Článek
Již jako dospělý jsem byl vyhecován bratrem, abych si udělal dálkově vysokou školu. Bál jsem se ale, že skloubit rodinu, práci a učení nebude úplně jednoduché. Byl jsem ženatý, podnikal a staral se o dvě starší děti z předchozího manželství mé ženy. A před rokem se nám narodil společný potomek.
Uspěl jsem u přijímacích zkoušek na vysokou školu i bez přípravy a to mi dodalo sebedůvěru, že dálkové studium vysoké školy zvládnu.
Proč tento rozsáhlý úvod? Rád bych poukázal na skutečnost, že jsem nebyl studentem v nadřízenecko-podřízeneckém vztahu k jakémukoli profesorovi. Byl jsem už zajištěný, nezávislý a dospělý člověk, co může v případě problémů s učivem jen mávnout rukou a epizoda studia na vysoké škole pro něj bude po letech jen zpestřením vzpomínek na mládí.
V prvním semestru nás bylo 48 studentů. Po čtvrtém semestru nás bylo už jen 7. Jako trpaslíků.
Proto jsme se jako třída stali téměř rodinou. Zkoušky i přednášky byly s profesory v komorním prostředí, na exkurze a terénní cvičení s námi jezdili i rodinní příslušníci.
Protože profesoři na přednášky jezdili na naši fakultu z různých koutů Česka, snažili jsme se jim cestu a následný pobyt co nejvíce zjednodušit nebo zpříjemnit. Spolu se spolužáky jsme se skládali nejen na pohoštění, když se nám podařilo profesora vytáhnout do hospody po zkoušce, ale také třeba na benzín pro toho, kdo profesora odvezl na hotel, nebo třeba až do Prahy, aby neměl pocit promarněného celého dne kvůli zkoušce pro 8 studentů. Na exkurze nebo terénní cvičení se v tak malém počtu také nejezdilo vlakem nebo autobusem.
Protože jsem podnikal a můj měsíční nájezd autem byl v tisících kilometrů, měl jsem auto přestavěné na LPG.
Jako nejlevnějšímu „taxikáři“ mi role osobního řidiče připadla poměrně často. A mně to nevadilo. Mohl jsem mít cestou spousty doplňujících otázek k učivu, nebo jsem celou cestu mohl poslouchat docela zajímavé monology profesorů na jakékoli téma.
Profesorka na legislativu si na mne stěžovala mým spolužákům, že jsem ji nepolíbil.
Bylo mi, jako by mne někdo polil ledovou vodou. Vždy jsem si držel od profesorů odstup. Projevoval jim úctu a uznával jejich autoritu. Někteří spolužáci však s profesory navazovali neformálnější vztahy. Byli jsme s nimi téměř stejně staří, v pohodě a tak u některých profesorů to zřejmě neskončilo jen u tykání.
Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych se cítil nějak „nevhodně“ poté, co mé „selhání“ vzali všichni mí spolužáci na vědomí.
Byl to jeden z mnoha humorných okamžiků mého studentského života.
Jako dospěláci jsme měli přednášky především v odpoledních až večerních hodinách. Paní profesorka přijela až z Moravy a měla zajištěné ubytování v místním hotelu. Postarat se o ni pro mne byla už víceméně rutina. Po přednášce jsme se spolužáky a paní profesorkou povečeřeli u jednoho stolu. Následně jsem paní profesorku odvezl před vchod do hotelu, vyndal její kufr ze zavazadlového prostoru, poděkoval jí jménem všech spolužáků za její čas, podal ruku na rozloučenou, nasedl do svého auta a tradááá domu za rodinou.
A tak vznikla moje příhoda, kterou dávám k dobru, když je někde s přáteli na přetřes #MeToo.
