Článek
Panebože, vy mi to nevěříte, ale já jsem to myslel dobře. Pravda, nejdřív jsem tý stařence jen mával do okna, víte, ona měla takový polštářek mezi oknem a opřená o lokty se tam vždycky dívala do ulice a občas s někým prohodila slovo, zamávala. Jednou i na mě mávala, tak jsem zastavil a zeptal se, jak se má. Ona, že to jde, a tak se to stalo pravidlem. No, a tak vždycky, když jsem jel okolo, tak jsem přibrzdil… No, a jednou tam nebyla. Tak jsem si řekl, jestli babka není nemocná, a když to takhle šlo další dny, tak jsem jednou zastavil a zazvonil u dveří. Zrovna vycházel chlap se psem. Tak jsem šel dovnitř, zazvonil u dveří a najednou slyším, jak se šourají pantofle. Potom se ozvalo: Kdo je? Oddychl jsem si. Jste v pořádku? Hulákám přes dveře. Dlouho jsem vás neviděl koukat z okna…. Nic. Najednou bylo slyšet odmykání. Paní otevřela, když jsem jí uviděl zblízka měl jsem pocit, že je jí sto let a povídám, vždycky na vás mávám, pamatujete si mě? Jo, já si pamatuju všechny a pojďte na kafe? Ne já vás nechci zdržovat, jen jsem měl strach, jestli jste v pořádku… Ale ne, mě nikdo nezdržuje. Jsem ráda, když přijde aspoň pošťačka. Ale ta chodí jednou za měsíc s důchodem. Moc se nezdrží, jen tak dvě tři věty a už letí dál. Posaďte se pane… Klíma, Karel Klíma, já tudy jezdím do školy, učím na průmyslovce. No to je hezký, tak vy jste profesor. Ne nejsem, jen středoškolský učitel. Babka škrtla pod konvicí a za chvíli voda se vařila a vařila… Bylo mi to trapný, připomínat, že jako mě pozvala na kafe a tak když šla někam do zadu a nevracela se, tak jsem to vypnul. Na stole ležely fotky, všelijaký věci, špinavý lžičky a něco rozsypanýho. Uprostřed toho seděl velkej černej kocour a zíral na mě zelenýma očima. Chvíli jsem si myslel, že je to plyšák. Když jsem ho chtěl ze stolu sundat, zasyčel a máchnul packou.
Paní se vrátila s nějakým pyžamem. Ustelu vám tady v kuchyni. Tohle je teplé pyžamu, flanel pane Klika. Zvedal jsem se: Tak vám děkuju za kafe, už budu muset jít. Zítra vám zase zamávám… Udělal jsem krok a babka mě zahnutou částí hole chytila za krk a přísně řekla: Až si umeješ ruce Jeníčku! Přečtu ti pohádku, ale nejdřív to dojíš. Z kredence vzala hluboký talíř a vytáhla upatlanou lžíci. Foukej je to horký. Děkuju, já už jsem jedl. Seděl jsem, hůl jsem měl zavěšenou za krkem. Ale prosím tě v tý vaší závodce, tam vařej samý blafy, a co dělá Anča? Má se dobře… odpověděl jsem, abych vyhověl otázce, a velmi jsem doufal, že budu moci odejít. Už porodila? Jojo porodila. Tak to já musím malýmu něco poslat. Paní se došourala ke kredenci. Zatáhla za šuplík a ten vyjel celý a vysypal se na zem, předklonila se pro dvě krabice od čokoládových bonbonů značky Diana, ostatní nechala za mi. Otevřela jednu a vyndala dvě tisícovky. Tak hele Pavlíku, kup mu něco, něco ode mě. A až půjde okolo, tak já mu dám ten nůž po dědovi. Řekni mu to. Jo a tohle dej Jitce. Vytáhla zlatý přívěsek z druhé krabice… nebo víš co, já jí dám ještě tohle a tohle. Postupně vyndala ještě prsten se smaragdem a náramek, který asi patřil do soupravy k prstenu, protože byl gravírovaný podobně a měl tři malé smaragdy vsazené uprostřed. Babka to zabalila do těch starých novin na kterých původně ležel kocour. Ještě si pochvalovala, jak se jí to povedlo. Krása, krása, začala hledat mašličku, našla na věšáku jen staré vodítko od nějakého psa, tak to pevně převázala a dala mi to do ruky. No vidíš jaks to hezky snědl Vašíku a co dělá maminka Jarmilka? No jo Ty budeš mít bratříčka nebo sestřičku viď? Brzo, co? Hele já ti něco dám. Sáhla znovu do krabice s tisícovkami. Vytáhla několik a dala je do takového plecháčku, co stál na stole. No, na postýlku. Plecháček nacpala do pytlíku od mouky… Měl jsem plnou náruč těch dárků, loučil jsem se a opravdu jsem přemýšlel kam to položit. V předsíni jsem ještě říkal paní Krausová, protože jsem si na otevřených dveřích přečetl vizitku Kraus, já nejsem… Já taky nejsem Krausová, Kraus umřel a starou Krausovou si vzal čert. Já jsem Berta Vytisková. Paní Vytisková, vy jste si mě spletla, tohle já nemůžu si vzít, já nevím nic o Anče… Vendovi, Jendovi… Ale jdi! Ty jsi popleta, nic jim nedávej, nech si to. Oni mají dost. Hlavně je jim jedno, že jsem tady jak v hrobě. Jo musím si zalít kytky … Vystrkala mě ze dveří a zabouchla.
Seděl jsem asi půl hodiny v autě. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zlato, peníze v plecháčku jsem měl vedle sebe na sedačce.
Vůbec nechápu, jak jste mě našli.
Ona vás paní Vychodilová popsala naprosto přesně a měla napsanou i značku vašeho auta.
