Mé dětství skončilo 13. 7. 1943

1. kapitola - jmenuji se Josef Řepík

Proč mám jméno Josef, to přesně nevím, sice jsem u toho byl, ale nekecal jsem jim do toho.

Kmotr se jmenoval Josef, děda také Josef, tak asi proto. Kolik bylo v Malíně Josefů, přesně nevím, ale hodně. V českých vesnicích na Volyni se dávala česká jména, nejčastěji právě Josef, Václav, Vladimír, Mstislav, Jarolím, atd. V některých případech se raději ještě přidávaly přezdívky. Například jeden Josef Novák měl ještě za příjmením Hlinsky, protože Nováků bylo v Malíně hodně, dokonce i Josefů Nováků. Některým starším lidem, kteří měli české jméno od křtu, úřady povinně přetvořili na „pravoslavné“. Např. když se žena jmenovala Františka, dostala nové Anastazie (to byl případ babičky Martinovské, pozn. D. M.).

Na Volyni jsme měli dvě jména. Vždy ještě jedno po otci, „otčestvo“. Jmenuji se tedy Josef Vladimírovič. Některá jména vypadala legračně, ale úředníci na tom trvali. Mezi sebou jsme je nepoužívali, jen na úřadech.

Moje sestřička Marie se pravděpodobně jmenovala po babičce Rezkové. Babička Rezková byla léčitelka, říkalo se, že pokud lékaři nepomohli, byla na řadě babička Rezková. Léčilo se zaříkáváním, baňkami, mazáním zad sádlem, atd. Na zánět ucha se upekly v troubě brambory, daly se do pytle a rozmačkaly, nemocný si na ně lehl. Zánět dozrál a praskl, ne vždy byla léčba úspěšná. V Malíně byl jeden hluchý pán, Vladimír Volf. Přítel mého otce, pěstitel včel, při hovoru měl vždy trychtýř.

Babička, otcova maminka Antonie Cibulková nemohla chodit. Neznám důvod její nemoci. K té jsem měl nejblíže, ona se o nás, o děti nejvíc starala, hlídala nás, když naši byli na poli nebo v lese.

Tatínek se vyučil zámečníkem a kovářem. Rodiče ho poslali získat praxi do Zdolbunova a do Novin Českých. Sice původně byl určen pro jinou dráhu, rodiče chtěli, aby studoval, ale život to přinesl jinak. Po smrti dědečka musel tatínek přebrat hospodářství a bylo po studiích. Předtím narukoval do polské armády. Po propuštění ze základní služby do civilu se oženil se s Anastázii Minaříkovou, mojí maminkou. Koncem dvacátých let si postavili v Českém Malíně dům.

Praděd Alois Minařík a děda Emil Řepík v roce 1870 Český Malín zakládali.

2. kapitola - moje dětství v Českém Malíně, život před válkou a za války, život do 13. 7. 1943

Dětství bych rozdělil na dvě části. Skutečné dětství trvalo do 13. 7. 1943. To bylo vlastně období bez strachu, bezstarostné, i když byla válka. Dospělí nás chránili. Hrály jsme dětské hry, doma pomáhali… a rodiče se starali, abychom měli vše, co jsme potřebovali. Pro ně to bylo těžké, velmi těžké.

To bylo období polské vlády.

U našeho domu byl velký dvůr, na dvoře slepice, krocani, husy a kačeny, ovce s beranem. Koně se jmenovali klisna Maška a valach Vraný. Jména krav si nepamatuji, myslím, že jedna byla asi Malá a druhá Velká. Pes Brok nebo Sultán. Ve chlévě pracovala děvečka u krav. Koně měl na starosti pacholek, byli najímaní vždy na sezónu.

Stromů na zahradě bylo hodně. Měli jsme moruše, letní jablka, zimní jablka, názvy neznám. Hrušky jedna byla hnilička, druhá funtovka, to jméno měla asi podle váhy. U brány do dvora rostla třešeň, říkalo se ji křupka. U plotu, kterým byla oplocená zahrádka, byla spousta květin - zvonky, macešky, tulipány, pivoňky, ani jsem ta jména všech neznal. Pamatuju si Kozlík lékařský, říkalo se mu Valerián. Otec jej nakládal do alkoholu a léčil se tím žaludek a špatné spaní. Měli jsme rybíz, angrešt, maliny. Na zahradě se pěstovaly rané brambory, vodnice, taková náhražka za ředkvičky. Pěstovalo se proso, mák a další užitečné plodiny, jako krmná řepa, cukrová řepa, tabák. Za války se sladilo sirupem z cukrové řepy. Tabáku byly dva druhy, jeden měl dlouhé listy a druhý zase široké. Pěstovala se pohanka a lnička, z ní se zatepla lisoval olej. Odpadu se říkalo makucha a krmily se s ním prasata. Olej nebyl na smažení, ten se používal jenom na mazání strojů. V kuchyni se používalo na vaření pouze sádlo a máslo. Když mléko zkyslo, udělal se tvaroh. Na tvaroh se používalo odstředěné mléko a zbylá syrovátka se také používala na krmení prasat.

Hračky jsem měl převážně, co tatínek udělal. Vozítko udělané z cívky od nití, které za pomoci gumy a klacíku jezdilo. Měl jsem také jojo a cvrčka, ten se pouštěl na stole, vozík nebo obruč od sudu se poháněly hůlkou po dvoře nebo po cestě. Před naší zahrádkou byl chodník z cementových cihel, na něm mě vozili bratranci na kole.

Začátkem prosince byla zahájena příprava na Vánoce. Bylo potřeba vyprat žitnou slámu, z ní se dělal řetízek a do něj se ještě přidaly z krepového papíru na kolečka nebo hvězdičky. Z rozpuštěného vosku se dělaly svíčky. Knotová niť se namáčela roztaveném vosku tak dlouho, dokud se nedosáhla síla vánoční svíčky. Asi týden před svátky se upekl chleba a peklo se cukroví. Nachystaly se sušené křížaly z jablek a hrušek, sušené švestky. Upečené vánoční pečivo - vykrájená kolečka, srdíčka měly uprostřed dírku na provlečení nitě na zavěšení na stromeček.

Maminka s babičkou naložily herinky do láku s cibulí. Na štědrovečerní stůl bylo nutno připravit dvanáct jídel a od stolu se nemělo vstát dřív, než se všichni najedli. Po večeři se konzumovaly ořechy. Jablka se rozkrojila na polovinu a zjišťovalo se, zda je uprostřed hvězdička nebo křížek.

Stromeček se strojil, až šly děti spát a ráno se podívaly, co jim přinesl Ježíšek. Dárky jsme dostávaly různé, co se rodičům potají podařilo udělat. Pro Mařenku pro její panenku udělal táta kolíbku, já jsem dostal lyže a želízka, ale ty jsem stejně nepoužil, nebyl zamrzlý rybník a vlastně ani svah na lyže. Kolem Malína byla rovina. Jeden rok jsem dostal saně, které tatínek udělal. Snažil jsem se do nich zapřáhnout psa. Pes to nechtěl, sice mne nepokousal, tak jsem ho uvázal k boudě. Odnesl to beran. Ten držel.

Oblečení v létě bylo jednoduché - krátké kalhoty, ušité u krejčího a bosé nohy, to bylo pracovní denní oblečení. Pokud se jelo na návštěvu, převážně nové kalhoty, krátké nebo dlouhé, světlá košile, někdy i mašlí. To jsem nesnášel a vždycky obrečel. Oblečení v zimě bylo hlavně teplé, dlouhé kalhoty, ušité boty nebo válenky. V létě jezdil Malínem po chodníku Antonín Žrout, invalida měl jednu nohu a vozil vozík se zmrzlinou. Prodával a volal „morožené“.

Při pasení krav se rozdělaly ohně a pekly se brambory. Taky jsem skákal se přes oheň. To maminka nesměla vědět.

Bylo to dětství, jaké má být, volnost a hry po splnění uložené práce.

Tenkrát lidé dělali z mála zázraky a tak jsme se my děti vlastně měly dobře. Rodiče dřeli od rána do večera. Pamatuji si, že po příchodu Němců nebylo žádné zboží ke koupi. Kupoval se hliník od překupníků a odlévalo se hliníkové nádobí, pekáče, kastroly, rendlíky, lžíce a další potřebné věci. Táta vyrobil lis na lisování oleje (lničky), vyrobil přístroj na krájení tabáku, aby se mohly ubalit cigarety a jiné věci do domácnosti. Vyrobil i žentour. Vše se využilo, vše se spotřebovalo. Nic se nevyhodilo.

Škola, do které jsem měl jako šestiletý nastoupit, byla polská. Zahájila vyučování 1. 9. a skončila 20. 9. 1939. Tak jsem chodil 20 dní do školy a najednou byl rok prázdnin. Tak jsem pomáhal doma.

Do osudného dne 13. 7. 1943 život běžel každý den se starostmi a radostmi. Lidé pracovali, dobytek se pásl na mezích. Po vypálení Malína zůstala pole nesklizená, neobdělaná.

3. kapitola - 13. červenec 1943, poslední den Českého Malína (úryvky ze vzpomínek Josefa Martinovského)

V úterý ráno 13. července 1943, po dvoudenním svátku (11. července byla neděle a 12. července pravoslavný svátek Petra a Pavla) se Malín připravoval na žně. Naklepávaly se kosy, chystaly postroje na koně, promazávaly kola, ženy připravovaly snídani i oběd na pole. Kontrolovalo se vše, co bude při žních potřeba, než se vyjede do lánu. Nikdo netušil, co nastane.

Němci přijeli už v pondělí večer 12. července na třiceti, pětatřiceti nákladních autech, která ponechali asi pět kilometrů od Malína.

Mezitím se bleskově rozletěla zpráva, že ke vsi jdou vojáci. Byli to opravdu Němci, uniformovaní, vyšňoření gestapáci, kteří si přibrali na pomoc vojáky z posádek v Lucku, Rovnu a Olyce a také zrádcovskou policii tak zvané schutzmany.

Teď šli k obci pěšky. Měli však několik motorek, zřejmě spojek a osobních aut s veliteli.

Ve vsi v kovárnách bušila kladiva, daleko bylo slyšet odstředivku mlékárny, kouř z mlýna oznamoval, že i zde se za chvíli začne pracovat. Zkušený strojník, starý Žrout, si zamilovaným okem prohlížel svého „koně“, jak říkával svému stroji, a konal přípravy, aby uvedl mlýn do chodu. „Namaž ještě kliku a pojedeme!“, řekl svému pomocníkovi. V tom někdo přiběhl ze mlýna: „Pane Žrout, zavřete motorovnu a jděte domů. Do vsi táhne nějaké vojsko, asi to jsou Němci. Mlýn jsme už zamkli a jdeme všichni domů“.

Vojáci jdou dům po domu, vyhánějí obyvatele a oddělují muže a ženy s dětmi, po skupinách pod samopaly je ženou do Ukrajinské části Malína. Zapalují domy, stodoly, do kterých zahánějí muže, ženy i děti. Střílí každého, kdo se pokusí o útěk. Za chvíli Malín hoří celý. Také kostel a škola v Ukrajinském Malíně.

Bylo slyšet výbuchy granátů a rachot kulometů. Stále jsme mysleli na své blízké. Připouštěli jsme v duchu, že mohou srovnat Malín se zemí, zničit naše domy a sebrat majetky. Nemohli jsme si však v hlavách srovnat, nemohli jsme uvěřit, že jsou schopni povraždit nevinné ženy a děti. Naše skupina vybraných mužů podle pokynů pod samopaly se vydala s dobytkem k Olyce, obvyklou cestou, která vedla přes les. Němci se však tou cestou asi báli jet kvůli domněnkám o partyzánech. Vydali se jinou, kolem lesa. Navíc se spustil hrozný liják, bouře a blýskavice. Poslali za námi několik dávek ze samopalů. Seskákali jsme z vozů a rozběhli na všechny strany. Tak nás několik uniklo smrti. Do půlnoci jsme pak přečkali v jedné ukrajinské chalupě ve vsi Borbin. Dlouho jsme ještě slyšeli hrčení nákladních aut, která odvážela vrahy.

Nad ránem jsme se vydali do Malína. Svítalo, když nám jedna Ukrajinka v Újezdcích sdělila strašlivou zvěst, že všichni naši jsou pobiti a spáleni. Obrazy, které jsme po návratu spatřili v Malíně, není možné popsat slovy. Všude postřílení lidé, spálená těla. Jen málo osob se podařilo identifikovat. Díky Václavu Uhlíři, který ač zraněný unikl jisté smrti, jsme se dověděli, kde kdo přibližně zahynul, do které budovy byl zahnán. Uhlíř sám se čtyřnásobným průstře1em nohy, proležel několik hodin na dešti v zahradě poblíž školy, ze které unikl. Slyšel a viděl, jak Němci vraždí, jak ještě zkoušejí, zda je kdo na živu a dobíjejí raněné. Zamhouřil oči, nehnul ani svalem, překonávaje strašlivou bolest, když šli vojáci kolem něho, považovali jej za mrtvého.

Ani podvečerní silná bouřka ale oheň neuhasila.

4. kapitola - vzpomínka devítiletého Josífka

Napíši to, co nosím v sobě celý život.

13. července 1943 časně ráno, snad ve 2 nebo ve 3 hodiny, otec mě vzbudil s tím, že pojedeme na pole pro zelenou píci pro dobytek. Čas nemohu určit přesně. Jako 9letý kluk jsem byl hodně ospalý, a proto čas posouvám do uvedených hodin, ale odjeli jsme dříve, než Němci obklíčili Malín. Po snídani otec zapřáhl koně, přivázal krávy k vozu a jeli jsme. Jeli jsme po Panové cestě, já na voze podřimoval. Cesta skončila na poli, které bylo obklopeno lesem. Tatínek sekal zelenou píci a já pečoval o dvě kravky, ale víc jsem se věnoval prohlídce lesa. Před několika dny totiž v lese tábořily Kovpakovovy partyzánské oddíly, porost byl podupán a zničen.

Otec nasekal a naložil zelenou píci na vůz, přivázali jsme krávy k vozu a vydali se na cestu zpět domů. Čas opět nemohu odhadnout, ale v té době již Němci vedli ženy a děti pod bodáky a samopaly do Ukrajinského Malína. Z vyprávění vím, že jeden voják mluvící polsky, polskou ženu, která šla poslední v řadě přes žitný porost, strčil do klasů. Byla to známa mého otce. Jak se jmenovala, si však už nepamatuji. Utíkala z Malína a zastavila nás na cestě a varovala nás. „Nejezděte do Malína, je tam zle!“ Vrátili jsme se tedy do lesa, otec zastavil a vypřáhl koně. Uvázal je u vozu. V tu chvíli k nám přišly již v lese ukryté staré ženy, babičky Beštová, Mendlíková a Volfová (tenkrát se lidi na vsi oslovovali strýčku, tetičko, babičko, dědečku…). Je možné, že tam byli i další lidé, ale na ně si bohužel nevzpomínám. Čekání, strach, nejistota – hlavně otázky – co se doma v Malíně děje… To bylo velmi smutné a skličující. Zanechali jsme vše na místě a ve skupince se vydali lesem k cestě. Ukrývali jsme se mezi stromy a čekali, co bude dál. Nevím jak dlouho, ale střelba náhle utichla a my stále v úkrytu čekali, co bude. Jak dlouho jsme tam takhle byli, nevím.

Znovu se ozval hukot motorů aut, to již vrazi odjížděli z Malína. Celá skupina jsme čekali a radili se co dál. Pamatuji si, že vše co jsme měli k jídlu, bylo už snědeno, měli jsme pouze mléko - od jedné stračeny na pastvě a nějaké lesní plody. Vzpomínám si, protože jsme neměli žádnou nádobu na nadojení mléka, otec ze stromu stáhl kůru, přeložil a na konci klacíkem propíchl. Vznikla nádoba, do které babička Beštová nadojila mléko. To bylo mé jídlo. Nevím, jak dlouho jsme tam ještě byli, ale mě to připadalo jako věčnost. Začalo pršet. Vedle lesa stály stojany se suchým senem a otec mi tam udělal ukryt, takhle jsem přečkal první noc. Vlastně nevím, jestli jsem spal, měl jsem hrozný strach stále a jsem se držel otce.

Druhý den nás objevila skupina mladíků (Loňa Re, Boris Kynšt, Vladimír Kutner), kteří pásli koně a také se zachránili úkrytem v lese. Informovali nás o tom, co se stalo v obci. Potom se rozhodlo, že se zkusíme podívat – vrátit do Českého Malína. Napřed šli raději mladí muži. Vrátili se a dovezli nám jídlo a nějaké oblečení. Vyprávěli, co viděli v Malíně za hrůzy. Další noc jsme všichni nějak přečkali a druhý den ráno otec rozhodl, že půjdeme do Malína. Vydali jsme se zpět Panovou cestou. Mezi lesem a Malínem byla terénní vlna a na jejím svahu leželi dva mrtví ozbrojení neznámí muži, pravděpodobně banderovci.

Došli jsme do Malína ve strachu a k našemu domu jsme šli přes zahradu. Dobrých bydleli od nás přes cestu. Chalupa Josefa Dobrého byla jedno velké spáleniště a ještě doutnala. Byl cítit pach spáleného masa. To jsem nevěděl, že to jsou spálení lidé. A vůbec jsem netušil – ani můj otec, že mezi nimi nalezla hroznou smrt moje maminka a sestřička Mařenka.

Doma jsme našli hrůzný obraz. Chlévy, stodola jedno spáleniště, ještě doutnalo. Spálené ovce na hřbetech pobíhaly po dvoře, pes schovaný pod schody měl v očích hrůzu. To však byl jen začátek děsu. Po vstupu do kuchyně jsme našli naší 77letou babičku, která se špatně pohybovala. Ležela propíchnutá bodákem na lavici a pod hlavu ji dali mrtvou kačenu.

Viděl jsem, že otec byl v šoku, když našel při úklidu spáleniště u Josefa Dobrého kousky šatu maminky a letní sandál sestřičky s ponožkou, ve které byla noha ke kotníku. Otec mě zavolal a ukázal mi to. Nevím, co se vše muselo odehrávat otci v hlavě, ale rozhodl se, že se vrátíme do lesa pro koně. Na jednu společnou fotografii pozůstalých mužů, která byla vytvořena u Dobrých na spáleništi, otec napsal: zde byla upálená má žena a dcera v roce 1943.

Někteří zachránění odešli ke svým příbuzným do okolních vesnic. Přeživší Malínští – hlavně muži likvidovali spáleniště a ukládali mrtvé a pozůstatky po spálených lidech do společných hrobů v Českém Malíně a Ukrajinském Malíně u pravoslavného kostela a školy. Na společných hrobech byly vztyčeny kříže.

My všichni, co jsme přežili jsme po osudném dni žili společně. Společně se vařilo i spalo v Maděrově stodole na slámě. Spali jsme oblečení pro případ náhlého poplachu. Muži se střídali na hlídkách. Dnes neumím už odhadnout časovou délku tohoto období. Z bezpečnostních důvodů byly budovány různé úkryty. Jeden také na spáleništi u souseda Josefa Nováka, kde byl prostorný sklep nedaleko od naší studny. Můj otec – Vladimír Řepík st., Josef Minařík a Antonín Houda prokopali tunel ze sklepa do naší studny, zajistili bezpečný vstup do skrýše. Ve sklepě byly potraviny na několik dnů a skrýš měla dva výstupy. Pamatuji si, že byla použita pouze jednou. Nás děti na okovu jedno po druhém spouštěli do studny. Tam stál další dospělý a sundával nás. V ten den se měly provádět nějaké polní práce, koně už byli zapřažené ve voze, ale začal poplach. Němci šli opět k Českému Malínu. Asi ustupovali a při tom ukradli téměř všechny koně z celé vesnice. Toto jediné použití skrýše, dost možná, že někomu z nás - zbývajících Čechů, zachránilo život.

Tak byl vyvražděn, vypálen a zničený Český Malín a mě skončilo dětství.