Článek
Protože se vzpomíná v médiích jen na významné celebrity a jejich dožitá či nedožitá jubilea, rozhodl jsme se dnešní článek věnovat malému medailonku mé babičky, která by se dnes dožila krásných sta let.
Narodila se 7. července v malé vesničce Chmeliv, Sumské oblasti na Ukrajině roku 1923.
Za druhé světové války byla po obsazení Ukrajiny Němci pracovně nasazena na nucenou práci v Říši v továrně ve městě Zwickau.
V průběhu pobytu v Cvikově se seznámila s mým dědečkem, který zde pracoval také jako nuceně nasazený. Pocházel však z Čech, kousek na jihovýchod od Prahy, z vesničky jménem Dolní Jirčany.
V květnu 1945 se proto s mým dědečkem vrátila do jeho rodné vesničky a v březnu 1946 měli veselku v Jílovém u Prahy.
Jejich první dcera, moje maminka, se na rodila ještě téhož roku v prosinci v Praze na Štvanici, v porodnici, na jejímž místě dnes stojí tenisové kurty.
V době osidlování pohraničí po odsunutých Němcích se moji prarodiče rozhodli, že se odstěhují od rodičů do vlastního a od národního výboru odkoupili opuštěný domeček v severočeských lázních Bílina.
Zde se pak narodily moje dvě tety.
Babička spolu s dědou pracovali společně v místní sklárně „Vajmanka“, babička u skla a děda u bednářů.
Babička v 59 letech ovdověla a žila se svým pejskem sama v malém domečku v Bílině.
2. 8. 2004 v tichosti doma zemřela, ve věku 81 let.
I obyčejný a nezajímavý život nás může poučit
I přes to, že se život mojí babičky bude zdát moc obyčejný a nezajímavý, pro nás potomky byl důležitý. Nejen proto, že bychom bez babičky a dědy tady dnes nebyli, ale také pro určité uvědomění si, že historie přinášela už dříve období, kdy docházelo k nucené i dobrovolné migraci obyvatel. Nejdůležitější však vždy byla integrace do místní majority. Uznání její kultury, zvyků a zákonů. Babička milovala křížovky a česká pořekadla a přísloví. Jistě by se nyní vytasila s příslovím: Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Nikdy se nenaučila pořádně česky číst, psát ani hovořit. Přesto se cítila v Čechách doma, v sociální jistotě a v bezpečí.
Přerozdělování migrantů podle kvót je úplný nesmysl
Domnívám se, že současná migrační politika ve smyslu přerozdělování migrantů podle kvót je úplný nesmysl. Migrant chce migrovat do místa, kde si myslí, že se mu bude dařit lépe. V cíli své cesty se má integrovat do majority a splynout. Když migranta někam násilím zasadíme, stejně uteče a bude pokračovat do vysněné země. Se smutkem sleduji současný politický trend, který naznačuje, že po čase budeme muset řešit křivdy, kterých jsme se z pohledu migranta na něm dopustili tím, že jsme ho nutili, aby byl v zemi, která podle něj není zemí zaslíbenou.
Přál bych si, aby měla naše země náruč otevřenou všem uprchlíkům před válkou, kteří uznávají naše standardy, zákony, zvyky a obyčeje. Uprchlíkům, kteří se nestanou závislými na sociální podpoře od státu a chtějí pracovat. Uprchlíkům, kteří touží po výchově dětí v klidu a míru. Ti se právě tak jako moje babička stanou obyčejnými lidmi, vděčnými naší společnosti, že jsme jim dali příležitost začít znova.
