Článek
Takhle se mě zeptala soudružka, nejvyšší stranická předsedkyně na okrese. Docela mne v tu chvíli ta otázka pobavila, psal se rok 1971 a já jsem se vrátila po roční mateřské. Odvezla jsem ráno synka do jeslí, poplakala jsem si cestou do práce, že ten rok strašně utekl a že už musím jít vydělávat a nemůžu být s ním.
Bydlela jsem sice u rodičů, ale táta byl v invalidním důchodu, máma učitelka s jedním platem pro rodinu… tak to prostě už dál nešlo. Byla jsem šťastná, že mě u sebe nechali a ten rok nás živili. Otec mého syna byl stále ženatý a s lítostí v srdci i na jazyku mi oznámil, že já jsem silná, zato jeho žena je křehká, neunesla by rozvod a skočila by snad z Gottwaldova mostu (tak se tenkrát jmenoval). Budoval novinářskou kariéru a potuloval se po světě a posílal 200kčs měsíčně. Právě v srpnu napsal reportáž, která ho stála místo v jedné redakci o tom, jak se jedna vojenská jednotka v Krušných horách, nevím přesně kde – myslím v Bohosudově, zabarikádovala před tanky, které nám přivezly mír a chtěli potlačit tzv. „obrodný proces“ a kontrarevoluci. Idea tzv. „pražského jara“ sice za moc nestála, ale nějaké naděje byly. Dokonce i můj táta – zavřený v 50. letech pod paragrafem 231, doufal v rehabilitaci a zejména ve změnu režimu.
Ona už celá 60. léta malinko zvonila nadějí, začaly vycházet knihy, které před tím byly zakázané, a my jsme každý tzv. literární čtvrtek stáli nekonečné fronty před knihkupectvími. Divadla, muzika, výtvarno… vše se najednou vymaňovalo z idey socialistického realismu. Já jsem dokonce v 1966 maturovala z literatury a mohla jsem si vybrat cokoliv. Jeden den Ivana Děnisoviče byla moje volba. Nádhera. Ruština se stala volitelným jazykem, byla na výběr, jako ostatní jazyky, které ovšem neměl kdo pořádně učit.
Když přijely tanky, Žatec patřil mezi vojensky strategická místa. Říkalo se, že odtud z vojenského letiště mohla vzlétnout letadla a za dvě minuty mohla být na hranicích a bránit nás před imperialismem. Tak ráno cca v pět hodin nás vzbudil rachot, jak přistávala na letišti letadla, a po silnici od Prahy přijížděly tanky. Dívala jsem se z okna z obýváku a na horizontu ještě jen v malém úzkém paprsku, stály jako brouci za sebou tanky. Táta přišel ještě v pyžamu, díval se z okna a řekl „To jsou Rusáci!“ Jak to poznal nevím, ale jako bývalý voják „Svobodovy armády“ se nemýlil. Máma plakala. Pustil rádio a se zděšením jsme poslouchali, co se děje:… vojska Varšavské smlouvy … atd. Zachovejte klid!
Byla jsem tehdy ředitelkou mateřské školy. Měli jsme mezi jinými nařízeními i plán EVA. Ten nařizoval mimo jiné evakuovat školu, zabezpečit dokumenty… atd. v případě napadení státu.
Oblékla jsem se a při vědomí své odpovědnosti jsem chtěla odejít konat svou povinnost. Táta řekl jedno slovo: Nikam!!! „Tati já musím,“ vylétla jsem ze dveří a vytáhla svou novou Jawu 21, nastartovala a ujížděla do cca 5 km vzdáleného Holedeče. Klepaly se mi ruce, bez helmy, jen v nějakém svetru a sandálkách jsem rychlostí 30 km projížděla kolem kolony tanků. Nevšímali si mě a tak jsem si oddechla, když jsem otvírala školu. Vzápětí přiběhla kuchařka a za ní funěl předseda národního výboru. Domlouvali jsme se, co uděláme. Kuchařka chudinka měla největší strach o zásoby potravin, já jsem hledala onen evakuační plán a inventární seznam plynových masek…
Vše co jsme pokládali za důležité, jsme schovali do sklepa k bramborám a bedničkám plných letních jablek ze školního sadu. Potom jsme ještě naivně přelepili venkovní dveře páskou, na kterou jsem dala podpis a razítko a pak ho schovala do batohu. Nasedla jsem na pionýra a ujížděla zpět ke svému bydlišti. Bylo asi deset, možná jedenáct dopoledne. Cesta zpět už nebyla tak jednoduchá. Dojela jsem ke koloně a voják se samopalem mi zastoupil cestu: Kudá, děvočka, kudá? Odpověděla jsem: Domů. On chtěl další informaci a tak položil naléhavou otázku a přitom si s velkým zájmem prohlížel moji červenou jawičku: Odkudáá? Já rozklepaným hlasem: Iz škóly. Zamával na nějaké další vojáky, ti si podrobně začali prohlížet můj dopravní prostředek, který mi koupil táta za odškodnění za vězení. Davaj sudá, eto vojenaja dobyča… řekl najednou přísným hlasem ten, co mě zastavil a napřáhnul samopal.
Slezla jsem, stála a koukala, jak odvádí za smíchu ostatních můj milovaný dopravní prostředek.
Potom pokynul bradou směrem k městu a ještě zavolal: Uchadííí?
Vydala jsem se k domovu. Po příchodu domů, ubrečená jsem to řekla tatínkovi. Neřekl nic, jen si vzal sako, připnul na klopu jednu ze svých medailí od Dukly a odešel. Když se vrátil, oznámil nám, že byl na Národním výboru nahlásit krádež a dodal: Jsou všude.
Jawičku jsem už nikdy neviděla.
Podívala jsem se na soudružku s trvalou na hlavě a začala jsem jí vyprávět tu příhodu. Nejprve mne poslouchala, pak se začala vrtět nervozitou, a když jsem došla až ke krádeži okupačními vojsky, zrudla a začala hulákat: To je obvinění, nepodložené obvinění statečné rudé armády, která nás již podruhé přišla osvobodit.
Podala mi papír, na něm bylo, že jsem politicky nespolehlivá, tudíž nemohu pracovat ve školství, natož ve funkci ředitelky MŠ.
Jak si ten život někdy dělá legraci, tak náhoda tomu chtěla, že jsem nastoupila jako odborný pracovník pro vzdělávání do městského muzea. Byla to spojená funkce s kulturním pracovníkem pro oblast divadla. Ředitelem byl člověk, který mne do života naučil mnoho a jsem mu za mnoho vděčná. Podle pravidla – aby se vlk nažral a koza zůstala celá, jsme pořádali úspěšné a žádané akce pro školy. Založila jsem soubor Vostudopie (Vojensko - studentské divadlo poezie), který měl jediný cíl a poslání – co nejvíc dostat vojáky základní služby z kasáren na vycházku. Druhou podstatnou část souboru tvořila děvčata z gymnázia. Na repertoáru jsme měli různé autory a dokonce jsme vyhrávali nějaké soutěže. Až jednou nastal problém, kdy se jeden porotce zeptal, kdo je Marina Cvětajevová a proč se naše pásmo jmenuje Hodina duše. Těžko jsem mohla tvrdit, že moje oblíbená básnířka skládala revoluční sovětskou poezii a neemigrovala přes Prahu do Paříže… Tak soubor skončil a zakázali nám činnost a zkoušky v muzeu, i přestože tatáž soudružka k nám jezdila – dle svých slov – ráda a oceňovala, že jsem pod dohledem a zejména, že se mládeži dostává kvalitního vzdělání. Kdyby tušila!
