Článek
Psal se rok 1969. V srpnu jsme si ještě zaprotestovali, dostali držkovou a dopadlo to tragicky. Naděje byly pryč.
Lidi zalézali do ulit a snažili se žít, jak se dá. Žít tak nějak dle možností s touhou nepromarnit svůj životní čas, co nám byl nadělen shůry. Většina se také ráno chtěla na sebe s klidným svědomím podívat do zrcadla a nemuset na sebe plivnout. Hledali jsme alespoň nějakou radost ze života v rámci nařízení, mantinelů a možností v socialistickém státě. Bylo to složité. Někteří opět zpívali radostné budovatelské písně, tvořili brigády socialistické práce, vyvěšovali praporky a chodili na různé průvody.
Hlavně jsme někteří věděli, že se nikdy nepodíváme za hranice.
Já, tehdy devatenáctiletá – nejmladší ředitelka mateřské školy na okrese, jsem ve své škole změnila vše, co se dalo. Vzorem a velkou inspirací mi byla Marie Montessori a její Casa dei bambini. V době, kdy se vše zdálo být normální, mne omylem jmenovali na místo ředitelky. Ta původní odcházela do důchodu a na její místo marně hledali náhradu. Nikdo tam nechtěl dojíždět. Já jsem dostala nové kolo, tak jsem si udržovala bláhový sen, že to aspoň takhle zůstane.
Od základní školy jsem hrála divadlo, hlavně pohádky pro děti a také s nimi. Ani jsem netušila, že vlastně uplatňuji dramatickou výchovu, protože tenkrát se na Středních pedagogických školách učilo jen praktikum maňáskového divadla. Když otevřeli na DAMU studium loutkářství pro pedagogy s možností přesahu na aprobaci pro literárně dramatický obor na tehdejší Lidové školy umění, ihned jsem se přihlásila… To se velmi hodilo tehdejšímu vedení odboru školství, tak mi dali doporučení na vysokou a zároveň k nám do školičky vozili delegace a ukazovali mne jako cvičenou opici. Já jsem byla ráda, že si ve své malé vesnické školičce prakticky mohu dělat, co chci a že nikdy nepřišel návrh vstupu do strany. Platila jsem totiž za exota a hlavně v době uvolněných možností jsem vytvořila školu podle svých představ. Dokonce jsem se začala učit italsky a plánovala, jak se jednou vydám po stopách M.M. a navštívím její rodnou Itálii.
„Paní ředitelko, dostavte se na odbor školství, pan inspektor s vámi chce něco projednat,“ ozvala se v pondělí sekretářka.
„Mohu vědět proč, abych se mohla připravit?“ odpověděla jsem a nějak jsem z tónu vytušila, že to asi nebude příjemné jednání.
„V pondělí ráno v 8, prosím.“
Seděla jsem na dřevěné lavici na chodbě před kanceláří inspektora a čekala. Za dveřmi byl nějaký hluk, ale nebylo rozumět, co se tam děje.
„Pojďte dál, soudružko ředitelko.“
A sakra, to je jasné. Důtka, sesazení z funkce, výpověď, vyhazov ze školství.
V kanceláři bylo asi 10 lidí, skoro nikoho jsem neznala. Myslím, že to byl stranický výbor odboru školství.
„Tak, dovolte, abych vám oznámil, soudružko ředitelko,“ mrkl na mne spiklenecky soudruh inspektor, „že jste za náš okres byla vybrána na zájezd s dalšími vyznamenanými učiteli z celé republiky. Dospěli jsme k závěru, že jste mladá a perspektivní, dokonce vymýšlíte určité netradiční pojetí předškolního vzdělávání, že?! Tak si myslíme, tady se soudruhy z okresu, že si to zasloužíte. Pojedete v červnu na 14 dní do Sovětského svazu. Navštívíte Kyjev, Moskvu, Oděsu. Setkáte se se soudruhy učiteli v SSSR a budete si moci vyměňovat zkušenosti. Tady máte k tomu všechny informace.“
Inspektor mi třásl rukou, podal mi nějakou obálku. Ani nevím, jak jsem došla na autobusové nádraží. Nesla jsem tu obálku a chtěla ji hodit do popelnice hned za úřadem. Hlavou mi letělo – jak to řeknu doma, jak to řeknu tátovi. Bože, já mu to nemůžu ani říct. Ježíšmarjá, on mě zamkne do sklepa a nepustí mě ven. Co všechno prodělal! Přežil nejen vyvraždění své první rodiny nacisty, přechod přes Duklu, neskutečné zrady, manipulace, ale nakonec i komunistické vězení. V roce 1961 jel sám hledat přes Červený kříž svou sestru někam do gulagu pod Moskvou s přesvědčením, že se už nikdy nevrátí. Našel ji poloslepou udřenou v nějakém kolchozu. Než vyřídil táhnoucí se schvalovací řízení k přestěhování do ČSR, zemřela.
Letěly mi hlavou myšlenky, jak jsem byla šťastná, že se mi dařilo neplnit stupidní závěry debilních nařízení, nějakých socialistických nesmyslných osnov, že s dětmi zpívám koledy, tančíme lidové tanečky, že s nimi nechodím na povinné průvody s argumentem téměř pravdivým, že bychom se od nás ze vsi do města nedostali. Také různé povinné svátky jsem obcházela, zejména divadlem, a celkem mi to doteď procházelo.
Táta u večeře mlčel, maminka se ho snažila uklidňovat. On by přesvědčen, že mne už neuvidí a že mne potká osud mé tety Nadi a skončím někde v gulagu. Doplnil to několika historkami z výslechů a maminka nalila becherovku. Potom lakonicky konstatovala: „Josífku, myslím, že by to byl pro soudruhy průšvih, kdyby se jim nadějná učitelka ztratila v sovětském ráji. Oni ji tam posílají, aby ukázali, jaké tu máme šikovné mladé…“ Můj tatínek, který za život řekl asi pět sprostých slov, řekl: …ani prd! Hodil do sebe třetího panáka a rozkázal mi: „V červnu budeš mít zarděnky, neštovice, černý kašel nebo mor.“
Termín odjezdu se blížil. Doma stoupala nervozita a táta mi nakonec připravil pohledy s čísly zakódované do obrázku. Nacvičoval se mnou tajné signály a hesla. Musela jsem se zavázat psát denně a posílat pohledy v pořadí, které vymyslel jako šifru a signál, že jsem naživu a na svobodě. Zejména napsat zprávu pod známku.
Zabalila jsem kufr a do něj přidala dárky pro děti (omalovánky Josefa Lady, mrkací panenku) a učitelky (propisovačky, punčocháče), kdybychom se šli podívat do nějaké školy.
Do vlaku jsem nastupovala v Ústí nad Labem a zastavovali jsme postupně na různých nádražích, kde přistupovali další vyznamenaní učitelé. Postupně jsem zjišťovala, že je mezi nimi hodně v mém věku a že je to vše vymyšlené podle hesla „mládí vpřed“. Tak jsme se postupně seznamovali a stali docela dobrou partou.
Přejeli jsme hranice v Čierne při Čope a dojeli po úzkokolejce do Kyjeva a odtamtud jsme letěli do Moskvy. To byl vlastně výlet na jeden den. Pro většinu z nás s celkem nezajímavým programem, který měl jen jeden hlavní bod, navštívit Rudé náměstí. Rozdělili nás do několika skupin a naši vedl veselý Gruzínec Kosťa. Mluvil jen rusky a strašně rychle. Problém byl, že Moskvu příliš neznal. Rudé náměstí jsme nenašli. Kosťa ale našel vyhlášený obchodní dům GUM. Prošli jsme ho celkem rychle a mě zaujalo v oddělení hraček mezi samými bábuškami skládací piánko. Opravdu skvělá věc. Čtyři šroubovací nohy, dva šlapací měchy a dvě oktávy. Koupila jsem ho za celé kapesné a už jsem viděla, jak na něj hrají moje děti ve školce. Hned jsme ho večer na universitní koleji, kde jsme přespávali, vyzkoušeli. Protože mezi kolegy bylo mnoho muzikantů, byl to skvělý večer, do kterého se zapojili naši ruští průvodci. Dozvěděli jsme se, že na každých deset z nás byl jeden, který nás měl na „starosti“. Po několika skleničkách českého rumu, ferneta a myslivce se rozpovídali, co jejich práce vlastně obsahuje. Hlavně hlídání nás „inostránců“, abychom například nedostali nápad povídat si volně na ulici s ruskými občany. Blíže k nám se dostali pouze vybrané učitelky a učitelé, a to pouze na organizovaném večeru „družby.“
Ten se odehrál ihned po příletu Oděsy. Ubytovali jsme se v hotelu Ukrajina a u večeře nám hlavní průvodce oznámil, že po večeři bude exkurse a setkání s ruskými komsomolci. Měli jsme absolutně jiné představy o programu na večer, ale znělo to jako rozkaz. Omluvou byla jen těžká nemoc. Vyzvali nás, abychom se rozdělili na dvě poloviny. Jedna půjde do „závodu na výrobu nějakého koňaku a vína“ a druhá do závodu, kde se vyrábí lodní lana… Rozdělování bylo složité, všichni chtěli do závodu s koňakem. Pochopitelně.
Mně to nějak bylo jedno. Byla jsem unavená, spíš bych bývala šla radši do postele. Ale nebylo vyhnutí. Dovlekli jsme se do továrny na lana v přístavu. Jana po cestě všechny varovala: „Ne abyste se na něco ptali, já chci být brzy v posteli.“
Přišli jsme k velké hale s velkými vraty. Tam čekal nějaký mladík, měl námořnickou čepici. Ta se mi moc zalíbila, už jsem přemýšlela jak a za co ji s ním vyměním, abych ji mohla přivézt klukům ze školky. Mladík se představil jako Míťa. Otevřel velká vrata a my jsme nakráčeli do téměř prázdné haly. Hned za vraty byl velikánský železný kolík a na něm připevněné smyčkou tlusté dráty. Míťa řekl: „Vot, nu pojďom.“ Zmáčkl čudlík, dráty se začaly otáčet, Míťa ukázal směr přes celou asi stometrovou halu. Šli jsme a pozorovali, jak se vedle nás na tom stojanu kroutily dráty. Šli jsme, šli jsme. Míťa jen ukazoval směr. Stejně nebylo přes rámus nic slyšet. Na konci haly u velkého klubka smotaných drátů řekl:„Nu vot korablenyj kanat.“
Stáli jsme v houfu u klubka a tlumočnice řekla, že exkurze je u konce, že tohle je lodní lano a že ptát se můžeme při malém občerstvení, které nám místní komsomolci připravili. Mezitím se otevřely dveře na konci malé chodbičky do rudého koutku. Na širokém stole byly melouny, ryby, chleba, okurky… no prostě vypadalo to jako svatební hostina v Puškinově pohádce. Dubový stůl se prohýbal. Ve dvoudecových sklenkách byla nalitá voda. Sedli jsme si a vyslechli něco jako „sláva, družba, sláva…“ Potom Míťa zvedl skleničku s vodou. Jenže nebyla to voda, byly to dvě deci vodky… „Nu davaj popijem.“
Ohooo, zajásali moji původně zklamaní kolegové. Všichni jsme si mysleli, že výhodu mají ti, co šli do „vinogradnovo zavoda“, že tam to bude ten pravý mejdan. Láďa to do sebe lupnul, lupnul i zbytek z mojí sklenky, i ostatní si to užívali, ale šetřili. Láďa odešel hledat WC. Omylem otevřel malé dveře v rohu rudého koutku. Ve vteřině se obrátil a zařval: „Joudové, pijte, tam je toho ještě plný sud.“ Skutečně, hned za dveřmi byl na stojanu snad stolitrový dřevěný sud s kohoutkem plný vodky.
Do hotelu jsme se vesele vrátili po půlnoci se zpěvem. Naši nervózní průvodci a tlumočnice nás zaháněli do pokojů. Druhá polovina naší vyznamenané zájezdové skupiny už byla v postelích. Na otázku jaké to bylo, téměř neodpovídali nebo zklamaně přiznávali že vopruz. Dozvěděli se mnoho o úspěších sovětských vědců v oblasti výroby nejlepšího koňaku v socialistickém táboře, který předčil i koňaky francouzské. V každém patře postáli nejméně hodinu u nějaké vyzdobené nástěnky a v laboratořích vyslechli podrobný popis výrobního procesu. Na konci je čekalo rozloučení u vrat a ochutnání několika kapek koňaku ve zkumavce.
Čas plynul tím, že jsme chodili k moři – to byla ta nejpříjemnější část. Horší byly organizované večery a program. Samostatně bez dozoru ani na krok.
Jednou ráno jsem z kufru vytáhla ty hračky a Janě, co se mnou byla na pokoji, jsem oznámila, že jdu hledat nějakou školku – dětskij sad – abych odevzdala dárky, co jsem přivezla. Jana řekla, vykašli se na to, Kosťa tě buď nepustí, nebo zorganizuje exkursi pro všechny a já mám tý družby plný zuby. Chci se jít koupat. Bylo krásně.
Sbalila jsem hračky, protáhla se kolem recepce. Vůbec jsem neměla v plánu ohlašovat svůj úmysl. Kráčela jsem oděsskými ulicemi, pod paží krabici s mrkací pannou a batohem plným punčocháčů, lízátek a propisovaček.
Školku poznám, tak žádného průvodce nepotřebuju. Po chvilce kolem začaly jezdit auta sovětské milice. Já jsem si říkala, že se něco děje, ale pokračovala jsem v cestě. Došla jsem k velké zahradě s cihlovou budovou uprostřed. Nikde nikdo. Jen v prvním patře stála na parapetu silná žena v šátku a myla okna. Hledala jsem zvonek. Nic. Začala jsem na ni mávat a hulákat: „Požalujsta, ja učitelnica!“ Ani se neohlédla, jen v přízemí se poodkryla záclona. Chvíli to vypadalo beznadějně, záclona se ještě párkrát odhrnula. Najednou se objevil muž a ptal se, co chci. Zase jsem opakovala, že jsem učitelka z Československa a že nesu dětem dárky a obrázky od našich dětí. Zavřel mi vrata před nosem a odešel. Kolem opět jel vůz milice a houkal. Chtěla jsem odejít, když v tom přicházela k brance žena a za ruku vedla dvě holčičky s velkými mašlemi. Když se otevřela vrátka, holčičky začaly recitovat nějakou báseň, myslím o Leninovi, podaly mi ruku a muž je ihned odvedl pryč. Myslela jsem, že mne pozvou dál. Trapná chvíle. Strčila jsem tedy té ženě krabici i celý batoh s věcmi a už jsem chtěla odejít, když slyším, jak říká: „Izvinítě požálujsta u nas nevazmožno, čto by inostranci uchodíli v školu.“ Za mnou se ozvala znovu houkačka. Auto zastavilo, vylezli dva milicionáři. Popadli mě a jeli jsme do hotelu. Tam mě předali vedoucímu zájezdu, naložili Kosťu a víckrát jsme ho neviděli. Mně přidělili osobní strážkyni, „průvodkyni“, která o mne pečovala až do konce zájezdu.
To netušila, co ji se mnou ještě čeká. Já také ne. O tom v mém dalším vypravování.
