Článek
Muž zamával plátěnou čepičkou s kšiltem a znakem místního fotbalového klubu a odmlčel se. Do horkého, chvějícího vzduchu řekl rozhodně: „Neznám! Pepo, skoč mi pro cigarety, mám je na mrazáku,“ rozkázal chlapci, který doposud seděl za volantem traktoru a vytrvale se ho snažil nastartovat.
„Jak jste to říkala? Opatřilovi?“
Zeptal se znovu, vyfoukl kouř a rozhlédl se po návsi. Začal třídit chalupy na domácí a víkendové.
„V tý žlutý s rozbitejma vratama bydlí Zapletalová s dcerou. Samý ženský. Taky to tam tak vypadá. Támhleto maj Vondrákovic. Oni jsou původně zdejší, ale asi před 10 léty se odstěhovali do Nýrska a teď to maj jako na víkendy. Na statku zůstal jen starej Novotnej, jinak je to prázdný. Tu s bílejma voknama, za tou lípou, koupil od starýho Mašky ten … hergot jak … jo Musil. Umřel, ale jeho dva synové si to nechali. Jeden se rozvedl, ona ta jeho byla pěkná potvora. Zmákla tady všechny chlapy od dvaceti nahoru, tedy mimo mě… hihi!“ Upřímně se rozchechtal na celou náves.
„Jo ale, když se začala kroutit kolem syna naší hospodský, kterýmu nebylo ještě sedumnáct, tedy on to byl kluk jako buk, udělanej svaly, dělal kulturistu za Turnov, tak začalo bejt zle. Hospodská povídá večer Karlovi, jako Musilovi: ‚Hele, pohlídej si tu svoji mrchu‘ – tedy ona to řekla na plný pecky‚ jestli mi poleze za tím mým blbcem do baráku, tak jí zpřerážím hnáty.“
Muž si zapálil další cigaretu a dodal: „Myslela to fakt vážně, nemá do rány daleko. Karel už tady měl z ostudy kabát, sbalil fidlátka i tu svou a hajdy někam na Moravu k Olomouci. No a mladej z hospody se dal k vojákům a teď tam někde lítá kolem Olomouce se samopalem… hihi. Tak ho maminka neuhlídala, co? Karel se za půl roku vrátil se dvěma košilema a vypelichaným psem, nastěhoval se k bráchovi do chalupy a teď dělá někde v lese. Nikdo k nim nejezdí… Vidíte tu novou střechu vedle, tak to mladá paní – tyhle zlatý ručičky, pozlatit málo, co!“
Chlapík mi strčil svoje vzácný pozlacený ručičky pod nos. Pochválila jsem mu je a vzpomněla jsem si na Vendu Zahradníka, co vždycky takhle ukazoval zaťatý pěsti, tenkrát v šestý třídě a říkal: „Čuchni si, smrděj hřbitovem, vole…“
Pochválila jsem mu tedy šikovný ručičky, pochválila jsem mu střechu i divný přístavek, přilepený ke krásné staré chalupě jako vosa na lízátku a přidala jsem i pochvalu za krásně natřený ošklivě modrý plot.
Muž se na mě podíval a suše pronesl: „Ten plot je toho hňupa Polesnýho. Tak naschle!“ Nasedl do traktoru a ještě zavolal: „Mě už se na plotně hřeje svíčková.“
Asfalt se roztékal po okrajích silnice a jeho vůně se slila s vůní sobotního oběda.
Náves byla prázdná.
Z otevřených oken bylo slyšet cinkání příborů.
Ve vitrínce s čerstvými zprávami jsem si přečetla, že bude mikulášská nadílka.
Slunce pálilo.
Na lavičce zůstaly noviny. Pastrňák přestoupil za 900 milionů dolarů, Francie pláče. Pákistánský prezident obětí teroristického útoku. Třicet let střízlivého uvažování, a když bude potřeba, uděláme i krok vzad…
Ve světě se dějí věci a tady v takový malý díře mi nikdo neporadí, kde najít své přátele. Tady se klidně ztratila jedna chalupa.
Za zády mi přibrzdil autobus.
„Tak se měj, Mařenko, přijď zítra odpoledne, já ti ten recept napíšu. Báječná buchta, rychlá, lehká… Ta bude Tondovi chutnat.“
„Na Tondu se vykašlu, včera mě namích,“ rozhodne žena v propocených šatech se zelenými puntíky. Sebere ze silnice dvě narvané tašky. V jedné zacinkalo deset lahví plzeňského, z druhé čouhaly dvě veky a štangle lovečáku.
Žena vzdychla a vydala se směrem na Bílou.
„Prosím vás, nezlobte se, že vás zdržuju,“ nesměle jsem oslovila stařenku v šátku – jedinou bytost široko daleko.
„Já tu hledám známé z Prahy. Mají tady někde chalupu.“ Babka postavila plechové kastrůlky na lavičku a poodhrnula si šátek za ucho, aby lépe slyšela.
„Opatrných, povídáte?“
„Opatřilovi, prosím,“ nesměle ji opravím.
„A jsou starý nebo mladý?“
No, zaváhala jsem, jestli je pro tu paní neurčitého věku padesát moc nebo málo.
„Takový akorát,“ plácnu a rychle dodávám: „… a mají syna Milana, ten se snad v březnu oženil, vousatýho…“
„Jo vousatej!? No to by mohl být Macků.“
Ochotná paní vzala kastrůlky, schovala ucho zpět pod šátek a odkolíbala se pryč.
Dívám se za ní, přes silnici se kutálí přezrálé letní jablko. Zastavím ho nohou.
Sednu si na lavičku, čistím jablíčko. Blýská se.
Naproti přes náves se otevřela dvě okna, z pravého se vyklonil muž a z druhého dívka s dlouhými vlasy.
Petrašovický orloj.
Zvony ohlašovaly poledne.
Ticho. Mír. Horko.
