Článek
Kolo stálo opřené u kandelábru. Stálo tam už poměrně dlouho. Snad týden, možná dva. Vždycky, když jsem šla okolo, přemýšlela jsem, proč tam stojí a proč ho tam někdo opřel, proč ho tam někdo nechal. Na metro je to poměrně daleko, kdyby sem někdo s kolem dojel a utíkal na metro, tak je nesmysl ho nechat téměř čtyři sta metrů od vchodu do podzemky. Je logické, že kdyby se vracel třeba z práce tak by nasednul a pokračoval domů a tak by tu nestálo tak dlouho.
Taky ho tu mohl někdo zapomenout. To je ale hodně divný. Jako jedu, zastavím, kolo opřu, vysmrkám se a kolo tu nechám?
Obchod je taky daleko. Je divné, opřít kolo tady a jít do sámošky tři sta metrů. Jako proč? Potom nakoupit a táhnout nákup zpátky. To je taky blbost a i kdyby, tak proč by ho tu nechával a vlekl se dál s nákupem.
Každý den ráno jsem šla do práce okolo opřeného kola a večer, když jsem se vracela, hrála jsem sama se sebou takovou hru „Bude tam“?
To kolo nebylo staré, bylo zachovalé, v dobrém pojízdném stavu, vybavené podle předpisu. Tak se sázela sama se sebou, jestli tam ještě bude.
Na kolo jsem viděla z okna svého obývacího pokoje. Bydlela jsem v přízemí přes ulici. Mnohokrát jsem zahlédla někoho, jak si kolo prohlíží. Nebylo zajištěno řetězem, zámkem. Stálo volně opřené. Z vlastní zkušenosti jsem si samozřejmě kladla logickou otázku, kdy zmizí, kdy ho někdo ukradne.
Asi před třemi dny se na něm projížděli nějací puberťáci, ale po chvíli je to přestalo bavit a tak kolo vrátili ke kandelábru. Další večer si dlouho prohlíželi kolo dva bezdomovci. Už to vypadalo, že ho odvezou, jenže v tom jela kolem policie a oba popadli igelitky a ploužili se nenápadně dál.
Jednou večer jsem se dívala z okna, ulice byla prázdná, kolo stálo na svém místě. Na druhé straně ulice také svítilo okno a člověk v něm rozhrnul záclonu, bylo vidět, že je to mladý muž. Díval se směrem ke kolu. Po chvíli vyšel ze dveří domu a mířil ke kolu.
Ani jsem se nepřezula, v pantoflích vylítla ven, bez rozhlížení přeběhla ulici a letěla rovnou ke kolu. Muž už je vedl za řídítka. Zavolala na něj: „Počkejte!“ Zastavil se a rozhlížel, jestli je to volání na něj.
„Počkejte, to kolo je vaše?“ Křičela jsem na muže.
Otočil se a řekl: „Co je vám do toho?“
„Ono tady už přes týden stojí…“
„No a?“
„Vy ho chcete ukrást?“
„Ne.“
„Tak kam ho vedete?“
“ K nám do sklepa, bude pršet…“
První kapka mi spadla na čelo.
