Článek
Považuji se od pohledu za relativně zdravého člověka. Samozřejmě, moje zdravíčko a kondice by mohly být trochu lepší, vzhledem k mému věku. Vyšší BMI je u nás v rodině tak nějak v genech a postupem věku, jak vidím na rodičích, se zase upravuje k přijatelnějším hodnotám.
Tento úvod jsem napsal proto, že má obezita 1. stupně či hlava jako koleno pro mne neznamenají žádný významný handicap.
Můj handicap, o kterém vám chci napsat, není viditelný na první pohled, i když je fyzického rázu a v určitých ohledech mne nijak neomezuje. Kdybych si měl místo něj vybrat jakýkoli jiný, asi bych neměnil.
Naučil jsem se se svým postižením žít a přijal fakt, že mne bude provázet celý život.
Jsem od malička nedoslýchavý. Život mi jako miminku zachránila antibiotika, která mne bohužel připravila částečně o sluch. Nezlobím se proto na nikoho. Ani na rodiče, že s experimentálním lékem v té době souhlasili, ani na lékaře, který mi ho podal. Tenkrát to byla jediná léčba, na kterou jsem reagoval. A život je přece to nejcennější, co můžeme mít.
Naučil jsem se s nedoslýchavostí žít a vypracoval jsem si „metodu“, jak s ní humornou formou seznámit své okolí. Právě podání základní informace o svém postižení považuji za velice důležité. Zjistil jsem, že po této informaci se u okolí ve většině případů změní jeho chování ke mně. Prostě že se za své postižení nesmím stydět.
Vzhledem k nedoslýchavosti se mohu některým lidem jevit zmatený a že nereaguji adekvátně na informaci. Jsem totiž nucen si spoustu věcí vypozorovat a domýšlet.
Většina lidí se začne ke mně chovat ohleduplně, snaží se hovořit zřetelně a pomalu, abych rozuměl. Jsou tu ale i lidé, kteří nechtějí brát na můj handicap ohled, a nebo se domnívají, že je nesmírně vtipné testovat, jak moc jsem nedoslýchavý, a baví se třeba i tím, že schválně hovoří nesrozumitelně. Je tu samozřejmě i spousta chytrolínů. Myslí si, že sluch se dá vylepšit stejně snadno, jako když si nandáte brýle.
Fakt to není tak jednoduché.
Nedoslýchaví vždy nepotřebují jen jakýsi „zesilovač“ zvuku. Mnoho nedoslýchavých a mezi nimi i já například neslyšíme nebo máme zeslabené vnímání některých tónů. Při hře na piano ve vysokých tónech například slyším jen tupé klapání kláves. Zřetelně. Nemám totiž problém slyšet hloubky.
Neslyším vysoké tóny, zato hluboké tóny nemám problém vnímat.
Hodně tedy pro mne znamená při komunikaci, v jaké „tónině“ se mnou druhý hovoří. Lidský hlas se skládá z jednotlivých tónů, a když je prostě neslyším, tak prostě nerozumím. Dotyčný pak může klidně na mne řvát, až mi budou praskat bubínky, a já mu stejně neporozumím.
Právě díky bezohlednému chování některých lidí se cítím dost nepříjemně. Mnohdy poníženě. Občas i zoufale, když neslyším informaci, kterou nutně potřebuji získat. Někdy se přistihnu, jako bych měl pocit viny.
V ten moment mám sto chtít začít kolem sebe křičet: Promiňte mi, že jsem nedoslýchavý.
Domnívám se, že i ostatní zdravotně postižení mají v různých situacích podobné pocity a že je některé chování okolí emocionálně bolí. Mnozí z nás se naučili brát postižení s nadhledem a do určité míry i s humorem. Ale kde je hranice humoru a vtipu, to prosím nechejte na nás.
Nenuťte nás nosit tričko s nápisem: Promiňte mi, že mám handicap, prosím.
Myslím si, že můj příběh je hodně podobný situacím, které s obměnou handicapu prožívají ostatní tělesně postižení. Proto Vás prosím, buďte k nám, kdo máme nějaký handicap, ohleduplní. Jsme lidé jako Vy, pracujeme, vychováváme děti, umíme se smát i bavit, jen máme prostě život trochu náročnější než Vy.
