Článek
Za prvé je třeba si uvědomit, že úplně první křesťané dle všeho Vánoce vůbec neslavili - na což se odvolávají i Svědkové Jehovovi, kteří Vánoce odmítají slavit dodnes. Později, někdy v průběhu 3. až 5. století našeho letopočtu, se jako církevní svátek Vánoce sice začaly postupně zavádět, ale i tak byly považované za svátek daleko méně významný než Velikonoce, Letnice, Hromnice nebo svátek Tří králů, tehdy zvaný Epifanie.
Většina z toho, co považujeme za „starobylé vánoční tradice“, je ve skutečnosti velmi moderní - samozřejmě včetně stromečku.
Vánoce také v křesťanské tradici původně nebyly spojené s nějakým dáváním dárků. Je mnoho sporů na téma, zda za tradici dávání dárků v obodobí kolem Zimního Slunovratu opravdu můžou jenom starší pohanské tradice, jako např. římské Saturnálie, nebo zda se jedná o „nezávisle vzniklý vynález křesťanů“, případně o mix obojího. Ať tak nebo tak, zpočátku se dárky dávaly především (nebo dokonce výhradně) dětem, případně ještě služebnictvu a chudým, a bytosti, které je roznášely, byly oblast od oblasti velmi různorodé.
Někde dárky nosila svatá Barbora nebo svatá Lucie, jinde se zase věřilo, že dárky dětem cestou do Betléma rozdávají tři mudrci (králové) - proto v některých zemích děti nechávaly za oknem, na prahu či jinde coby určité poděkování trochu sena, mrkev nebo jablko jako dárek pro koně či velbloudy těchto králů. V některých oblastech Blízkého výhodu, kde je či v minulosti byla početná křesťanská komunita, dokonce i muslimské děti věří, že jim v době kolem našich Vánoc či Nového roku přinese dárky jeden z velbloudů Tří králů.
V některých částech Dánska, Švédska, ale také Benátska či Dalmácie se těměř až dodnes věřilo, že dárky dětem nosí Svatá Lucie..
V Itálii rozdává dárky čarodějnice Befana - jejíž jméno je zřejmě zkomoleninou slova Epifanie. Befana podle té úplně nejstarší tradice byla poměrně děsivá a rozhodně ne nějaká dobračka, protože dárky dávala pouze hodným dětem, zatímco ty zlé odnášela jako potravu pro svého muže-lidožrouta.
Podobně ambivalentním „duchem Vánoc“ byl i původní anglický Father Christmas a především tradiční francouzský Le Père Noël, tedy v překladu do češtiny „Otec Vánoc“ nebo „Vánoční tatíček“ (jemuž se v některých latinskoamerických zemích říká Papá Noel nebo Papa Natal). Ten původně rovněž dárky odměňoval pouze hodné děti, zatímco ty zlé unášel nebo švihal metlami či bičem - případně je biči švihal jeho zlomyslný pomocník zvaný Le Père Fouettard, tedy „Otec biče“, který byl jistou obdobou našeho čerta, německého knechta Ruprechta nebo rakouského Krampuse.
Ještě v polovině 19. století Otec Vánoc svým vzhledem připomínal spíše pohanské božstvo zimy.
Befana i Otec Vánoc ve své původní podobě jsou možná určitou ozvěnou starých předkřesťanských tradic, zejména pohanské germánské představy, že v období kolem Zimního Slunovratu Ódin/Wotan (někdy i se svou ženou, vševědoucí Frigg) létá po obloze, kontroluje dění na Zemi a dobré odměňuje, ale zlé přísně trestá. Vzhledem k tomu, že germánské kmeny v 5. století dobyly Řím a na území dnešní Itálie založily vlastní království, také Frankové byli původně germánský kmen a germánské kmeny rověž osídlily dnešní Británii a Irsko, není to vyloučeno.
Po přijetí křesťanství pak původní germánské tradice smíšené s křesťanskými mohly vést ke vzniku pověstí o bytostech, které v době Vánoc dobrým lidem dávají dary a zlé zabíjejí, unášejí nebo je „alespoň“ různě týrají. Konečně sama moudrá Frigg, případně i jiné germánské a slovanské bohyně Země, podsvětí či plodnosti se postupně v lidové tradici - jak ji zaznamenali např. bratři Grimmové - změnily v postavu dobrotivé Frau Holle („Paní Zimy“), která vládne přírodě a všemu živému, žije kdesi v podzemní říši, kam se lze propadnout studnou, a dobrým lidem pomáhá a bohatě je obdarovává, zatímco zlé trestá. Podle některých tradic i Paní Zima nejčastěji odbarovává a trestá v době okolo Zimního Slunovratu.
Paní Zima (zvaná v různých oblastech Frau Holle,Mutter Holle, Mutter Hulda nebo Frau Hulda) prý žije v krásném domě uprostřed stále kvetoucí zahrady a když natřepává peřiny, v našem světě sněží.
Postupem času se Befana i Otec Vánoc stále více „pokřesťanšťovali“, tedy stávali se milosrdnějšími a svou děsivost tak ztráceli. Takže se nakonec vyvinuli v převážně dobré vánoční duchy, kteří případné nezbedníky vytrestají pouze tím, že jim místo části dárků nadělí kamení nebo uhlí.
Dnešní Befana je tak hodnou stařenkou, která chtěla přinést dárky Ježíškovi, ale protože ho nemůže najít, obchází všechny domy a dětem rozdává sladkosti, a to buď o Vánocích nebo v předvečer Tří králů, za což se jí sluší poděkovat sklenkou punče nebo aspoň pomerančem či mandarinkou.
Otec Vánoc je pak co do charakteru zase velmi podobný dnešnímu Santa Clausovi, od kterého se mírně odlišuje pouze oděvem- podle původních tradic má svým oděvem daleko více připomínat biskupa nebo mnicha, často františkána, ptotože zrovna tento řád je nejvíce spojován s pomocí chudým.
Italské čarodějnice Befany.
Také Děda Mráz je odrazem velmi starých předkřesťanských tradic, původně byl patrně nelítostným a mocným božstvem zimy - a tedy bytostí spíše zlou než dobrou. I v nejstarších ruských (stále ještě poněkud pohansko-křesťanských) tradicích byl považovaný za bytost velmi nebezpečnou a zcela nevypočitatelnou, která neporovnatelně častěji krutě trestala, než obdarovávala, případně občas mohla „jen tak z rozmaru“ zahubit i člověka dobrého.
Až postupem času se i Děda Mráz proměnil v jistou verzi hodné Paní Zimy. V lidových tradicích se rovněž částečně smísil s postavou svatého Mikuláše, jenž je ve východních ortodoxních církvích velmi uctívaným. Takže nyní je bodrým a laskavým staříkem, který dobrým pomáhá a obdarovává je, zatímco ty zlé vytrestá pouze tím, že jim místo věcí hodnotných daruje jen kamení nebo něco podobně bezcenného.
Později mu přibyla i pomocnice Sněhurka - dle některých verzí se má jednat o jeho vlastní vnučku, dle jiných dokonce o původně lidskou dívku, kterou zachránil před smrtí zmrznutím a následně adoptoval. Ta je ještě vlídnější než on sám a za nezbedníky se proto u něj přimlouvá (tedy taková východní verze našeho anděla).
Od Santy se Děda Mráz liší pomocnicí Sněhurkou a dále tím, že jeho kožich sahá až na paty, je vyšívaný a může být v různých barvách (tedy ne vždy jen červený), zatímco saně mu místo sobů tahá trojice elegantních bílých koní, kteří podle některých pověstí mají dokonce stříbrné nebo zlaté hřívy.
Během 19. století se tradice Dědy Mráze s pomocnicí Sněhurkou, kteří přinášejí dárky v době kolem našeho Nového roku (dle pravoslavného kalendáře se Vánoce slaví o 12 dní později oproti zbytku světa), rozšířila do všech oblastí ovládaných Ruským impériem a v druhé polovině 20. století se ji svým východoevropským koloniím pokoušel - s větším či menším úspěchem - importovat Sovětský svaz.
U některých neruských národů, zejména sibiřských, uralských, karelských a kavkazských, se původně ruská tradice Dědy Mráze se Sněhurkou smísila se staršími představami o mocných vládcích zimy a mrazu. Na Balkáně zase ruský Děda Mráz částečně splynul se svatým Mikulášem, případně se staršími lidovými představami o bytostech podobných západoevropskému Otci Vánoc.
Ve většině Evropy ovšem tím, který rozdává dárky (hodným) dětem, případně i dalším lidem, byl už od středověku nejčastěji svatý Mikuláš. O tomto velmi oblíbeném světci - mimo jiné se po něm jmenují různá místa v Řecku (Agios Nikolaos řecky znamená právě „Svatý Mikuláš“) - existuje množství legend.
Zde Mikuláš s pomocníky v českém pojetí.
Připisuje se mu ledacos, od zázračného oživení zavražděných malých hochů přes pomáhání chudým včetně dětí až po velký dar, kterým zachránil tři mladé počestné dívky před prostitucí. V každém případě byl už od raného středověku svatý Mikuláš - možná ještě spolu se svatým Martinem - považovaný za jednoho z nejdobrotivějších světců, který je vždy ochotný obdarovávat kdekoho, zvláště pak chudé a děti.
Je tedy vcelku logické, že právě jemu se poměrně brzy začalo připisovat - nejdříve v předvečer jeho svátku 6. prosince, později buď výhradně, nebo také, na Vánoce - rozdávání dárků dětem a chudým, později úplně všem.
Tato tradice se ale změnila v průběhu 16. století, kdy v podstatné části Evropy zvítězila Lutherova reformace. Jak známo, lutheráni a zejména pak jejich ještě radikálnější „odnož“ kalvinisté velmi zásadně odmítají katolický (a ortodoxní) kult svatých, takže bylo třeba vyřešit, kdo bude dárky na Vánoce rozdávat, když už to nemůže být svatý Mikuláš.
Ježíšek jako ten, kdo rozdává dárky, není úplně tradiční představa.
Ti největší protestantští fanatici (např. angličtí puritáni) se rozhodli oslavy Vánoc, samozřejmě včetně rozdávání dárků, zrušit úplně. Tento nápad se ovšem u většiny obyvatelstva nesetkal zrovna s pozitivním ohlasem, takže Vánoce byly v Anglii a jejích tehdejších koloniích poměrně brzo zase obnoveny, konkrétně koncem 17. století.
Sám Martin Luther slavení Vánoc včetně dávání dárků úplně rušit nechtěl, naopak se snažil o jistou proměnu Vánoc z liturgických oslav na převážně rodinný svátek. Rozhodl proto, že dárky do rodin místo nějakého svatého bude přinášet právě narozený Ježíš osobně.
Je opravdu velmi zvláštní, že představa Ježíše (Ježíška) jako toho, který obdarovává, se postupem času ujala v celé střední Evropě, a to včetně zemí, které byly většinově katolické, případně se v průběhu 17. až 19. století většinově katolickými staly - např. Bavorsko, Rakousko, Polsko, Uhry (včetně dnešního Slovinska, Chorvatska a zejména Slovenska) a pochopitelně i České království.
Naopak v Nizozemí - ačkoliv obyvatelé byli převážně protestanté - se nějak odmítali vzdát svého svatého Mikuláše, kterému říkají Sinterklaas. Jako pomocníka mu vymysleli Černého Petříčka (Zwarte Piet), který podle tradice má být Maurem nebo Afričanem, kterého dobrotivý svatý Mikuláš vykoupil z otroctví a udělal z něj svého pomocníka.
Sinterklaas a jeho pomocníci - podobně jako u nás někteří Mikuláši s sebou vodí více andělů a čertů, také v Nizozemí občas mívá Mikuláš více než jen jednoho Černého Petříka.
Nejdříve byl Petříček jistou obdobou našeho čerta, tedy měl strašit a případně i trestat neposlušné děti, později se se z něj stala spíš jistá mužská verze ruské Sněhurky, tedy ten, kdo se dětí zastává a dárky jim i přímo rozdává.
Podobný vývoj prodělal také knecht Ruprecht, který dnes často nosí oděv připomínající mnicha či poutníka a je už také spíše „tím hodným“, který maximálně hrozí metlou nebo podstrkuje nezbedníkům mezi dárky uhlí, ba dokonce v některých částech Německa - podobně jako nizozemský Zwarte Piet - dárky rozdává především on sám místo samotného Mikuláše.
V některých oblastech Nizozemí a Belgie se rovněž věří, že Černý Petříček se v noci spouští dolů komínem, aby mohl dárky do domů donést. Tím je velmi podobný dnešním legendám o Santovi - pouze se Holanďanům a Belgičanům nějak nezdála představa biskupa šplhajícího komínem, proto si vybájili, že tímto úkolem pověřil svého pomocníka. Někde se dokonce věří, že Zwarte Piet ani není původně černé pleti, ale má pouze tváře a ruce ušpiněné od sazí v komíně.
Mikulášská loď je plná Černých Petříčků.
Podle tradice ovšem Sinterklaas i se svým pomocníkem připlouvá na lodi z jihu - podle různých verzí legendy prý ze Španělska, Řecka, Turecka (kde žil skutečný svatý Mikuláš) nebo snad až z Afriky, odkud tak dětem vozí tropické ovoce.
Tímto je tak trochu přesným opakem amerického Santa Clause, který pro své spojení se zimou (údajně má bydlet přímo na Severním pólu) má naopak mnoho společného právě s ruským Dědou Mrázem, případně i s německou Paní Zimou. Na straně druhé v Austrálii Santa Claus také připlouvá na lodi a místo kožichu má červené plavky, zatímco na jihu USA, zvláště na Floridě a v Lousianě dle tradice pluje na veliké indiánské kánoi, kterou ale buď táhnou nebo doprovázejí aligátoři.
Jak vidno, v naprosté většině Evropy, a to včetně dnešní České republiky, po celý středověk i velkou část novověku rozdával dárky svatý Mikuláš, kterého si pouze každý národ ve svém folklóru představoval trochu jinak a přisoudil mu jiné pomocníky. U nás jej doprovází anděl a čert (případně andělů a čertů několik), v některých částech Německa knecht Ruprecht, v Rakousku Krampus či několik Krampusů (a občas i Perchta/Perchty), v Nizozemí Černý Petříček a v Irsku a Skandinávii obvykle trpaslíci či skřítkové.
Santa Claus podle současných amerických představ.
Americký Santa Claus tedy není ničím jiným než poněkud pozměněným svatým Mikulášem, kterého si s sebou „za oceán“ přivezli evropští kolonisté. V průběhu času - jak už to tak u lidového folklóru bývá - mu byla vymyšlena legenda dosti odlišná od původního svatého Mikuláše, včetně toho, že nosí jiný oděv a má jiné pomocníky. Pomáhat mu mají skřítkové, což je zřejmý vliv irských tradic, kde se na skřítky věří možná dodnes.
Místo liturgického roucha, biskupské mitry a berly - které nosí evropští Mikuláši a občas je tak zobrazován i Otec Vánoc - ale Santa nosí červený kabát s bílou kožešinou, červené kalhoty, vysoké boty s kožešinou a to vše doplněné o stejně teplou čapku - opět červenou s bílou kožešinou. Vzhledem k tomu, že má bydlet na Severním pólu a jezdit na saních tažených sobím spřežením, dává podobný oděv smysl.
Papeži Benediktovi XVI. s camaurem na hlavě chybí jenom dlouhé bílé vousy, aby si jej lidé pletli se Santa Clausem.
Není však nemožné, že právě podoba a barva jeho kožíšku byla - možná i nevědomky - inspirována purpurovými plášti králů lemovanými hermelínem, případně též papeži a kardinály používanými velkými límci, kterým se říká mozetto, a papežové je nosili někdy i lemované kožešinami. Samotná čapka pak až příliš nápadně připomíná papeži používané camauro. Což si myslím, že také nebude pouhá náhoda.
Papeži Pavlu III. už ani ty santovské vousy nechybí.
Santa Claus je tudíž pouze jistou evolucí někdejšího svatého Mikuláše (smíšeného v lidových tradicích celé Evropy s různými předkřesťanskými duchy a božstvy), který i na našem území přinášel dárky po dlouhá staletí a až v průběhu 19. století byl „definitivně vytlačen“ původně německým (lutheránským) Ježíškem.
Proto ať si to každý doma zařídí, jak mu libo.
Kdo chce, aby jeho dětem nosil dárky původní svatý Mikuláš i na Vánoce, ať je nosí Mikuláš, kdo preferuje jako dárce Ježíška, nechť má Ježíška, kdo chce mít Santu se sobím spřežením a skřítky, ať si má Santu se soby a skřítky, kdo chce Dědu Mráze se Sněhurkou, má je mít, a pokud někomu vyhovuje jako dárce čarodějnice Befana, Paní Zima, svatá Lucie, Tři králové nebo někdo úplně jiný, tak je to rovněž jeho ryze soukromá věc.
I kdyby se někdo rozhodl, že zrovna u něj doma bude dárky rozdávat Dažbog s Mokoš a Svarogem, Ódin a Frigg, buddhistická Bohyně Milosrdenství, římský Saturnus, egyptská Isis nebo třeba lovecraftiánská božstva, je nám všem ostatním po tom tak leda houby.
Vánoční tramvaj je velmi mladá tradice. Přesto je milá a hezká.
Zdroje:
Vianoce - ako vznikli a prečo ich slávime (YouTube kanál Tajomnych5)
Děsivá Perchta, Rauhnächte a Vánoce u Habsburků - Proč strojíme Vánoční stromek? (YouTube kanál Fyzik Historikem)
