Článek
Tato slova napsal pro svou píseň Pozdrav kosmonautovi jazzmen a můj krajan (tedy brněnský rodák) Gustav Brom. Svou píseň zvládl napsat i nahrát během několika málo hodin poté, co se dozvěděl o epochálním Gagarinově letu - od kterého v pátek uplynulo 63 let. (Prosím všechny zastánce bláznivých konspirací na téma, že Gagarin nebyl první člověk ve vesmíru, aby si své pavědecké názory nechali od cesty.)
Z jeho písně dýchá optimismus, který o osm let později přiživilo Apollo 11 (opět prosím všechny popírače přistání na Měsíci, aby šli své pseudopravdy hlásat někam jinam). Ano, lidé v 60. letech byli přesvědčení o tom, že vesmír mají na dosah - teď se létá na Měsíc, za pár let to bude také Mars a do konce století třeba i Merkur, některé z planetek v pásu asteroidů nebo Jupiterových měsíců.
Já jsem samozřejmě osobně nezažila nejen „Gagarinův let do historie“, ale ani ta přistání na Měsíci. Matně si ze svého dětství pamatuji až start prvního raketoplánu. O všem ostatním jsem jenom četla - většinou v knihách od pana Karla Pacnera, které patřily mezi moje nejoblíbenější, spolu s knihami o vesmíru, o objevitelích a mořeplavcích a také o zvířatech - současných i pravěkých.
Díky tomu, že jsem scifistka, měla jsem možnost se jako dospělá i osobně setkat s panem Pacnerem - stejně jako s mnoha dalšími oblíbenými autory svého dětství, např. s dr. Grygarem, panem Tomanem, autorem „ábíčkového“ komixu o Kruanovi, nebo panem Pecinovským, tvůrcem světa Plástve, o čemž (nejen) jsem psala více zde. S panem Kirem Bulyčovem jsem se na Festivalu fantazie bohužel těsně minula a na další con, na který měl původně přijet, už nedorazil, protože nečekaně zemřel. Stejně tak bohužel jak Isaac Asimov, tak i Ray Bradbury zemřeli dříve, než se mi podařilo vydělávat tolik peněz, abych měla na cestu na Worldcon. Toho druhého jmenovaného jsem mohla vidět aspoň na youtubku.
Přesto v těch 80. a 90. letech, kdy jsem hltala jak sci-fi, tak i knížky o počátcích kosmonautiky, jsem stále ještě věřila tomu, že lidé se na ten Měsíc brzo zase vrátí - a především až „budu velká“ a bude se psát to 21. století, lety do vesmíru budou stejně běžné, jako lety do Ameriky. Nechtěla jsem být maminkou, chtěla jsem být kosmonautkou.
Všichni však víme, jak tyto sny v reálu dopadly. Na Západě i na Východě se moci chopili nejdříve neokonzervativci, kterým byl nějaký vesmír ukradený o půlnoci. A po rozpadu bipolárního světa se na Západě (ke kterému jsme zase naštěstí začali patřit) dostali k moci hlavně fanatičtí ekonomisté, pro které kosmický výzkum byl jenom „zbytečným vyhazováním peněz“. Dvojnásob proto, že Rusko, jako nástupce bývalého Sovětského svazu, bylo tak na dně, že na nějaký let na Měsíc nemohlo pomýšlet ani ve snu. Byli na tom tehdy natolik bídně, že ani ten superhluboký vrt na poloostrově Kola nedotáhli do původně plánovaných 15 kilometrů (pozn. pro další konspiracionisty - ne, do pekla se fakt neprovrtali).
Bez ohledu na to, že Elon Musk i Steve Jobs asi budou psychopati jak z učebnice, přece jen nebýt zvláště toho prvně jmenovaného, tak se lidstvo pořád jen plácá na nízké oběžné dráze a o cestách někam dál by mohli marně snít ještě i příslušníci Generace Alfa. Takhle je šance, že příští nebo přespříští rok lidská noha konečně zase stane na Měsíci - a tentokrát tam lidé snad už vybudují i tu základnu. A kdo ví, třeba za pár dalších let přijde také ten Mars či jiné kosmické těleso.
Jenomže pro mou generaci už je pozdě. Definitivně pozdě. Než se cestování alespoň na tu nízkou oběžnou dráhu stane něčím podobně běžným - a tedy možným, jako je dnes cesta na Jižní pól nebo výstup na Čumulangmu, budeme už příliš staří na to, abychom takovou zátěž fyzicky zvládli. Pokud tedy budeme ještě vůbec naživu.
Takže fakt „velké díky“, vy boomeři, kteří pořád ještě oxidujete v politice, ukradli jste nám vesmír.
Zdroje:
Codr, Milan: Sto hvězdných kapitánů
Pacner, Karel: Kolumbové vesmíru
Pacner, Karel: Půlstoletí kosmonautiky
Seriál Dobývání vesmíru
Webová stránka Kosmonautix.cz
