Článek
Myslím si a věřím, že už jste určitě dostali takové pozvání a okouzleni srdečností a naléháním, jste podlehli a přijali. Já taky.
Stojíme na chodníku, trochu překážíme kolemjdoucím. Proti mně stojí Jiřka, spolužačka ze střední, se kterou jsme se opravdu dlouho neviděly. Nebyly jsme až takové kamarádky. Já jsem byla na intru na pokoji s osmi dalšími spolužačkami, studentkami střední pedagogické školy. Jiřka byla tzv. dojíždějící, to znamenalo, že dojížděla denně do školy.
My „internátní“ jsme jezdily domů v sobotu a zpět na internát v neděli odpoledne. Soboty byly pracovní, a potom se soudruzi nějak zamysleli a udělali pracovní jednou za 14 dní. Tomu se přizpůsobil i režim naší školy. Byly jsme rozděleny na internátní, místní a dojíždějící. Podle toho se vlastně většinou kamarádilo. Bylo to divný, ale byl to život.
Já závislačka na kamarádkách jsem toužila po upřímném přátelství a kamarádství. Taky proto, že jsem byla jedináček.
Jiřka měla nově rezavé vlasy. A chrlila ze sebe pozvání, naléhavé a podle mne upřímné.
„No né, neříkej, že nemáte čas. Fakt a kdy se zastavíte? Jak se máte? My už jsme před rokem dostavěli. No řeknu ti, fakt jsme se nadřeli, ale už bydlíme, je to můj dům snů. My vám ho ukážeme. Co vy? Jak se máte“?
„My bydlíme v paneláku na Jižním Městě“.
„Ježíš, to bych nemohla. V paneláku? To je hrůza v paneláku a v Praze“?
„Mě to nevadí, já jsem tam ráda a vyhovuje mi to“.
„Na sídlišti, to musí být hrůza“.
Na smluvený termín jsme se vypravili na návštěvu. Můj muž z toho byl trochu nervozní. Pořád se ptal, jak tam dlouho budeme. Uspokojila ho věta – vypijeme kafe a jdeme.
Přišli jsme k vrátkům, která se po zazvonění a nahlášení sama otevřela. Za nimi nás vítala psí bouda. Jenže pak jsme zjistili, že to není psí bouda, ale malý domeček s pantoflemi pro návštěvy. Můj muž nechápal, co má udělat a nepochopil, že majitelé nového úžasného domu si přejí, abychom se přezuli už u vrátek. Po chvíli podivných trapností jsme se nějak přezuli a kráčeli po mozaikovém chodníčku směr nejúžasnější dům v okolí i na světě. Manžel Jiřky, který nám vyšel vstříc, skřínku zamkl. Po cestě jsme si vyslechli několik podstatných informací o nemožných sousedech a jejich ošklivých domech.
„Koukejte třeba támhle soused napravo… on si dal nějakou snad doškovou střechu… My máme rakouskou břidlici“
Pokračovali jsme dál barevným chodníčkem lemovaným záhonky a opečovávanými symetricky zastřiženými keříky. Mířili jsme k dvoupatrovému domu, který byl ještě úžasnější, postaven dle nejmodernějších trendů. Cestou jsme dostávali informace o finančních nákladech a starostech, když člověk staví dům.
Došli jsme ke třem schůdkům před hlavním vchodem do domu. Manžel Jiřky vytáhl klíč a odemkl. Za dveřmi nás vítala Jiřka a stylová polička s domácími pantoflemi. To bylo na mého muže moc. Já jsem také trochu zírala, ale vyměnila jsem pantofle na chodníček za pantofle pro chůzi po domě. Prošli jsme halou, která ústila do obývacího pokoje s krbem. Všude byly různé umělecké předměty a obrazy. Jiřka nám popisovala co to je, odkud a hlavně za kolik.
Na mém muži bylo vidět, že už ani nechce to kafe.
Byli jsme pozváni na exkursi do kuchyně. Manžel Jiřky odemknul dveře se skleněnou vitráží. Ohromná místnost se skřínkami, spotřebiči, policemi vypadala trochu jako laboratoř. Uprostřed kraloval ohromný pult. Dostalo se nám cti prohlédnout si některé skřínky i uvnitř. Otevřela jsem jednu právě v pultu. Byl tam koš na odpadky, v něm různé obaly s většina s nápisem Hotovky od Pepy. Nikde ani smítko. Jiřka tleskla a z jedné spodní zásuvky vyjel robotický vysavač. Manžel Jiřky se podíval na hodinky a konstatoval: „Dnes přesně“.
Vrátili jsme se do obývacího pokoje. Můj muž zamířil k velké pohovce, na které byly symetricky rozmístěné polštářky a jakási vyšívaná deka. V tu chvíli se ozvala Jiřka a popoběhla k pohovce a upravovala a hladila třapce na dece. „Ta je z Maroka. Prosím, na gauč ne, pojďte ke stolu“.
Manžel si myslel, že už bude konečně káva, omluvil se a povytáhl jednu židli. Než stačil usednout, dostal pokyn k přesednutí na jinou s vysvětlením, že tam sedává Pavel. Já jsem čekala, až mi Jiřka ukáže a sedla jsem si na určenou židli. Čekali jsme. Jiřka si také sedla. Manžel někam odešel. Seděli jsme a já jsem chtěla převézt hovor na jiné téma.
„Jiřko, co děti, ty máš dvě viď? Taky už musí být velké, co?“
„No Saxaně stavíme teď dům, ona je zatím v Portugalsku.“
„Studuje?“
„Ne, ona se tam provdala.“
V tom přišel manžel, byl převlečený, ale ne do domácího, ale měl na sobě koženou bundu.
„Tak já se jdu také převléknout.“
Jiřka se zvedla a odešla někam po schodech do první patra.
Pavel si sedl ke stolu. Rukou uhladil ubrus.
Nastalo ticho. Můj muž už vypadal, že se zeptá na to kafe. Než otevřel pusu, zeptala jsem se rychle:„… ale bydlí se vám tu hezky, že?“ Pavel už nestačil odpovědět, protože po schodech scházela Jiřka.
„Tak můžeme jít.“
Můj manžel se na mě nechápavě podíval, ale vlastně byl spokojen, protože si myslel, že návštěva je u konce. Zeptala jsem se já. Dostala jsem překvapivou odpověď.
„Tady otevřeli novou restauraci, ale fakt luxusní, my tam chodíme na večeře. Už tam máme svůj stůl.“
Přezuli jsme si oboje pantofle a vyšli z vrátek.
Po cestě jsme opět vyslechli další informace o sousedech.
Restaurace byla blízko, jmenovala se U Pepy. Dali jsme si kafe, zaplatili a rozloučili jsme se s přáním, ať se jim v domě splněných přání hezky bydlí.
Jiřku jsem po návštěvě dlouho neviděla, na srazy přestala jezdit a spolužačky říkaly, že se rozvedla a s manželem se soudí o dům.
Někde jsem četla, že je hodně případů, že pokud spolu manželé staví dům, tak společně řeší starosti, finance… vydrží i krize. Jakmile je dům hotov, mnohdy se stává, že se rozejdou.
Mirce jsem to nepřála, ale potvrdila se mi jiná věc, že peníze a honosný majetek nezaručí spokojený vztah ani život.
