Rozpůlené srdce: Co je ve mně volyňského?

Fotografie je patrně z roku 1924. Je zahnědlá. Je na ní můj táta Josef Martinovský, tehdy jedenadvacetiletý. Má na sobě bundu, asi hnědou, z látky, která připomíná semiš nebo samet. Kalhoty zastrčené do vysokých kožených bot a na hlavě typickou placatou čepici. Stojí u jakéhosi stroje, patrně agregátu, který poháněl celý mlýn. Má vážný odhodlaný výraz v očích, mírně se usmívá, záhadně. Miloval svou práci ve mlýně, vůni mouky a svou vyvolenou dívku Marii.

Český Malín založili Češi. Odešli na Volyň kolem roku 1870 a zakládali tam další obce, které byly vlastně na vlas stejné, jak je znali z vlasti. Byl to jiný způsob emigrace než na západ, kde se emigranti většinou rozprchli do všech koutů a každý se sám jednotlivě snažil uchytit, přizpůsobit… Mnohé rodiny odešly na Volyň za vidinou lepší budoucnosti. Skoupily pozemky, které ležely ladem a car je nabízel za levno. Taky sliboval určité výhody a úlevy přicházejícím, mimo jiné - odpuštění některých daní či povinnosti narukovat do armády. Tak z Luštěnic a Brodců odešli i Martinovští.

Tahle fotografie, na které je můj milovaný dědeček, Alois Martinovský před mlýnem v Českém Malíně. Má zakroucený knír, jako řídítka od velocipédu, na kterém jezdil. Miloval mlýn, svou práci a zejména setkávání s lidmi, hlavně sousedy. Tady vyrostl i můj táta Josef Martinovský a v roce 1926 zde založil rodinu s milovanou Marií Reovou. V roce 1927 se narodil můj nevlastní bratr Alois a v roce 1930 (?) dcera Alice. Alička a Marie našly spolu s dalšími obyvateli českého Malína smrt v hořící stodole 13. 7. 1943.

Děda stále pracoval a pracoval, rozšiřoval mlýn, sázel stromy, vybudoval ubytovnu pro sezonní pracovníky, rodině postavil vedle mlýnu domek. Byl velmi společenský. Pracoval nejen pro rodinu, ale i pro celou komunitu, pro celou obec. Snažil se budovat knihovnu, hráli divadlo, vydláždil cestu k mlýnu, aby se nelámala kola u povozů, které vezly obilí na semletí. Spolu s tátou založili matici školskou, dbali na to, aby děti měly české učitele.

V tom se patrně lišila emigrace na východ. Na východ odjížděly celé rodiny, třeba několik z jedné vesnice a v cizině se pak snažili zůstat pohromadě a budovat české obce velmi podobné těm doma ve vlasti. S sebou si přivezly české zvyky, svátky a tradice, písně, víru a zejména zručnost a pracovitost. Tvrdilo se a říkalo, když si s něčím nevíš rady, jdi za Čechem. Vozili si stroje z Čech a vyráběli vše potřebné.

Děda Alois má na té fotce na sobě hrubý štruksový kabát, kalhoty zastrčené do vysokých kožených bot a na hlavě kožešinovou papachu. Byl to štíhlý, vysoký, vzdělaný a odvážný muž. Po válce a reemigraci zpět do vlasti v roce 1945 opět toužil vybudovat prosperující mlýn. Jeho syn, můj táta tu touhu převzal, a tak hned, jak byla možnost, přijal správcovství mlýna v Trnovanech u Žatce. Ovšem naději soudruzi velmi rychle zašlapali do země. Tátu zatkli („nikdo nám tu nebude budovat kapitalismus“) a spolu s dalšími 12 muži jej uvěznili podle známého paragrafu 231 - rozvracení republiky. Každou sobotu se totiž u nás ve mlýně scházeli volyňáci a řešili problémy spojené s návratem do vlasti. Při tom hráli karty. Ženy zpívaly, vyšívaly, pletly a staraly se o děti, které většinou uložily ke kamnům na deky a kožešiny. Toho osudného dne jsem ležela v postýlce pod oknem. Velká černá bota prokopla okno, šlápla do mé postýlky. Mlýn byl obklíčen a všechny muže odvedla STB.

Dědeček Alois jistě hodně přemýšlel, jak se rodině povede ve staronové vlasti. Polovina členů rodu zahynula ve válce, někteří byli nezvěstní (teta Naďa) nebo velmi daleko na Sibiři (teta Věra), ale základ rodiny dojel - došel naštěstí do Čech. Syn Josef se znovu oženil s místní učitelkou Boženkou a narodila se jim dcera Darinka.

Nikdo zatím netuší, že návrat do vytoužené vlasti nebude tak jednoduchý, že nestačí jen touha, pracovitost a láska k vlasti. Za pár měsíců, při hraní karet Josefa i sedmnáctiletého syna Aloise z prvního manželství z Volyně zavřou a obviní je z velezrady. Nic nebudou platná všechna utrpení na Dukle a zranění z fronty.

Po propuštění z vězení táta velmi onemocněl, všeho se bál, stále zatahoval okna závěsy. Na židli měl připravené sako, v něm v kapse několik kostek cukru, kartáček na zuby, tužku na provázku a pod podšívkou zašité nějaké peníze… Do pořádného zaměstnání ho nevzali, přestože ovládal šest jazyků. Maminku vyhodili ze školství. Táta pracoval v zemědělském družstvu. Měřil jakost brambor v třídírně. O Volyni a armádě téměř nemluvil. Hlavně měl neustále strach o svou novou rodinu.

Jsem ráda, že se mnou syn Daniel jel na Volyň. Táta se tam totiž už nikdy nechtěl vrátit, ani podívat. Ale vím, že vzpomínal, jen tak pro sebe, ale nemluvil o tom, nevyprávěl. Byl šťastný, když našel jednou za rok alespoň malý článek, vzpomínku na tragedii v Malíně. Našla jsem výstřižky ve starém kufru. Do Malína na Volyni jsme potom jeli ještě několikrát. Zúčastňovali jsme se vzpomínkových akcí. Při jednom zájezdu jsme s Danem vzali zem z hrobu na Olšanech a v malé krabičce položili na oltář do malínského kostelíka. Bylo právě 13. července 15:00, v tu chvíli strašně lilo. Jen nad kostelíkem se černočerná nebesa otevřela a pruh slunce ozářil kostelík do bílozlatova.

Hledám souvislosti. Začínám věřit, že se kruh opravdu uzavřel, a ještě víc věřím, že již žádná zášť, neštěstí ani utrpení rod Martinovských nepotká.

Vím už co je ve mně volyňského…víra, naděje, láska.

Darina v Praze 13. 7. 1998- 13. 7. 2025

PS. Dědeček Alois byl velmi moudrý, tři sestry mého tatínka se totiž jmenovaly Věra (víra), Naděžda (naděje), Ljuba (láska). Ovšem jejich osudy by vydaly na román. Nepříliš romantický a nepříliš veselý.