Rozpůlené srdce - vyprávění očitých svědků vraždění v Českém Malíně, 2. část

II. část zaznamenaných vzpomínek přeživších.

Jmenuji se Nina Matušková, rozená Pospíšilová a narodila jsem se 30. 4. 1935 v Českém Malíně. Otec se jmenoval Václav a matka Anna. Měla jsem o rok mladšího bratra Vladimíra. Do 7 let jsem bydlela s rodiči a bratrem v Českém Malíně. 13. července 1943 byla naše obec přepadena a vypálena německými jednotkami SS. Toho dne jsem po snídani odešla s kamarádkou Emilkou Pelíškovou na hřbitov zalévat květiny na hrob babičky a dědečka. Krátce po příchodu na hřbitov jsme uviděly přijíždět po státní silnici od Zborova auta plně naložená německými vojáky v helmách. Slyšely jsme střelbu, asi od mlýna Martinovských. Později se říkalo, že na vojáky vystřelili stripky nebo partyzáni. Vzpomínám na 3 muže, kteří se objevili mezi topoly u malého potůčku. Vojáci začali seskakovat z aut, obklopovat vesnici a vyhánět lidi z domů pod záminkou kontroly dokladů. Po krátké chvíli jsme viděly, jak seřazený zástup žen, dětí a mužů jde směrem k ukrajinskému Malínu v doprovodu německých jednotek SS. Během několika minut začaly hořet domy a černý dým zahalil celou vesnici, kde již hořeli první lidé. Chtěly jsme se s Emilkou vrátit domů a zahlédly jsme přicházet ženu. Byla to má maminka, po které vojáci stříleli. Sehnutá, spěchala za námi. Chtěly jsme se všechny společně vrátit domů, ale v odchodu nám zabránil pán, který pracoval na poli (prý to byl pan Kynšt, ale nepamatuju se). My, plačící holky a maminka, jsme pozorovaly hořící Malín a slyšely pláč a nářek umírajících. Do Malína jsme nešly, odešly k Drbohlavovům, kteří bydleli na samotě. Tam se k večeru sešlo více zachráněných. Asi 5 žen, 3 děti do 10 let, nějací muži, ale počet a jména si už nepamatuji.

Plameny, dým, zápach z ohořelých lidí zahalil celou vesnici. Po příletu německého letadla, které vyhodilo černou vlajku, začalo se vojsko SS rozjíždět. Vzali sebou vše, co se dalo vyrabovat, včetně dobytka. My jsme zůstali u Drbohlavových do rána. Ráno jsme se vrátily domů, do hořícího Malína. S tatínkem a bratrem Vladimírem jsme se již nikdy nesetkaly, prý uhořeli ve škole nebo v kostele. Hledali jsme je všude. Byl to strašný pohled.

V obci ještě vše hořelo, po vsi pobíhal dobytek, psi a vše, co se zachránilo živé. Emilka u nás zůstala a po nějaké době si ji vzala její teta, která ji vychovala. V krátké době se začali vracet další pozůstalí. Byly vykopané společné hroby, do kterých se nákladním autem svážela na prostěradlech ohořelá těla našich nejdražších. S maminkou jsme hledaly otce a bratra, ale marně.

Po tragedii jsme zůstaly s maminkou bydlet v Malíně. Denně jsme spávaly v krytu, ve stodolách a v lese. Maminka vařila společně s ostatními ženami pro muže, kteří pohřbívali. Několikrát přes naši obec přešla fronta. Do konce války i po ní jsme s maminkou spávaly se strachem o život. Banderovců, zběhů, partyzánů a dalších bylo všude dost.

Po válce v roce 1947 jsme se vrátily do Československa. Po ukončení ZŠ a gymnázia jsem odešla studovat do Prahy na Střední zdravotní školu, obor rtg. laborant. Po maturitě jsem dostala umístěnku do Olomouckého kraje do OÚNZ Zábřeh.

V Zábřehu bydlím s rodinou, mám dvě děti a 5 vnuků. Syn je lékařem a dcera magistrou filozofie.

Ze vzpomínek Lýdie Havlátkové roz. Rejzkové

František Přibyl se narodil v jihočeské Třeboni. Býval správcem na schwarzenberském panství. V roce 1868 odešel z Čech na Volyň. V Hlinsku koupil výhodně statek s mnoha pozemky a začal budovat nový domov. Časem část polí rozprodal nově příchozím vystěhovalcům z Čech. Byl hlavním organizátorem přesunu Čechů za lepším živobytím do této oblasti.

Josef Přibyl - můj dědeček se narodil v roce 1885 v Hlinsku a vyrůstal už na Volyni. Jako dospělý koupil pozemky v Malíně, postavil dům, založil rodinu. Spokojeně v něm žil do osudného 13. července 1943. Po tomto dni už nebylo nic. Jen hrozné prázdno, smutek a slzy. Já jsem se narodila v Malíně a žila tam téměř do šesti let u babičky a dědečka Přibylových. Po vypálení a vyvraždění Malína, této malebné vesničky, jsem našla domov u druhé babičky v Malované. V osmi letech – v červnu 1946 jsme se s maminkou vrátily do rodné země pradědy – do Čech. Kruh stěhování naší rodiny se uzavřel. Věřím, že navždy.

Psal se rok 1942. Poslední vánoce u babičky a dědečka Přibylových. Předvánoční krajina se závějemi bělounkého a jiskřivého sněhu byla stejná jako v předcházejících letech. U nás doma to bylo posmutnělé, málomluvné, bez návštěv sousedů. Nebylo divu. Maminka a teta Anička onemocněly tyfem. Ani doktor Gross, který obě nemocné léčil, nás nemohl potěšit. Také nám chyběl táta, kterého odvlekli do pracovního tábora na Sibiř a nic jsme o něm nevěděli. Zdálo by se, že pro tohle všechno trápení už nezbylo místo na vánoční pohodu. Milující babička s dědou však našli ještě tolik síly, aby pro svou malou vnučku ustrojili stromeček a přichystali dárečky. Přišel Štědrý večer. Byl provoněný houbami a česnekem, to nesmělo chybět v krupkovém kubovi. Nechybělo cukroví, křížaly a ořechy. Panenská jablíčka na rozkrojení… Po večeři mě vzal děda do náruče a povídá: „Pojď, Lidunko, půjdeme ke stromečku a pomodlíš se za tatínka, aby se vrátil. Třeba ti Ježíšek něco přinesl.“ Přinesl krásnou panenku, dřevěné necičky s valchou, kvítečkové šatečky s motýlkovými rukávky a spoustu cukrátek.

Po letech jsem se dozvěděla, že panenku a šaty koupil děda v Olyce, když tam jezdil pro léky a necičky vyřezal sám. Vánoce utekly, překulil se Nový rok. Nemocné se uzdravovaly a zdálo se, že se k nám štěstí vrací. Bohužel jen nakrátko. Do 13. 7. 1943. Pak už jsem svého milovaného červenolícího dědu s babičkou a tetu Nanynku nikdy neviděla.

Ze vzpomínek Mstislava Pospíšila

Narodil jsem se Josefu a Anně Pospíšilovým. Když jsem měl asi 10 měsíců, umřel mi tatínek. Maminka zůstala s třemi kluky sama. Bydleli jsme v cihelně, která byla asi 1,5 km od Malína. Vzpomínám si na dědečka Pospíšila, který mamince pomáhal. Pásli jsme krávy. Dědeček seděl na stoličce, když krávy šly, kam neměly, tak mě poslal s prutem krávy zahnat. Já jsem byl tehdy asi 3 – 4letý. To mně utkvělo v paměti.

Ještě mám vzpomínku na bratra Rostíka, který byl o dva roky starší. Maminka nás posílala do Malína pro petrolej a pak nás hledala. Na cihelně jsme bydleli až do vypálení Malína.

V noci z 12. na 13. července pro nás přijel strýc Kynšt a odvezl nás k němu do Zborova. Mám v paměti, že jsme se dívali z louky, jak Malín hoří. Asi druhý den jsme jeli do Malína, abychom se dozvěděli, co se stalo. Našli jsme jenom babičku, kterou nechali naživu. Všichni z maminčiny rodiny i tatínkovy byli pryč. Maminka šla hledat sestry a Rostíka, který byl v Malíně na prázdninách. Na vozech vozili spálená těla a já jsem se hrozně bál.

V roce 1944 jsem začal chodit do školy a v roce 1947 jsme se vraceli do vlasti, odkud pocházeli naše babičky a dědové. Do Šumperku jsme přijeli 15. března 1947.

Ze vzpomínek Libuše Niedetzké – Čechové

Narodila jsem se 28. 9. 1933 jako čtvrté dítě Justině a Vladimíru Čechovým v ukrajinské vesničce Suchovce u Olyky. Mé dětství bylo překrásné, až do září 1941, kdy zemřel tatínek. Mamince přibylo starostí, ale stále se nám dařilo dobře, až do 1943, kdy Volyň okupovali Němci. Vzpomínám si, že doba byla velmi zlá, každou noc na nás někdo bušil a chtěl jídlo, prádlo a další věci. Jednoho dne k nám vpadla skupina vojáků, kteří mluvili polsky. Postavili nás ke stěně a mířili na nás zbraněmi. Pro maminku bylo nejhorší, že banderovci údajně chtěli, aby její tehdy osmnáctiletý bratr vstoupil do jejich řad. Němci dělali „přepadovky“, stříleli lidi v zahradách a na polích. Maminka se o nás bála, a proto požádala svou sestru Marii Činkovou a její rodinu, abychom se k nim do Českého Malína mohli nastěhovat. Zde to mělo být údajně bezpečnější. A tak v březnu 1943 jsme se nastěhovali k tetě a její rodině, měla syna (nar. 1924) a dceru Marii s malým Jindříškem.

Jak jsem se zachránila já a moje maminka? V Knerutech (vesnička vzdálená asi 1 km od Malína) bydlela další sestra mé maminky, kterou jsme měly obě rády a kterou jsme dlouho neviděly. Protože byl svátek Petra a Pavla, prosila jsem maminku, abychom tetu navštívily. Maminka odmítla, že jsou cesty blátivé (několik dnů pršelo) a i ten den lilo. Já však na návštěvě trvala, zlobila jsem, probrečela celé dopoledne, dostala jsem dokonce pár facek, ale otravovala jsem dál, až kolem 14 hodiny vykouklo slunko a maminka konečně souhlasila.

Návštěva byla výtečná, ale k večeru jsme plánovaly cestu zpět, strýc nám tu cestu rozmluvil, s tím, že ráno pojede k doktorovi do Malína a vezme nás sebou, abychom nemusely pěšky. A tak se to stalo. Jenže cesta se ráno nekonala, neboť jsme slyšeli střílení a viděli oheň a dým. Měli jsme zlé tušení. Maminka a já jsme se bály o bratra Vladimíra a modlily jsme se. Noc byla velmi neklidná, k ránu se u tety objevil můj bratranec Slávek Činka, kterému se podařilo s dalšími utéct, neboť vedli Němcům uloupený dobytek. Slávek bohužel potvrdil maminčino zlé tušení, že bratr zůstal s tetou, strýcem, Mařenkou a malým Jindříškem a že asi zahynul.

Hned 14. července jsme s maminkou šly do zničeného dohořívajícího Malína hledat bratra Vladimíra. Tu hrůzu, kterou jsme viděli, bych nepřála nikomu vidět, ohořelá těla, zabité ženy a děti. Bratra jsme našly až v Ukrajinském Malíně u tzv. gminy. Zřejmě se mu podařilo vyskočit oknem a plazit se asi 10 metrů. Jenže Němci byli všude i na stromech a nikdo jim neunikl (nebo výjimečně jako pan Uhlíř).

A tak skončila část mého života. Zdá se mi s odstupem času, že to byl velmi strašný sen.

Ze vzpomínek Josefa Řepíka: Řekl jsem, že na malé knížce o Českém Malíně budu spolupracovat, jenom za podmínek že bude zveřejněný zápis (protokol) ze dne 3. 4. 1944 v plném znění, neupraveném. Je mi líto štk. Procházka provedl úřední zápis očitých svědku, v dané době žijících v Českém Malíně. Protokol (v ruštině, psaný na stroji), kde vypovídají očití svědci, byl potom uložen v nějakém archivu v Moskvě. V Čechách byl obsah protokolu zveřejněn v češtině, ale pouze protokol, bez svědeckých vypovědí. Myslím, že v nich je to podstatné a je možné najít důvod, proč museli malínští zemřít tak krutou smrtí. Cesta původního protokolu z Moskvy je zvláštní. Dostal se do antikvariátu u Karlova Mostu a prý potom zpět do Moskvy. Jak, nikdo neví.

Byl jsem šťastný, ale na ohromných pochybách, když se objevil americký student jménem Jared McBride, kterého osud Českého Malína upoutal, začal pátrat po potomcích Josefa Martinovského. Internet je mocný, a tak pátraní bylo úspěšné a on se setkal roku 2010 v Praze s dr. Martinovskou a její rodinou. Setkání jsem se také zúčastnil. Vyměnili jsme si nějakou dokumentaci a fotky a spolu navštívili NP Lidice. Měl velké plány a podle nás naivní představy. Chtěl jet do Kyjeva a do Moskvy a prozkoumat tam archivy. Byli jsme skeptičtí, že se dostane dovnitř. Ovšem jemu se to částečně podařilo. Vše, co zjistil, potom popsal ve své doktorandské práci na universitě v Los Angeles. Byli jsme rádi, že jsme se s ním setkali, protože vnesl některé nové skutečnosti i do našeho uvažování.

Stejně zbylo mnoho otázek, na které asi už nebudou nikdy odpovědi:

- Z neznámých důvodu se protokol objevil znovu po 66 letech? Proč?

- Proč nebyli úředně, protokolárně vyslechnutí muži, kteří v té době patřili k německému vojsku. Neví se, kdo akci velel, jen pan Martinovský uvádí tři jména ve své Kronice Českého Malína.

- Od V. Zajíce, který přihnal krávy na velkostatek do Olyky, by se pátrající po odpovědi a pravdě dozvěděli, co později říkal, že v Olyce bylo mnoho Poláků (snad na 3 tis.) a někteří svědci uvádí, že se polské ženy o krávy přivedené z Malína popraly.

- Proč nebylo provedeno vyšetřování polsky mluvících (a nejen polsky, ale ukrajinsky a česky) mužů, kteří se v německých uniformách podíleli na rabování potravin ze zapálených domu a byli přítomni vraždění.

- Proč museli zemřít pouze čeští obyvatelé Malína a ruské zajatce po kontrole dokladů Němci nechali odejít. Na rozdíl od malých českých dětí, které stály hodiny před bodáky vrahů a pak byly zabity.

- Je spousta nejasností kolem vyvraždění Českého Malína. V různých dokumentech, historických publikacích a článcích není uvedeno, kdo akci velel, odkud přesně byla posádka. Mluvilo se o Olyce, ale i o Dubně.

- Spekuluje se o různých partyzánech, banderovcích, ukrajinské policii a já si myslím (říká Josef Řepík), že to vše je jedno, jsou to stejní lidé, jen pokaždé v jiné uniformě a s jiným názvem.

- Ženy a děti byly donuceny vstoupit do kolny a stodoly J. Dobrého. Obě budovy polili vojáci benzínem a zapálili. Potom stříleli jak zběsilí dovnitř. Stavby se jak z papíru zhroutily a pohřbily vše živé. Kdo se snažil utéct, byl okamžitě zastřelen. Vrazi stříleli sténající ženy a děti. Jedna z žen se postavila a vykřikla: „Proboha zastřelte mě, ať se netrápím.“ (očitý svědek M. Zajícová). Neskonalé utrpení má být i nadále utajeno?

- V Malíně bydlel polský úředník, jeho manželka byla české národnosti. Asi týden před vypálením Č.M. se přestěhovali do Mlynova. Náhoda? Polský úředník však během jednoho měsíce zemřel a manželčina rodina byla vyvražděna.

- Do okolí Malína den před vražděním přijeli Němci se zbraněmi, v uniformách Wermachtu SS, s pomocníky z Polské policie, dokonce několik Poláků se zbraní v civilu. Jeden byl v uniformě ukrajinské policie a mluvil česky. Na autech, které vrahy dovezly, byly symboly SS a symboly 46. pěšího pluku (postaven v roce 1938) tzv. Karlovarský, sestavený z českých Němců (německých Čechů) ze Sudet, kteří měli povinnost narukovat do německého vojska. Většinou byli posíláni na východní frontu.

- Na jaře 1943 Ukrajinci „opustili Němce“, ve které předtím doufali, že jim pomohou proti Sovětům, a zahájili válku proti všem.

- V tomto období Poláci hledali ochranu i u německých posádek. Vstupovali do služeb Němců a plně nahradili Ukrajinskou policii.

- Proč musel být zničen Český Malín? Mírumilovná, prosperující česká obec? Nazvat obyvatele bandity, obvinit je, že spolupracují s partyzány… a je důvod!

- Přítomnost polsky mluvících vojáků mohu potvrdit i já (Josef Řepík). Jeden polsky mluvící voják propustil ze zástupu žen a dětí, který doprovázel, polskou ženu, která šla poslední. Strčil ji do žita a obilí ještě upravil, aby nebyla vidět pěšinka. Tato polská žena se znala s mým otcem. Potkali jsme ji, když jsme se chtěli vrátit do Malína a netušili, co se tam děje. Zastavila nás a varovala. Otec tedy odbočil na polní cestu a ukryli jsme se v lese, kde již bylo několik starých žen a dalších schovaných lidí.

- Malá poznámka k chování některých historiků. Před léty za mnou přišel jeden volyňský historik s dotazem, jestli byli v Českém Malíně Poláci. Řekl jsem mu, že jsem důkazem polsky mluvících lidí ve vražedném komandu. Odpověď byla: „Teď už je to jedno, já jsem do Polského archivu napsal, že tam Poláci nebyli“.