Článek
(Článek z nikdy nezveřejněných vzpomínek „S minometkou od Dukly na Moravu“, Josefa Matouše, velitele minometné čety 7. baterie 3. minometného oddílu 1. dělostřeleckého pluku 1. čs. armádního sboru, zapsal můj tatínek J. Martinovský, pro snadnější pochopení jsem text částečně upravila)
Postupovali jsme na Kroměříž. Přenocovali jsme ve vyčkávacím postavení v Lužanech. Ráno jsme vyrazili směrem k Vyškovu. Byl jsem nevyspalý. Ulehl jsem ve voze ke spánku. Nemohl jsem usnout, neboť kamarádi se vesele bavili. Každou hodinu jsme s nadějí očekávali konec války.
Konec tím radostnější, že pro nás znamenal nejen vítězství a definitivní osvobození vlasti, ale především náš návrat z Volyně do ve snech vytoužené země našich předků. V naší četě jsme byli především Volyňští Češi a naší výhodou bylo, že jsme mluvili několika jazyky – česky, polsky, ukrajinsky, rusky, někteří německy, jiní francouzsky.
Nad hlavami nám přelétávaly sovětské šturmoviky, aby několik kilometrů před námi útočily na německé kolony a znemožnily jim další postup a únik na západ, či návrat na pozice, které už obsadila naše jednotka.
Konečně se mi podařilo usnout. Dlouho jsem však nespal. Probudil mně kamarád: „Matouši, je zde nějaký zmatek. Zdá se, že znovu ustupujeme.“
Vytřeštil jsem oči. Proč?
Skutečně. Většina pochodových proudů se zastavila. Některé jednotky se vracely zpět, jiné postupovaly kupředu, k frontě vzdálené asi tři kilometry. Zastavili jsme. Přijel k nám velitel baterie, kapitán Longauer a houknul na mě: „Matúšu, vracaj všetko zpät! Němci sa dole plazí…
Mluvil divně přes nos. Byl patrně nachlazen, huhňal a tak mu bylo špatně rozumět. Pochopil jsem jen, že se Němci dolů plazí. Rozhlédl jsem se kolem. Vlevo větší kopec, pod ním dědina.
„Hoši, zařval jsem:… jdou na nás z kopce. Musíme je předejít a náležitě přivítat!“
Dal jsem četě rozkaz a vozkové práskli do koní. Tryskem jsme vyrazili k dědině pod kopcem, na jejíž okraji jsem chtěl zaujmout bojové postavení. Dědina byla liduprázdná. Civilové zalezli do úkrytů, ale po Němcích ani stopy. Vyslal jsem průzkumnou hlídku. Asi po hodině se hlídka vrátila a hlásila, že Němci nikde nejsou.
Tryskem jsme vyrazili do další dědiny. Projeli jsme jí skrz naskrz, hledali, kde mohou být okupanti schovaní. S koní odletovaly kusy bílé pěny. Udělali jsme v podstatě kruh a vrátili se na pozici.
„Čo robíš? Prečo tak trýzníš koně? Prečo ta bojová pohotovost?“přivítal nás opět kapitán Longauer.
„Řekl jste přece, že Němci se plazí dolů, tak jsem jim chtěl připravit náležité přivítání.“
„Hlúpče, veď som ti povedal směr Němčice-Doloplazy, to sú tyto dve dědiny! Do-lo-pla-zy!“ ukázal na mapě a hlasitě kýchnul.
Byli jsme nesmírně utahaní, špinaví, nevyspalí a proto nás poslal zpět do Němčic, odpočinout si trochu ve vyčkávacím postavení. V Němčicích jsme se setkali s našimi spojenci, Rumuny. Zdrželi jsme se tam do večera. Občané Němčic nás radostně uvítali a pěkně pohostili.
Večer jsem dostal rozkaz, obsadit kostel ve Vyškově. Měli jsme postupovat výhradně polními cestami, abychom nerušili provoz na přeplněných silnicích. Nabídl se nám jeden místní mladík, že nás doprovodí do Vyškova. Oblohu ozářily stovky světlic. Zjistili jsme, že se nejvíc střílí na německé straně. Palba se odtud rychle blížila k nám. Že by se Němcům podařilo prolomit frontu? Kde by ještě vzali tolik sil?
Dal jsem rozkaz odbočit z cesty do pole, zakopat minomety a připravit se k palbě. Obsadili jsme palposty. Připravili jsme si ruční zbraně a ruční granáty.
Před námi se kmitly nezřetelné postavy. Zřejmě nás také zpozorovali a volali na nás: „Kamarat Rus! Vojna kaput!“
Poznali jsme rumunskou hlídku. Rumuni se začali radostně objímat s našimi vojáky. Nálada se rázem změnila. Vojáci začali pálit do vzduchu z pušek, samopalů a pistolí. Házeli do pole ruční granáty. Švajgr, chlap jako hora, otevřel bedničku s protitankovými ručními granáty a házel je jeden po druhém do pole.
Marně jsem se snažil to zastavit: „Co když je to předčasná zpráva nebo nějaká provokace? Zůstaneme bez střeliva…“
„Čert vzal střelivo! Čert vzal válku! Je konec. Zůstali jsme na živu…“ nikdo mne neposlouchal.
Vojáci nepřestali, dokud nevystříleli všechny náboje, dokud nevyhodili poslední granát, dokud neodpálili poslední světlici. Pak se navzájem objímali a líbali. Radost byla nesmírná…
Bez boje a v klidu jsme splnili náš poslední bojový úkol a obsadili kostel ve Vyškově.
Zde nás také zastihl rozbřesk podle našeho mínění prvního mírového dne 7. květen 1945. Na skutečný konec jsme museli ještě počkat.
