Článek
V době, kdy jsem se snažil najít partnerku pro další cestu životem, jsem si jednou položil otázku:
Je vůbec určitá míra inteligence přínosem, a nebo prokletím?
Nízká míra inteligence mnohdy člověku život zjednodušuje, mnoho věcí se ho nedotýká tak, jako člověka s mírou inteligence vyšší, vše jakoby proplouvalo kolem něj a ti „nadanější“ jen tiše sledují jak se tomu „primitivovi“ setsakra daří.
Vyšší míra inteligence přináší z hlediska jejího nositele komplexnější pohled na svět, dotyčný tolik neriskuje, požaduje po životě, aby ho více uspokojoval v širší škále pohledů. A ti „hloupější“ vzhlížejí s opovržením k těmto lidem jako k chytrolínům a všudybylům.
Proč požadujeme v inzerátech na seznamkách u partnera inteligenci? Proč každý tvrdí, že když je VŠ, musí být jeho partner také VŠ? Nebo proč by někdo vyučený měl být někým míň? Inteligence přece neodpovídá výši dosaženého vzdělání! Vzdělání přece není jen o schopnostech, ale také především o příležitosti.
Dívám-li se jako muž na inzerát ženy, která popisuje své požadavky na partnera, snažím se v tom popisu sebekriticky najít sám sebe. Najdu-li převažující shodu, osmělím se a odpovím. Následuje dopisování, pozvolné poznávání… bla bla bla… všichni to tu asi znáte… a pak přijde setkání, realita a… a šok.
Připadám si vedle Tebe jako blb
Po hezkém dni, který se jistojistě z pohledu obou zúčastněných povedl, následuje majlík z jedné či druhé strany takřka šablonovitého vzoru: „Ahoj. Děkuji Ti za krásně prožitý včerejší den. Bolí mne to u srdce, ale musím Ti to napsat. Připadám si vedle Tebe jako blb (blbka) a tak se už nechci s Tebou dál poznávat. Budeš mi chybět. XY.“
Co následuje? Vytřeštěné oči hledí v úžasu na monitor, mozek probírá všechny podrobnosti předcházejícího dne a v ústech se objevuje pachuť zklamání s nechutí k čemukoli. Dostaví se chvilková apatie, smutkový stav a pocit marnosti. Ne? Nemám pravdu? Vy jste to ještě nezažili? Tak to asi běží život mimo vás. A já vám tiše v tuto chvíli závidím. Vím ale, že bych s vámi neměnil.
