Milan Knížák a Muzeum dětské kresby

Nyní bude (asi) zveřejněno hodně vzpomínek na Milana Knížáka. Přidám také jednu.

V devadesátých letech jsem chtěla realizovat svůj dlouholetý nápad založit místo pro dětskou výtvarnou tvorbu a hledala jsem intenzivně důstojné místo. Snila jsem o galerii, kde budou vystaveny obrazy, sochy i jiná tvorba nejen dětí ale i začínajících mladých umělců, které zavedené galerie většinou odmítají.

Nepřela jsem se s některými odpůrci, kteří zpochybňovali potřebu a myšlenku takového místa. Když se po čase, v podstatě náhodou objevilo místo a prostor, nazvala jsem jej křižovatkou kultury. Výstavy „dětského“ umění měl doplňovat bohatý program. Kromě rozmanitých výstav, odborných seminářů jsem plánovala různé dílny, tvořivá a tematická setkání.

Myšlenka založit Muzeum dětské kresby měla několik vnitřních témat. Vycházely ze vzpomínek na dětství, osobních zážitků matky a učitelky.

Např. bylo mi vždy velmi líto dítěte, které radostně ukazovalo mamince svůj obrázek, vystavený ve škole na nástěnce a vedle pokynů – dělej, pospícháme… – se pozornost matky soustředila na odpověď – no hezký. To v lepším případě. Když jsme na konci školního roku soustředili obrázky do desek a děti si je nesly domů, leckteré skončily v kontejneru před školou… Doma jsem měla archiv ve sklepě a ti, co měli podobný názor – většinou kolegyně a kolegové, mi nosili další a další poklady. S údivem jsem si prohlížela obrázky, kde bylo možné pozorovat, jak se měnila školní výtvarná výchova, náměty, styl tvorby, výtvarné prostředky… atd.

Neustále jsem si připadala jako agent s teplou vodou, i při setkáních odborníků na dětskou kresbu jsem slyšela zpochybňování, chtěla jsem získat spolupráci s mojí alma mater a nabídnout studentům témata, která mi přišla důležitá. To se nepodařilo. Domnívala jsem se, že studentům by mohlo obohatit studium porovnávání dětských obrázků (za socialismu výkresů…). Byla jsem přesvědčená, že obrázky ukazují nejen vývoj dětské kresby z pohledu psychologa či pedagoga, ale odráží také vliv dění ve společnosti, v atmosféře a nesou také osobní vyjádření. Zejména ve spontánní kresbě nebo malbě.

Když už bylo jasné, že prostor v domě U Zelené žáby získáme (díky několika lidem, kteří pochopili) došlo mi, že potřebujeme získat některé osobnosti, které vznik MDK podpoří.

Vedle osobností společenského i politického života a dětských psychologů jako je Jaroslav Šturma, Eva Opravilová, profesor Dunovský a další, jsem oslovovala i výtvarné umělce. Měla jsem radost, když vzpomínali na své dětství, svou ranou tvorbu. Také jsme později uspořádali výstavu „z úplných začátků“ některých již renomovaných umělců.

Jeden z prvních, za kterým jsem zašla, byl i Milan Knížák.

Seděla jsem v krásném předsálí jeho pracovny ředitele galerie. Kolem mne proudili různí známí i neznámí umělci, ale i politické osobnosti. Trpělivě, vědoma si svého poslání jsem seděla a čekala. Když se už asi po desáté otevřely a zavřely dveře pracovny ředitele a já stále čekala, šla jsem se zeptat, jestli pan ředitel bude mít na mě chvilku. Slečna pokrčila rameny a v tom se otevřely dveře a v nich stál Milan Knížák. Se slovy – jo vy jste ta vod těch dětí… no a co po mě chcete? Odpověděla jsem - nic pane řediteli, chvilku vašeho času. Ježíšmarjá, ten je drahej. Šel ke stolu slečny sekretářky, kousl si do jablka na talířku a řekl – no tak pojďte. Už to vypadalo, že mi dovolí tak dvě věty a vyhodí mě. Aniž mě vyzval, abych si sedla, udělala jsem to, odhodlaná mu vše povyprávět. Zvonil telefon, slečna stále vcházela s nějakými papírky se vzkazy … tak jsem mlčela a čekala.

Po nějakých deseti minutách jsem na psací stůl pana ředitele Knížáka položila naše tematické desky, v nich pozvánku na vernisáž a starší katalog. Překvapilo mne, že po nich sáhnul.

„No tak povídejte, co potřebujete“. Odpověděla jsem, že nic a začala jsem tím, že velké galerie nedají prostor a možnost dětské tvorbě a to místo, které jsem vytvořila je určeno především pro dětskou a začínající tvorbu.

„Já myslel, že chcete vystavovat u nás. No to jsem si oddychl. Tak co tedy?“

„Byla bych ráda, kdybyste o nás věděl, přišel třeba na vernisáž a nad některou si vzal záštitu… případně nám do archivu dal nějaký svůj umělecký počin“. Ani jsem se nenadechla a pokračovala jsem o své představě spolupráce nejen s galerií, ale zejména s ním.

„Ježíšmarjá ženská, odkud jste spadla? Já jsem se stal ředitelem, abych si mohl vystavovat“ rozchechtal se.

„My vám uděláme výstavu, klidně, bez problémů a podezření z protekce“

„No vy mě bavíte, jak se to jmenuje?“ odvětil.

„Muzeum dětské kresby. Víte, já si myslím, že je to důležité, přece i velmi známí umělci někdy a někde začínali. Chci vytvořit prostor… Muzeum je o uchovávání, ale nejen o zaprášených vitrínách. Dětské – to není jen čmáranice a roztomilé obrázky dětí, no a kresba není jen čára po papíře… “

Nastalo ticho.

„Vy jste z Prahy“?

„Ano, ale nyní se učím žít na malém městě… moc mi to nejde“.

„Proč“?

„Myslela jsem, že lidé na malém městě mají k sobě blíž, víc si rozumí, pomáhají si…“

„Vy se mi zdáte“!

Vykřikl Milan Knížák, šel ke dveřím. Čekala jsem, že je otevře a vyhodí mě. Otevřel a zavolal: “ Dejte nám dvě kafe“.

Při kávě si vyslechl plány na fungování a program Muzea dětské kresby. Vypadalo to , že se zájmem.

Pak se zvedl a prohlásil: „Vy jste se měla s těmi obrozeneckými názory narodit o stopadesát let dřív, heleďte, já nějak přijdu.“

Odešla jsem.

Milan Knížák nikdy do Zelené žáby nedorazil. Už to nestihne, nejen proto, že Muzeum dětské kresby už neexistuje. Naše setkání bylo zvláštní a nesu si z něj nejen zážitek, ale i poučení, které se mi nedaří naplňovat.