Článek
Růženka dopsala poslední větu, přikryla psací stroj a podívala se na hodiny. Ze stolu vytáhla zrcátko a pečlivě zabalený citron. Prozkoumala v zrcadle obličej a pravidelnými tahy začala přetírat čelo. Jiřce se z toho dělalo na nic. Jak to ta ženská vydrží. Ráno přijde, vytáhne citron a mydlí si ten svůj poďobanej ksicht, v poledne zase a teď ještě nejsou tři a ona už zase sedí před zrcadlem. Přečetla si někde zase nějakej zaručenej recept.
Jiřina se podívala Růžence na nohy. Kdyby mě tou čtyřiačtyřicítkou šlápla, tak mě vezou rovnou na chirurgii. Měří aspoň metr devadesát. Všichni chlapi z fabriky jsou jí po pás. Kdo se má na ten její obličej koukat. A ty tři sukně co nosí, aby měla nějaký tvar zadku. Vrchol je ten citron a ušmudlaná blůza. Vedoucímu řeknu, že mám chronickou rýmu a že potřebuju jinou kancelář.
Jiřce vyhověli a ona pak vařila kafe náměstkovi vývoje.
Růža v březnu dostala kloubový revma a začala v tašce nosit ještě křenový placky. Denně provedla obvyklou očistu a poprosila novou kolegyni, aby jí přidržela blůzičku. Boženka ochotně vyhověla a Růža si plácla na záda nahřátou křenovou placku.
Potom odešla zkontrolovat stav skladu šroubků. Skladník jí přivítal jako obvykle. Tak co slečno Růženko, kdy se budete vdávat? Já jen jestli si už mám vyčistit boty.
Růža ho probodla pohledem. A co dělají záda, já slyšel, že je dobrý komáří sádlo. Volal za ní.
Boženko, já si dám inzerát, prohlásila jednou Růžena. Co myslíte? Třeba – majitelka nemovitosti hledá vhodný protějšek. Značka společné štěstí. Jo, to si dejte Růženko. Jestli se dá ten baráček, ve kterém Růža bydlí, nazvat nemovitostí, tak si Růžu odvede nejméně Oldřich Nový a ještě si při tom bude zpívat Jen pro ten dnešní den…
Za dva týdny zazvonil telefon. Inzertní kancelář. Boženko, prý si mám přijít pro nabídky, že prej to už nemají kam dávat. Růža zapomněla na křenovou placku a vystřelila ze dveří.
Když se vrátila, zářila. Na stůl vysypala aspoň sto dopisů. Začaly je třídit. Pod metr osmdesát vlevo, nad čtyřicet let vpravo. Další hromádky vdovci, svobodní, rozvedení. Nakonec zbyla malá hromádka. Dva učitelé, jeden úředník, majitel drogerie a doktor.
Odepsaly milé dopisy. Pražskému drogistovi poslaly hned pozvánku do Alfy na odpolední kávu. Znamení růže.
Ten pátek Růženka ani nezkontrolovala, jestli má skladník zamčeno. Natřela si obličej citronem, vklepala výživný krém značky Elida a nechala půl hodiny působit. Pak věnovala péči vlasům, vytahala papírky a pomalými pohyby rozčesávala zrzavé strniště. Půjčila si od Boženky rtěnku a silně si natřela rty. Upravila si všechny tři sukně a hned vypadala ženštější. Do klopy blůzičky zastrčila růži.
Boženko! Můžu?
Boženka jí upravila rozcuchané obočí a kývla.
Prošly vrátnicí. Starej Drábek vyprsknul úžasem čaj, kterého se právě napil.
Růža se držela Boženky pod paží a mířily na tramvaj.
V Alfě hrála hudba a opravdu jim zazpíval Oldřich Nový na přivítanou … ty oči tmavohnědé… U stolku u okna bylo volno, Růža se posadila se tak, aby viděla na vchod. Božka jí stiskla ruku, usmála se a vyběhla ven.
K večeru někdo ťukal na dveře pokoje číslo 6 na svobodárně. Když Boženka otevřela, vpadla Růža dovnitř. Nikdo nepřišel. Rozbrečela se.
Na omluvný dopis čekaly marně.
Podobně to dopadlo s učitelem z Kolína, úředníkem ze škodovky. Doktor si s nimi chvíli dopisoval, ale když Růža poslala fotografii, kde stojí pod jabloní, odmlčel se. Poslední nápadník – také učitel, zemřel dřív, než stačil přijít do Alfy.
V pondělí ráno vtrhla Růža do kanceláře s radostným výkřikem: Boženko, já se budu vdávat!
Božka upustila pero a na důležitém spise udělala tři kaňky. Co, tak přece inzerát?
Kdepák inzerát, Boženko, tramvaj.
Já mu šlápla na nohu, když to cuklo. On mě taky, když to zabrzdilo. Mají továrnu někde v Libni. Šli jsme spolu a omlouvali jsme se až do Podolí. Pak mě šel zase doprovodit on. Tak jsme se doprovázeli až do večera. Je tedy trochu menší. Růža ukázala někam po ramena. Boženko, tady máte čokoládu, to vyrábí jejich rodina. Hanula a syn.
Poslední větu Růženka zazpívala.
Vybalila tabulku čokolády, na které seděla krásná dívka na houpačce a podstatnou část strkala Božce rovnou do pusy.
Sladkost se rozplývala na jazyku. Páni, kdy já měla čokoládu naposled, snad někdy v šestatřicátým v Čáslavi u maminky v konzumu. Jeden čtvereček. Boženka vytahovala ocucanou čokoládu z pusy a vracela do staniolu. Hladila obrázek se slečnou na houpačce. Já si jí schovám Růženko. Ale kdepak, teď budeme mít hory, kopce čokolády, kdy budeme chtít.
Příští měsíc dala Růženka výpověď. Její den se nyní skládal z pochůzek po obchodech, procházky parkem a po nábřeží, návštěvy divadel a výstav. Pravidelně pořádala opulentní čaje o páté, dýchánky a setkání v salonku vilky na nábřeží. Často se dívala na Vltavu z okna a kouřila ze špičky ty nejdražší cigarety. Pravidelně chodila ke kadeřníkovi a na kosmetiku.
Na šňůrce vodila zrzavého mopslíka, ke kterému měla vychovatelku.
Tak poďobaná Růža zachránila před skandálem firmu Hanula. Syn této známé rodiny prošel rukama vyhlášených lékařů, avšak ženy ho i nadále nezajímaly.
