Článek
Všude v místech malínských Golgot pozůstalí vztyčili kříže. Němci se zde, ba ani v okolí dlouhou dobu neukázali. Ani se nepokoušeli vymáhat z ostrožeckého okresu, do kterého Malín patřil, obilí ani jiné kontingenty a povinné dávky. Okres po jejich odchodu ovládli banderovci…
VZPOMÍNKY OČITÝCH SVĚDKŮ: Pozůstatky malínských mučedníků jsme pečlivě posbírali a pohřbili do společných hrobů. Jeden jsme vytvořili na českém hřbitově a vztyčili u něj velký dřevěný kříž. Část mužů jsme pohřbili u pravoslavného kostela v Ukrajinském Malíně. Mnozí pozůstalí se dověděli o místě, kde jejich blízcí zahynuli, podle toho, že ve spáleništi našli a poznali některé předměty, jež patřily jejich blízkým: špendlíky, přezky, šperky, prsteny, náušnice, někde zbytky ohořelých oděvů, dokonce rozpoznali části těl. Mně, přesně za měsíc po vraždě přinesl Ukrajinec Voroběj snubní prsten mé ženy. Již jsem neměl naději, ani pochybnosti, že mí drazí zahynuli. (Josef Martinovský, 1944)
V únoru 1944 jsme se nakrátko vrátili ze svých dočasných domovů do Malína. Hned poté mnozí z nás vstoupili do I. Československé samostatné brigády generála Ludvíka Svobody, abychom bojovali a šli osvobodit vlast. Po ukončení pohřbívání mrtvých jsme se pak odstěhovali k příbuzným a známým do okolních českých vesnic. Nemohli jsme to už déle v Malíně vydržet. (Vladimír Mendlík, Malín, červenec 1944)
Okupační týdeník vycházející v Lucku přinesl v červenci 1943 zprávu: „Při vyčišťovacích operacích bylo v Malíně zlikvidováno přes pět set banditů. Zvláště se vyznamenal Obergelreitet Ziennert, který byl za statečnost vyznamenán Železným křížem ( Josef Martinovský, Kronika Českého Malína 1944).
„Jménem starosty Českého Malína Josefa Krámského, který jak víte, se vás zeptat nemůže, ptám se vás, co vám udělali malínští občané? Čím se provinily ženy a děti, že jste vesnici vypálili a vyvraždili?“, tázal se v srpnu 1943 starosta s Českým Malínem sousedících Českých Knerut, Josef Dus, německých důstojníků na schůzi starostů okresů Mlynov, svolanou okupanty do Mlynova. „Víte, on se bohužel stal, politováníhodný omyl“ odpověděl téměř zahanbeně německý generál (jméno bohužel neznámo). Dostali jsme rozkaz upustit od akce a vrátit se do svých posádek. Rozkaz přišel bohužel pozdě. Trapná výmluva, které nikdo neuvěřil. (Josef Martinovský, Malín 13. 7.1943)
Útvar SS, který vraždil v Malíně, měl auta označená symbolem jelenů v běhu, nebo snad ve skoku. Dle toho by se dal přesně identifikovat… fašisté si potrpěli na symboly. Jaká náhoda 10. 6. 1942 na den sv. Markéty zničili Lidice. 13. 7. 1943 rovněž na sv. Markétu zničili Český Malín. Ještě mnohem brutálněji. Stále přemýšlím, proč se na Malín zapomnělo… (Josef Martinovský, Kutná Hora 1977)
Ještě jednou ve mně vzplanula jiskřička naděje v červnu 1945, když jsem jako voják 1. Československého armádního sboru přišel do Prahy, byl jsem kamarády upozorněn na vysílání pražského rozhlasu, že nějaká Martinovská (jméno si kamarádi nezapamatovali) z Volyně, t. č. bytem v Kolíně, hledala svého otce Josefa Martinovského a bratra, kteří patrně přišli jako vojáci československé zahraniční armády do vlasti. Naděje - že by přece jenom zázrak?
I když jsem podle zlatých šperků manželky a dcery Alice, nalezených ve spáleništi a odevzdaných mi Ukrajincem Vorobějem věděl, že obě dvě zahynuly v plamenech, pln očekávání i pochybností jsem se rozjel na udanou adresu. Shledal jsem se s dcerou mého bratrance Josefa Martinovského z Volkova, Pavlínkou. Za okupace byla odvlečena na nucené práce do Německa, odkud přišla přímo do Čech, do vlasti. Poslední jiskřička naděje, že se moje dcera Alice nějakým zázrakem zachránila z malínského pekla, definitivně zhasla. A přece jsem byl v tu chvíli šťasten, že jsem se shledal aspoň s Pavlínkou, dcerou bratrance… (Josef Martinovský, Praha, červen 1945)
Prezident Československé Republiky udělil 13. července 1946 na věčnou paměť nesmrtelných obětí a umučení, slavné obci Český Malín, Volyň, Československý válečný kříž 1939. Praha 1946.
Antonín Žrout se spolu s matkou ukryli na zahradě, v porostu máku. Když Němec zapálil chlév, kde byla uvázaná žroutovic Stračena, matka to nevydržela, vrhla se do chléva odvázat Stračenu. Němec ji zahlédl a zamkl za ni dveře z venku. Uhořela spolu se Stračenou. (Vladimír Mendlík, Malín, 13. 7. 1943)
Činka byl Němci vybrán k nakládání postřílených prasat na vozy. Jedna skupina Němců se při loupeži zdržela, odjížděla z Malína poslední. Stačil ještě zahlédnout, jak Libuše Kubíčková s dvěma malými synky, na kolenou prosila Němce o milost. Prosil i malý chlapeček. Němec odstrčil plačící ženu a vhodil ji do hořící stodoly. Malého Mirka nabodl na bodák a vhodil jej do plamenů. Po něm i Venouška… Otec obou chlapců, Václav Kubíček, se onoho dne zachránil. Padl později na Dukle, při průzkumu v prostoru. (Vladimír Mendlík, Malín, 13. 7. 1943)
Po odvedení žen a dětí z Českého do Ukrajinského Malína málo pohyblivou stařenku Vignerovou Němci naložili na povoz. Stařenka cestou spadla z vozu a bolestně se udeřila. Německý důstojník, který k ní přišel, byl nesmírně překvapen, když na něho spustila německy: „Zabte mně radši na místě, ale netýrejte mně!“ „Mně se Mutti, bát nemusíte, teprve těch co přijdou za námi…“ Pak odvedl stařenku do porostu žita. „Schovejte se a v žádném případě, ať se děje, co se děje, se neukazujte!“ Ještě pak za ní zamaskoval vzniklou pěšinu… Že by vzpoura svědomí? Pak jen polovičatá. Nebylo by pro stařenku líp, kdyby zahynula rázem s ostatními a nemusela přežit vyvraždění celé své rodiny, dětí a vnuků?
V Českém Malíně žilo sedmnáct sovětských válečných zajatců, raněných v bojích. Po vyléčení v tamní nemocnici se ve vsi legálně, s vědomím Němců, zdržovali. Pracovali u českých rolníků. Jeden z nich, důstojník Uzbek Achmedov, měl kulkou roztříštěnou bradu. Zprvu mohl přijímat pouze tekutou potravu pomocí trubičky. Dr. Gross spolu s felčarem Omelčukem jej vyléčili. Zajatci kupodivu nevyužili příležitosti a nespojili se s Kovpakovými partyzány. Zřejmě se jim nechtělo z dosavadního sytého, teplého a dosud relativně bezpečného života. Ráno 13. 7. 1943 si je Němci soustředili jako první a přepočítali. Nikdo nechyběl, proto jim povolili rozchod a nevěnovali jim další pozornost. Achmedov, kterého všichni uznávali a poslouchali jako svého velitele, něco zvětřil. Upozornil ostatní a všichni se pomalu vytratili a někde ukryli. Tím se jako jedni z mála zachránili. (Vladimír Mendlík)
Němci byli stále ve střehu, obávali se přepadení Kovpakovými partyzány. Když se strhl prudký liják s bouřkou, někteří malínští muži, kteří byli donuceni vézt naloupené věci do Olyky využili příležitosti a špatné viditelnosti, seskákali z vozů a rozprchli se do lesa. Němci za nimi vyslali dávky ze samopalů. Muži se ukryli v křoví, tak si zachránili život. Nevěděli, ale tušili, že po odevzdání lupu mají být v Olyce zastřeleni. Do Olyky dojeli jen čtyři: Zajíc, Činka se synem Toníkem a Kynšt. Tam je na dvoře zámku spatřil známý Polák: „Na co tu ještě čekáte? Vidíte, támhle ty hromady čerstvé hlíny vzadu? Ráno tam přibudou další, to budou vaše hroby, které si sami vykopete! Zalezte do té hromady plev u mlátičky a čekejte! V noci vás odtud vyvedu. Vrata jsou hlídaná stráží.“ Minula půlnoc, Polák nikde. Už si mysleli, že nepřijde. Po jedné hodině v noci přišel spolu s Němcem, který měl stráž ve vratech průjezdu. Ten najednou promluvil polsky: „Pustím vás, utíkejte, vyhněte se silnici. Střílí se bez výstrahy“ Všichni čtyři se šťastně zachránili. Svým zachráncům dali z vděčnosti snubní prsteny a hodinky.
Sklad obilí, které museli sedláci z Malína odvádět Němcům, byl provizorně v sále kulturního domu. Kovpakovci si však část obilí odvezli. Řemeslníci v Malíně opravovali partyzánům povozy a měnili koně, lze pouze konstatovat, že v té době, kdo měl zbraň, ten poroučel. (Josef Řepík 2013)
Kovpak se svým štábem a jeho partyzánská armáda údajně v počtu až 6000 lidí tábořila v okolních lesích ze čtvrtka na pátek. V Českém Malíně získali ze mlýna zásoby mouky, vyměnili v obci i část koní. U místních řemeslníků si nechali opravit vozy, postroje a zbraně. V noci z pátku na sobotu odjeli. Malín si oddechl. Ovšem v úterý 13. 7. 1943 přijeli Němci a zničili Malín. Lze hledat spojitost, ale neprokázanou. Nějakou roli v této tragedii patrně sehrál také agent provokatér. Vydával se za banderovského důstojníka. Nějaký čas žil v Malíně u Chloubů, kam se o své vůli sám nastěhoval, či spíše drze vetřel. Údajně si potřeboval vyléčit ekzém na nohou.
Vladimír Mendlík jej pak viděl, jak vodil Němce po vsi. Prvním zastřeleným byl primář místní nemocnice Dr. Otto Gross.
Spolu s mnoha dalšími malínskými občany jsem byl Němci zahnán do budovy školy v Ukrajinském Malíně. Dveře za námi zamkli. Do oken stříleli ze samopalů a házeli ruční granáty. Náhodou jsem zalehl pod oknem na podlahu tak, že jsem se octnul v hluchém prostoru, kde mě nemohly kulky ani střepiny ručních granátů zasáhnout. Budovu školy polili zvenku hořlavinou a zapálili. Vzplála ihned. Vyskočil jsem z okna a rozběhl se k blízkému porostu tyčkových fazolí. Najednou mi ostrá bolest proťala nohu v lýtku. Nějaký Němec po mně vypálil dávku ze samopalu.
Za chvíli jsem v polovědomí slyšel, jak Němci chodí okolo a dobíjejí raněné, kterým se podařilo vyváznout z plamenů. Tvářil jsem se, že jsem mrtev, byl jsem celý v krvi. Jeden z Němců do mě kopnul a prohlásil: „Dies hat schan genugf“. Musel jsem se se zaťatými zuby přemáhat, abych bolestí nezasténal. Pozbyl jsem opět vědomí. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Procitl jsem, když začalo prudce pršet. Opatrně jsem se rozhlédl. Němci už kolem nebyli. Odplazil jsem se dál, kde jsem si nohu jakž takž ovázal košilí. Vyčkal až do setmění. Potom jsem se odvážil hledat nějakou pomoc. Doplazil jsem se do nejbližší ukrajinské chalupy, která nějakou šťastnou náhodou zůstala ušetřena ohně. Tam jsem, vysílen ztrátou krve a nervovým šokem, znovu pozbyl vědomí. Opět nevím, jak dlouho jsem tam tak ležel. Majitel chalupy, který ráno před Němci prozřetelně utekl, se teprve v noci vrátil domů. V chodbě po tmě do mě narazil a poskytl mi další ošetření a pomoc.
„Prosím tě, zapřáhni koně a dovez mně k sestře do Knerut.“ „Nemohu, nemám koně, ani vůz, Němci mi je sebrali.“ Ukrajinec mně obětavě odnesl k sestře na zádech. Pořádně se při tom pronesl, nebyl jsem žádná padavka. Několikrát musel cestou odpočívat. Čtyřnásobný průstřel lýtka kulkami ze samopalu se mi přes nedostatečnou lékařskou péči přece jen vyhojil. Trvale jsem však kulhal. Kromě mě se z budovy školy zachránil ještě jeden mladý ukrajinský chlapec… (Václav Uhlír, Malín, 13. 7. 1943)
Ze cenných vzpomínek Josefa Řepíka, který žil v Praze do své smrti. Celý život si přál aby se na Český Malín nezapomnělo: „Narodil jsem se dne 2. 2. 1934 v Českém Malíně. Mé dětství skončilo 13. července 1943.“
Otec jako nejmladší syn měl jít podle rozhodnutí dědečka studovat na pravoslavného faráře. Místo studií však šel ve 14 letech pracovat na rakouskou pilu. Pracoval 12 hodin denně a odměnou mu za celodenní práci bylo 200g chleba. Ale jakého! Do těsta přidávané dřevěné piliny. V tu dobu – při obsazení rakouskou armádou, složenou z Němců a Maďarů, byl na Ukrajině hlad a velký nedostatek potravin, děti umíraly hlady, jedla se lebeda a jiné byliny.
Mé dětství probíhalo v rodném českém Malíně radostně, jako u ostatních vrstevníků. Po čase se narodila moje mladší sestřička Marie. Měli jsme štěstí v tom, že nás měl kdo hlídat a nemuseli jsme s rodiči na pole. Na hospodářství každý měl své místo a své povinnosti, které musel plnit, a přispět k chodu hospodářství. Jak přibývaly roky, musely jsme i my děti více pomáhat. Hlídat husy a kačeny, aby se pásly na určeném místě. Později pohánět koně, kteří tahali žentour při mlácení obilí. Nebylo jednoduché pro šestileté dítě celý den chodit dokola, Často se stávalo, že jsem při odpočinku utekl ke kamarádovi. Nevýhoda byla v tom, že otec znal můj úkryt u kamaráda Vráti Najmana a často si pro mne přišel a vypráskal mi kalhoty.
13. července 1943 časně ráno, snad ve 2 nebo ve 3 hodiny, otec mě vzbudil s tím, že pojedeme na pole pro zelenou píci pro dobytek. Čas nemohu určit přesně. Jako 9letý kluk jsem byl hodně ospalý, a proto čas posouvám do uvedených hodin, ale odjeli jsme dříve, než Němci obklíčili Malín. Po snídani otec zapřáhl koně, přivázal krávy k vozu a odjeli jsme. Jeli jsme po Panové cestě, já na voze podřimoval. Cesta skončila na poli, které bylo obklopeno lesem. Tatínek sekal zelenou píci a já pečoval o dvě kravky, ale víc jsem se věnoval prohlídce lesa. Před několika dny totiž v lese tábořily Kovpakovovy partyzánské oddíly, porost byl podupán a zničen. Otec nasekal a naložil zelenou píci na vůz, přivázali jsme krávy k vozu a vydali se na cestu domů. Čas nemohu odhadnout, ale v té době již Němci vedli ženy a děti pod bodáky a samopaly do Ukrajinského Malína. Z vyprávění vím, že jeden voják mluvící polsky, polskou ženu, která šla poslední v řadě, přes žitný porost strčil do žita. Byla to známa mého otce. Jak se jmenovala, si však už nepamatuji. Zastavila nás na cestě a varovala nás. „Nejezděte do Malína, je tam zle!“ Odbočili jsme tedy do lesa. Na kraji lesa otec zastavil, vypřáhl koně a uvázal je u vozu. V tu chvíli k nám přišly již v lese ukryté staré ženy, babičky Beštová, Mendliková a Volfová (tenkrát se lidi na vsi oslovovali strýčku, tetičko, babičko, dědečku…). Je možné, že tam byli i další lidé, ale na ně si bohužel nevzpomínám. Čekání, strach, nejistota – otázky – co se doma v Malíně děje… to bylo velmi smutné a skličující. Náhle začala střelba, zanechali jsme vše na místě a pěšky jsme se ve skupince vydali lesem k cestě. Ukrývali jsme se mezi stromy a čekali, co bude dál. Střelba náhle utichla a my stále v úkrytu čekali, co bude. Jak dlouho jsme tam takhle byli, nevím. Náhle se ozval hukot motorů aut, to již vrazi ujížděli z Malína. Za sebou zanechali neuvěřitelnou spoušť a zkázu.
Hukot motorů nás donutil k návratu zpět k vozu a k dobytku. Celá skupina jsme čekali a radili se co dál. Pamatuji si, že svačina byla snědena, jiné jídlo nebylo, pouze mléko a nějaké lesní plody, které jsme sbírali poblíž. Protože jsme neměli žádnou nádobu na nadojení mléka, otec ze stromu stáhl kůru, přeložil a na konci klacíkem propíchl. Vznikla nádoba, do které babička Beštová nadojila mléko. To bylo mé jídlo. Nevím, jak dlouho jsme tam ještě byli, ale mě to připadalo jako věčnost. Začalo pršet. Vedle lesa stály stojany se suchým senem a otec mi tam udělal ukryt, byl jsem tam schován před deštěm a takhle jsem přečkal první noc. Vlastně nevím, jestli jsem spal, měl jsem hrozný strach stále a jsem se držel otce. Tento strašný pocit a strach z černé uniformy mě provází celý život.
Druhý den nás objevila skupina mladíků (Loňa Re, Boris Kynšt, Vladimír Kutner), kteří pásli koně a také se zachránili úkrytem v lese. Informovali nás o tom, co se stalo v obci. Potom se rozhodlo, že se zkusíme podívat – vrátit do Českého Malína. Napřed šli raději mladí muži a podařilo se jim proklouznout. Dovezli nám jídlo a nějaké oblečení. Další noc jsme všichni nějak přečkali a druhý den ráno otec rozhodl, že půjdeme do Malína. Vydali jsme se zpět Pánovou cestou. Mezi lesem a Malínem byla terénní vlna a na jejím svahu leželi dva mrtví ozbrojení neznámí muži, pravděpodobně banderovci. Všiml jsem si rozepnutých kalhot a odhaleného přirození.
Došli jsme do Malína ve strachu a k našemu domu jsme šli přes zahradu. Chalupa Josefa Dobrého byla jedno velké spáleniště a ještě doutnala. Byl cítit pach spáleného masa. To jsem nevěděl, že to jsou spálení lidé. A vůbec jsem netušil – ani můj otec, že mezi nimi nalezla hroznou smrt moje maminka a sestřička Mařenka.
Dobrých bydleli od nás přes cestu. Doma jsme našli hrůzný obraz. Chlévy, stodola jedno spáleniště, ještě doutnalo. Spálené ovce na hřbetech pobíhaly po dvoře, pes schovaný pod schody měl v očích hrůzu. To však byl jen začátek děsu. Po vstupu do kuchyně jsme našli naší 77letou babičku, která se špatně pohybovala. Ležela propíchnutá bodákem na lavici a pod hlavu ji dali mrtvou kačenu.
Viděl jsem, že otec byl v šoku, zavražděná matka, mrtvá žena a dcera. Nevím, co se vše muselo odehrát otci v hlavě, ale rozhodl se, že se vrátíme do lesa pro koně. Někteří zachránění odešli ke svým příbuzným do okolních vesnic. Malínští – hlavně muži likvidovali spáleniště a ukládali mrtvé a pozůstatky po spálených lidech do společného hrobu v Českém Malíně a Ukrajinském Malíně u pravoslavného kostela a školy. Uklízel se popel a na místech, kde byli lidé uvězněni a spáleni, vznikly společné hroby, byly umístěny kříže.
Při úklidu spáleniště u Josefa Dobrého mě otec zavolal a ukázal mi kousky šatu maminky a letní sandál sestřičky s ponožkou, ve které byla noha ke kotníku. Společná fotografie pozůstalých mužů byla vytvořena u Dobrých na spáleništi, na jednu fotografii otec napsal: „Zde byla upálená má žena a dcera v roce 1943.“
Pozůstalí po osudném dni žili společně. Společně se vařilo i spalo v Maděrově stodole na slámě. Spali jsme oblečení pro případ náhlého poplachu. Muži se střídali na hlídkách. Dnes neumím už odhadnout časovou délku tohoto období. Z bezpečnostních důvodů byly budovány různé úkryty. Jeden také na spáleništi u souseda Josefa Nováka, kde byl prostorný sklep nedaleko od naší studny. Můj otec – Vladimír Řepík st., Josef Minařík a Antonín Houda prokopali tunel ze sklepa do naší studny, zajistili bezpečný vstup do skrýše. Ve sklepě byly potraviny na několik dnů a skrýš měla dva výstupy. Pamatuji si, že byla použita pouze jednou. Nás děti na okovu jedno po druhém spouštěli do studny. Tam stál další dospělý a sundával nás. V ten den se měly provádět nějaké polní práce, koně už byli zapřažené ve voze, ale začal poplach. Němci šli opět k Českému Malínu. Asi ustupovali a při tom ukradli téměř všechny koně z celé vesnice. Toto jediné použití skrýše, dost možná, že někomu z nás - zbývajících Čechů, zachránilo život.
To byl poslední den německé vlády a vyvražděný, vypálený a zničený Český Malín byl ještě jednou totálně ožebračen (Josef Řepík, v době tragédie mu bylo 9 let, v roce 1947 reemigroval s otcem Vladimírem do Čech, přivezli zem z hrobů zavražděných).
