Článek
Dny pobytu v SSSR, absurdního zájezdu „za odměnu“, se chýlily ke konci. Všichni jsme už byli unavení, zejména neustále organizovaným programem, ze kterého nebylo úniku. Pod „péčí“ našich průvodců jsme dopoledne pochodovali společně k moři, to ještě šlo, pak společně zpět do hotelu na oběd. Po obědě jsme měli – jak na táboře- polední klid. Většinou jsme se slezli na nějakém pokoji a spřádali tajné plány jak se vyhnout podvečerním a večerním setkáním s dalšími spolehlivě vybranými mladými budovateli sovětského ráje. Zvláštní bylo, že pokaždé to byli noví, už jsme se nikdy nesešli s těmi, se kterými jsme trávili předcházející večery.
Volné večery byly vzácné. Procházky do města také. Většinou to bylo spojeno s návštěvou nějakého muzea s důrazem na úžasnou současnost. Postávali jsme před tematicky stejnými nástěnkami a na dotazy na hlubší minulost před rokem 1917 jsme většinou dostali odpověď, že je na to málo času.
Poslední podvečer před odjezdem jsme byli v nějaké základní škole. Všude klasická výzdoba v duchu socrealismu. Vlevo žena se snopem, vpravo muž s kladivem, rudé vlajky a mezitím obrázky dětí.
Vzpomněla jsem si na obrázky svých dětí, které jsem předala mezi vraty v té objevené oděské školce a kde mne pak vypátrala milice a sebrala. Na nich byly nádherné malůvky mých milovaných žáčků, většinou postavy nebo výjevy z pohádek. Než jsem odjížděla na tento podivný zájezd, četla jsem dětem před spaním pohádky A. S. Puškina a slibovala jim, že až se vrátím, že jim budu vyprávět, co jsem tam všechno viděla. Nejvíc se nám líbila pohádka O rybáři a rybce, která se potom stala předlohou k našemu divadelnímu představení.
V poslední navštívené škole také nechyběl rudý koutek s klasickou výzdobou. V něm opět „malé občerstvení“. Já jsem na ryby, tak jsem se vždycky přecpala solenými, smaženými, v zelenině… i bez atd. Tady na stole byla mísa se sušenými, placatými. To jsem ještě nikde neviděla. Vyslechli jsme si sláva, družba, sláva… popijem. Tentokrát nás posadili podle určeného pořádku. Vedle mne seděla moje původkyně a z druhé strany předsedkyně čehosi, patrně místní komsomolské buňky. Obě se tvářily sladce a pořád mi podstrkávaly něco k jídlu. Láďa, se kterým už jsme tvořili sehranou dvojici, po úvodu vzal židli a narval si jí mezi mě a mou průvodkyni. Ťukal si s ní neustále nově nalévaným nápojem (samozřejmě vodkou) a mě pošeptal: „neboj se, já tě zachráním.“ Snažila jsem se tedy povídat si s dívkou, která tvrdila, že je také učitelka. Překonaly jsme takové fráze, odkud jsem, jak jsem stará, co moje školka. Já jsem se přitom snažila odtrhnout si kousek sušené ryby… Láďa mi chtěl pomoci, vzal rybu, škubnul a vše co bylo před ním na stole včetně skleniček s vodkou a mísy okurek, ovoce a ryb letělo o dva metry dál… Moje osobní průvodkyně ihned volala „ničevo, ničevo… tak sdělaj…“ Ukazovala všem, že se to nesmí trhat, ale podivným způsobem odkroutit. Tak jsme kroutili. Ryba se zvláštním způsobem žvýkala a nedala spolknout. Jedem hovorný komsomolec prohlásil, že takhle si připravují ryby na dlouhé cesty nejen námořníci, ale vojáci. Solené, sušené na slunci, dlouho vydrží.
Ani nevím jak, ale na druhé straně stolu se rozhořela diskuze o události, kterou žil tehdy celý socialistický tábor snad i svět. Někde (nevím kde) ztroskotala sovětská loď (to se sovětským lodím nestávalo! Ale stalo se!). A tak se někde na moři blíže Japonska se plavili asi tři nebo čtyři měsíce tři (nebo čtyři) sovětští námořníci na záchranném člunu. Vykládalo se, že si řezali proužky z kožených bot (?) a žvýkali je, aby přežili. Kámen úrazu nastal, že potom je zachránila americká (či jiná) kapitalistická loď… a světe div se, oni se nechali zachránit. Moje přidělená hostitelka- předsedkyně místní stranické buňky vyskočila a za souhlasného kývání soudružek a soudruhů zvolala, že to je nehoráznost, že ona by se kapitalistou, imperialistou zachránit nenechala i kdyby měla umřít. Za nás vyskočil značně vodkou posílený Láďa a zvolal: „Tak to mě by bylo jedno, kdo mě zachrání, třeba čert… davaj popijem…“ Tím prakticky skončil večer přátelství. Láďu si odvedl vedoucí zájezdu a naši sovětští hostitelé začali uklízet stůl…
Večer jsme balili. Krabici se zakoupeným piánkem jsem ovázala lehce, protože jsem si říkala, že ji můžeme ve vlaku využít a hrát a zpívat a hlavně zkrátit si tak cestu domů. Všichni jsme se už velmi těšili. Na cestu se připravovala nejen zábava, karty, nástroje… ale i pití. Toho bylo opravdu hodně, zejména vodky. Z každé návštěvy někdo donesl nějaký nejméně litrový podarok. To se rozdělilo mezi všechny, abychom vyhověli kvótám – kolik se smí převážet alkoholu přes hranice. Do prohlášení jsme kolektivně napsali vše tak, abychom se na hranicích nezdržovali. Já jsem zapsala i piánko.
Cesta opravdu ubíhala rychle.
Dojeli jsme na hranice.
Celní a pasová kontrola probíhala s úsměvy a vše vypadalo, že to bude hladký průběh. Ano, mám asi divný obličej, vždycky – pokud probíhá nějaká kontrola, vyberou si mne.
„Što éto?“ Zapíchnul celník prst do mého prohlášení.
„Éto piánko.“
„Što eto pianko, pokaží!“
Ukázala jsem na krabici.
„Zdes, piánko. Eto muzikalnaja igruška.“
„Što muzikalnaja igruška?“
„Dla dětěj.“
Viděla jsem, že se mi to nepodaří vysvětlit. Začala jsem krabici rozbalovat. To už se k našemu kupé sbíhali ostatní a jeden přes druhého vysvětlovali, co že to vezu…
Celník suše řekl: „Vazmí soboj.“
Vzala jsem krabici a vlekla za ním. Láďa přiskočil a začal soudruhovi něco vysvětlovat. Něco ve smyslu, že jsem vyznamenaná učitelka a že se vracíme z úžasného zájezdu, který jsme všichni obdrželi za odměnu…
Voják ho ani nevnímal, seskočil na peron. Já jsem zůstala mezi dveřmi a on jen ukázal a zařval „nu uchadí.“
Stáhla jsem krabici, postavila na peron a stála jsem vedle ní.
Ve vlaku se postupně otevírala okénka. Najednou se dveře, kterými jsme vystoupili, zavřely. Vlak se pomalu posunoval na vedlejší kolej. Začala jsem brečet. Voják popadl krabici, ukázal mi, abych ho následovala a popošli jsme k budově nádraží. Tam hodil krabici na zem a opět odešel. Okénka už byla plná, moji milí spoluúčastníci zájezdu popíjeli, zpívali, utěšovali mě a hulákali družba, sláva, družba…
Z budovy vyšel důstojník. Měřil asi metr padesát, na hlavě měl čepici a její průměr byl jak dlouhohrající gramofonová deska.
„U těbja jest oružije?“ Zeptal se voják.
„Cože zbraň?“ Co to mele?
Vylovila jsem větu.
„U mena muzikalnaja igruška dla dětěj v škole.“
Stáli jsme tam dlouho. Pak jsem si sedla na krabici. Vpravo voják, vlevo gramodeska. Občas přišel někdo z budovy a něco ohlásil důstojníkovi. Ten jen kamenným obličej kývnul.
Zjišťování co jsem zač a proč vezu piánko, trvalo asi tři hodiny. Ve vlaku otevřeli zásoby pití i jídla a občas měli snahu mi něco přinést. Zahnali je zpět do vlaku a tak se po chvíli z okének ozýval skandovaný pokřik.
„Nechte jí, to je jenom učitelka! Slává…“
Nejdřív to hulákal jen Láďa, ale ostatní se k němu postupně přidávali.
Důstojníkovi zrudly tváře, voják se chvěl jak osika. Já jsem brečela a seděla na krabici.
Najednou přiběhl ještě další voják, držel nějaký papír. Zasalutoval a důstojník přikývl.
Podali mi ten papír, ukázali na krabici, že si jí mám vzít a potom na vlak.
Vlekla jsem krabici a zároveň jsem brečela a smála se.
Děkujuuuuuuuuuu, Ládíkuuuuuuuu.
Po návratu jsem postavila piánko do herny a za jeho doprovodu jsme s dětmi zpívali naše oblíbené písničky. Nejradši jsme měli Ach synku synku. Dětem jsem řekla, že moře bylo krásné, že na něm pluly velké lodě z celého světa. Postavili jsme si jednu takovou v herně z velkých krabic. Taky jsem dětem řekla, že je pozdravují děti ze školky z Oděsy a posílají jim tohle piánko, ale že zlatou rybku nemají ani v SSSR. Ta je jen v pohádkách.
