Článek
Přišla mi totiž vždycky poněkud namyšlená - zejména když byla schopná se soudit málem i kvůli tomu, že se na ni někdo špatně podíval. Také o tom, kolik má plastik, jsem poslouchala historky už od dítěte, protože babička byla kamarádka primáře plastické chirurgie, který jí je dělal.
Takže ano, paní Helena pro mě byla nejpozději od puberty představitelkou nudného popíku, nad kterým jsem ohrnovala nos, a hvězdou televizní zábavy pro masy, na jejímž těle není málem vůbec nic „pravého“. Ještě více se mi na ní nelíbilo, že - na rozdíl od paní Kubišové - byla ochotná být zadobře s jakýmkoliv režimem, a podle toho i měnit své názory, jak bylo právě potřeba.
Nevím, jestli ve svém životě paní Kubišovou nějak „podrazila“, u toho jsem vážně nebyla, takže nemůžu soudit. Ale vím, že historky o jejím poměru s komunistickým funkcionářem Štrougalem jsou jen drby, pramenící (s největší pravděpodobností) z toho, že dcera pana (nebo soudruha?) Štrougala byla paní Vondráčkové hodně podobná. A navíc se - vcelku logicky, jak to tak mladé holky dělají - asi taky snažila oblékat a česat po vzoru tehdejších televizních hvězd, na což (na rozdíl od běžných lidí) asi měla dostatek možností a prostředků, takže není nic divného na tom, že si je lidé mohli plést.
Takže pokud někde viděli Lubomíra Štrougala v doprovodu pohledné mladé ženy, co na první pohled vypadala jako Helena Vondráčková, nebo dokonce (nedejbože) pokud tuto mladou ženu doprovázel někam na nákup či za ni v restauraci platil, skandální historka byla na světě. Lidé holt jsou takoví, že strkají nos do věcí, po kterých jim nic, a ještě dělají drby. Když jsem si zařizovala svůj první byt a táta mi s tím pomáhal, nějací „dobráci“ mojí máti posílali anonymy, že má táta mladou zrzavou milenku, které dokonce zařídil byt, pomáhá jí se stěhováním a v tom bytě jí i maluje a tapetuje.
Pokud ovšem se budu snažit být vůči Heleně Vondráčkové co možná nejvíce objektivní, nelze neocenit, že paní Vondráčková sice zpívá věci, které nejsou moc podle mého vkusu, ale že je zpívá naprosto profesionálně - a především že si opravdu dávala a (patrně) i stále dává hodně záležet na tom, aby její vystoupení byla pořádná „show“.
Tedy mimo jiné dlouhá léta byla výborná tanečnice i stepařka, nejspíš na sobě celý život opravdu dost tvrdě „makala“ a pravděpodobně hodně „dře“ dodnes. Což je v jejím věku určitě obdivuhodné. A vsadím hlavu, že její fyzická kondice je neporovnatelně lepší než u naprosté většiny Češek (i Čechů) o generaci až dvě mladších. Dost možná by svou fyzičkou „strčila do kapsy“ třetinu, ne-li polovinu současných středoškoláků.
Ale samozřejmě, paní Vondráčková opravdu už není mladá - byť se svoje roky snaží „maskovat“, jak jen to jde. Je potom už věcí vkusu, jestli to, jak „na svoje roky vypadá“, považujeme za důvod k obdivu či přímo závisti, nebo naopak nám to připadá trapné a paní Vondráčkovou proto řadíme do kategorie „směšných diblíků“.
V každém případě si myslím, že je to v prvé řadě její soukromá věc. Po tom, jak vypadá a jak se chová, nám nic není. A jestli ji baví utrácet desetitisíce až statisíce za plastické operace a kosmetické zákroky, stejně jako denně hodiny cvičit, co je nám po tom? Pokud jí to tak vyhovuje, jakým právem to máme soudit? „Kecat“ jí do toho může tak maximálně její rodina a nejbližší přátelé, případně možná (a to je už poměrně velké „možná“) její fanoušci.
Jenže „máme tady takový nešvar“ - a tím je naprosté buranství českých mužů. Když s nějakou ženou nesouhlasí nebo jim na ní něco jiného vadí - klidně třeba i styl jejího vystupování nebo umění, které provozuje, vždy jako první začnou útočit na její vzhled.
Všimněte si, že nejen ženské umělkyně - herečky a zpěvačky, ale i novinářky, političky a často dokonce i vědkyně nikdo nezačne jako první napadat kvůli tomu, co dělají nebo říkají, ale kvůli tomu, jak vypadají. Pokud „typický český muž“ (přesněji řečeno typický český buran) s nějakou ženou nesouhlasí, tak jako první kritizuje nikoliv její názory, postoje či chování, ale její vzhled. Místo nesouhlasu s tím, co řekla/udělala, natož pak místo snahy zdůvodnit, proč si myslí, že to nebylo správné, jako první „argument“ vždy vypálí, že dotyčná je tlustá, stará, vychrtlá, pidlooká, křivonohá, neumí se obléct, má „prsa po tatínkovi“, nos jako skoba, na hlavě jen dva ucourané „myší ocásky“, obočí jak Brežněv atd. (doplňte dle potřeby).
Můžete mi někdo vysvětlit, proč pokud nesouhlasíte se ženou, jako vždy začnete s tím, že dotyčná je „ohyzdná“, zatímco v případě muže, se kterým nesouhlasíte, takto nereagujete?
Opravdu bych ráda věděla, proč je stále v hádce se ženou za „relevantní argument“ považováno něco na způsob „nemáš pravdu, protože jsi ošklivá“.
Co má vzhled jakéhokoliv člověka společného s tím, zda má nebo nemá pravdu, případně zda se nám jeho názory líbí či nelíbí?
A především, slušný člověk by cizí lidi kvůli jejich vzhledu neměl urážet - a už vůbec by se takto neměl chovat muž k ženě.
Označit jakoukoliv ženu za „šeredu“ nebo „starou bábu“ by mělo být absolutní tabu - a to i při hádce.
Leoš Mareš tak předvedl, že není nic více než jen trapný český buran.
