Článek
Prohlásila Oldřiška a vytočila číslo svého manžela. V tu chvíli Iva vzala hrnky s kafem, kývla na mě a vyšly jsme z kanceláře na chodbu.
Iva postavila hrnky na parapet a zapálila si cigaretu.
„Ta mě fakt už štve. Tebe to neštve? Každý den to samé. Honzí, jak se máš, Honzí a nebylo ti ráno zima, Honzí ty jsi šel v těch polobotkách, netlačily tě… Bože to je děs. Já to prostě nemůžu poslouchat.“
Iva v kuchyňce zalila kafe a vrátila se ke mně. Dívala jsem se z okna na muzejní zahradu. Pod vysokými kaštany se proháněla Bella. Štěkala radostí, že může lítat volně sem a tam. Dvanáctiletý ovčácký pes, který odešel do důchodu z policejního výcviku. Hlídala budovu, dvůr i zahradu. Sice nevím před čím a před kým, protože vybrakovaná sbírka okresního muzea čítala pár dělnických praporů, kroniky brigád socialistické práce, prvomájové fotografie a podobné poklady. Jediné co stálo za zhlédnutí, byly dva bronzové náramky a úlomek z nějaké pravěké nádoby. To však bylo ukryto v depozitáři. V zimě když byly mrazy, brávaly jsme Bellu do kanceláře. Ona si lehla na deku pod sešoupnutými psacími stoly. My jsme vyzuly boty a hřály si o ní nohy.
„Chceš cukr? Mlíko už není.“
„Ne děkuju, v pondělí koupím.“
Iva se podívala do tabulky okna, načechrávala vlasy, vycenila na sebe zuby a prohlásila: „Já už vím, co udělám – zhubnu, odbarvím se na blond, nechám si spravit zuby a rozvedu se s Hejnou.“
Začala jsem se chechtat, i když do smíchu mi vlastně nebylo. Pořád mi zněla v uších věta, kterou Oldřiška pronesla asi před týdnem. Seděly jsme v kanceláři a už jsme se pomalu chystaly domů. Nějak přišla řeč na to, že všichni chlapi jsou stejní. S Ivou jsme konstatovaly, že buď jsou to mamánkové nebo mačové.
Tedy, to jsme prohlašovaly my dvě. Já rozvedená a Iva před rozvodem. Taky jsme se – my dvě, shodly, že najít normálního chlapa je fakt problém. Do toho se zapojila Oldřiška a pronesla svou památnou větu: „Jo holky, když vy si ty chlapy neumíte udržet!“
Každý den nám předváděla od samého rána milující, empatickou a chápající manželku. Byla vdaná možná třetím rokem a její Jan byl vlastně hezký a hodný. Jen jsme se stále divily (já a Iva), že to s ní vydrží.
Každodenní ranní telefonát: „Honzí, už jsi v práci?“ Volala mu do servisu, kde pracoval…Co jí na to mohl odpovědět?
„No a Honzí , já už jsem taky v práci.“ Odkud by mu asi volala – tenkrát mobily neexistovaly?
„A co dneska budete dělat?“ Co by jako dělal? Opravoval auta, když pracuje v servisu?
„Jo, a víš, koho jsem cestou do práce potkala?“ Jak by to mohl vědět?
„No Vávrovou…“ Honzí patrně nevěděl kterou Vávrovou.
„Ale jo, znáš! Taková blondýna, bydlí pod námi. Honzí a víš, co jsem si říkala, že k večeři koupím dneska párky, jo? Dáš si párky k večeři? Jé promiň, on mě volá ředitel, tak já ti ještě zavolám, ju papapapa, pusinky…“
Oldřiška odklusala k šéfovi.
Iva se na mě podívala a rozchechtaly jsme se.
Jednou jsem to po poledním telefonátu, který pravidelně obsahoval otázky co Honzí obědval, nevydržela.
„Nezlob se na mě Oldřiško, ale nějak neumím takhle kroutit věty a vlastně předstírat, že mě strašně a jedině zajímá, jestli mého muže tlačí boty. Bože vždyť je to dospělý chlap, já nejsem jeho maminka. Já chci, abych si mohla se svým mužem normálně povídat. Mě to přijde neskutečný, každý ráno mu volat, když jste se před půlhodinou rozešli a ptát se ho, jestli dorazil do práce a co bude dělat. Jo a tuhle, jak jsi mu volala, a hodinu jste řešili, kam pověsíte tu poličku.
Oldřiška se na mě nechápavě podívala:„Ale Honzík ví, že mě zajímá všechno, co on dělá a že se o všem radíme… všechno děláme spolu.“
Iva jen povzdychla, balila kabelku a jen tak upustila:„To já vezmu kladivo a polička je za pět minut na místě, co jsem vymyslela. No a ve finále si toho Hejna ani nevšimne…“
Oldřiška se na ní podívala a už znovu vytáčela číslo servisu:„Honzí – to je skvělý nápad, ano dáme ji tam nad psací stůl, jak jsi říkal ráno. No a spolu ji přiděláme ju? Nebudou ti vadit zase párky, já nic jinýho dneska nestihnu a mám pro tebe překvapení. No to nemůžu… to by nebylo překvapení. Neee neřeknu, neee… Honzí… neee neřeknu…“
Iva práskla dveřmi a já jsem zamávala Oldřišce, která vypadala, že řeší nejsložitější problém v manželském životě a naznačila jsem jí, že poslední zamyká.
Další den byl pro mne docela složitý, stěhovala jsem se zpět k rodičům i s dvouletým synem, protože můj vztah se rozpadl a slepit by už nešel, ani kdybych svému muži volala pětkrát denně jako Oldřiška.
Polední telefonát:„Honzí, ahoj miláčku. Já jsem si dala kuřecí s bramborovou kaší. Co jsi měl ty? Kapustové karbanátky. No ty jsou taky dobrý. Byly přesolený? No to jim řekni, to není zdravý. Honzí, co bys chtěl k večeři? Něco dobrýho? No, tak jo, já udělám palačinky. Tak jooooo, to je skvělé, že máš na ně chuť. Moc se těším, papapa.“
Iva chroupala tatranku, dopila své třetí kafe a nesla řediteli účetní výkazy a přehledy návštěvnosti. Já jsem potřebovala zatelefonovat na místní základní školu. Měli jsme pro ně připravený program, který jsem organizovala a snažila jsem se vždy najít téma, které by děti bavilo. Rozhodně to nebylo prohlížení kronik a nástěnek z místní šroubárny ani JZD. K programům jsem využívala i zahradu a ředitel, který „pokrýval“svým pochopením mou téměř protistátní činnost mi vždycky ještě poděkoval. Do hlášení vždy napsal, že žáci místních škol si již zvykli a oblíbili vzdělávací programy, kterými se muzeum snaží přibližovat dětem historii i současnost budování socialistické vlasti a obohacovat tak výuku základních škol.
Na telefonu ovšem visela naše odborná pracovnice, doktorka historických věd a snažila se uklidnit svého muže, že nebude pršet.
…
Tak plynuly naše dny, až těsně po novém roce přišla Oldřiška s radostnou novinou, že bude mít miminko. Bláhově jsme se s Ivou domnívaly, že tím, že bude mít o radostnou starost více a ubyde stupidních telefonátů, kterým nešlo uniknout, protože v muzeu byly dvě kanceláře a v té druhé sídlil ředitel.
Omyl. Přibyly tematické telefonáty o stavu ranních nevolností, výčtu chutí na kyselé, sladké, mastné nemastné… případně stavu a počtu návštěv na WC.
Nejhorší bylo, že Oldřiška jednou řekla, že Bella se na ní divně dívá a že nechce, aby s námi byla v kanceláři. Tak jsme si jí tam braly, jen když odešla odborně oprašovat do depozitáře ty tři exponáty.
…
Na jaře někdy po prvním máji jsem řešila své osobní problémy, můj bývalý muž odmítal platit alimenty ve výši, kterou určil soud a sporadicky posílal nějaké minimální částky. Bydlení s našimi také nebylo v klidu, i když jsme se všichni snažili. Iva už byla rozvedená zářivá blondýna. Měla výhodu v tom, že její bývalý muž se odstěhoval a nechal jí celý byt.
Oldřiška nám utěšeně kynula a zásobovala okolí podrobnými popisy svého stavu. Telefonáty se zmnožily a byly čím dál víc k neposlouchání. Snažila jsem se soustředit na práci, která mne bavila a vedle syna byla jediným zdrojem radostí. Založila jsem divadelní soubor z děvčat gymnázia a vojáků místní posádky. Můj šéf dovolil, abychom se scházeli v muzeu na zkoušky a připravovali představení.
Jednou Oldřiška byla v depozitáři, když zazvonil telefon.
„Prosím, muzeum! Paní Ulrichová tu není, můžu něco vyřídit? Prosím, cože? Nezlobte se, já vám jí radši zavolám. Halóoo….“ Muž zavěsil.
„Ivo, co mám dělat? Volal nějaký kolega Honzíka, že mám vyřídit paní Ulrichové, že se Honza už domů nevrátí a že se odstěhoval.“
„Cože Honzí? No vidíš, taková péče, zájem a starostlivost… Hele a není to blbej vtip od těch chlapů tam? “
Nebyla jsem schopná to Oldřišce říct, jen jsem řekla, aby zavolala do práce k Honzovi.
…
Druhý den Oldřiška nepřišla do práce, výpověď poslala písemně. Odstěhovala se k rodičům a víckrát se už neobjevila. Dozvěděli jsme se, že Honza v pravé poledne skutečně vzal dvoukolák, naložil televizi, peřiny a nějaké své oblečení a v pravé poledne přes náměstí za pozornosti obyvatel okresního města se přestěhoval k nové partnerce, která byla o patnáct let starší, o hlavu větší, měla dva starší syny a hrála košíkovou. Vůbec ji nezajímalo, co si dá Honza k večeři, protože přece chleba si snad namazat umí.
