáky do Moskvy. Bylo mi 21 a už jsem tady popisovala, co jsem 21. srpna dělala a kde jsem byla. Popisovala jsem svůj naivní pokus zachovat se odpovědně. Lze to pod názvem „Kdes byla 21. srpna“? na medium.cz dohledat, pokud by někdo měl zájem.
Chci popsat ale další dny.
Trochu mne mrzí, že musím konstatovat, že nám - českému národu, vydrží odhodlání tak týden. Ano, na ulicích nebylo bezpečno, strach a mnoho zraněných nelze zpochybňovat, zejména odvahu těch, kteří byli v Praze např. u rozhlasu.
Postupně, zejména po vystoupení vládních a stranických představitelů nastal čas skepse, očekávání a strachu. Nastal čas očekávání, lidé přestali chodit na ulice a v mnohých podnicích, školách a institucích se soudruzi ujali prověřování a čistek. Vojenská auta jezdila už volně v kolonách po silnicích a ulicích a našli se i takoví, kteří jim mávali…
Kovaní soudruzi sestavili prověrkové komise a nutili lidi k podepisování různých pamfletů s prohlášením, že člověk souhlasí s přítomností spřátelených (!) vojsk. Při odmítnutí hrozil vyhazov ze zaměstnání a teror ve formě výhrůžek.
Nastoupila jsem v září zpět do školy, kde jsem byla ředitelkou a hned druhý nebo třetí den přijel inspektor z „okresu“ a přivezl mi k podpisu zmíněný papír se souhlasem. Odmítla jsem to a tak rovnou na místě jsem byla odvolána z funkce a dostala jsem pověření k vedení školy, s tím, že bude jmenována jiná nová ředitelka. Abych pravdu řekla, vlastně jsem si oddychla. Tušila jsem, že to takhle dopadne. Soudruh inspektor se potom zastavil i ve školní kuchyni a také tam vybalil další papír určený pro nepedagogické pracovníky. Když odjeli, přišla za mnou kuchařka a říkala: Paní ředitelko, já jsem mu řekla, že mám ruce od těsta a že bych mu to umazala…pojďte na panáka.
Ve škole jsme však nechali vyvěšené československé vlajky a v oknech zůstaly nápisy. Asi po týdnu, možná čtrnácti dnech, přijela prověřená nová ředitelka a první, co udělala, sundala vlajky i nápisy. Potom si nás svolala do ředitelny a vysvětlila nám, že bude kontrolovat vše a že si nepřeje, abychom dělali nějaké samostatné akce. V ředitelně leželo na stolku Rudé právo s prohlášením Alexandra Dubčeka a některých dalších představitelů. Ředitelka nám doporučila, abychom si to přečetli. Mně striktně oznámila, že budu přeložena do jiné školy. Čas plynul, a protože jsem ještě dálkově studovala v Praze. Těšila jsem se na spolužáky a na to, že jistě bude ve škole jiná atmosféra než na pracovišti. Domnívala jsem se, že přece studenti se nenechají udolat a budou se snažit dávat najevo své protesty a odhodlání zachovat to přineslo Pražské jaro.
Ukázalo se však, jak teror a šikana rychle zapůsobily a jak se rychle zatřely nápisy s pobídkou, aby vojáci táhli domů. Dokonce na některých budovách vlály rudé prapory a na nástěnkách se objevily výstřižky z Rudého práva, hlásající potřebu klidu a zachování socialistické cesty a věrnosti myšlenkám socializmu.
Ještě 28. září a 28. října se někde sešli lidé, ale byla to smutná setkání. Většinou poblíž postávali „divní“ pánové a fotili si, kdo se manifestací zúčastnil. SNB byla vždy připravena zasáhnout.
Tak šel čas. Nejhorší byl srpen 1969, kdy do ulic vyšlo více lidí a bohužel, jak se říkalo „Dubček poslal na české lidi české vojáky“… Na ulicích zůstali mrtví.
V září 68 spousta lidí sbalila rodinu a kufry, naskládali to do auta a odjeli přes téměř volné hraniční přechody někam, kde předpokládali lepší život. Zejména svobodnější.
My ostatní jsme zůstali… a doufali. Trvalo to dlouho, dalších dvacet let.
