Článek
Tou druhou, „světlou stranou“, která se také někdy nazývá „pozitivní eugenika“, je ovšem něco úplně jiného. Něco, co s vražděním lidí ani s omezováním jejich práv nemá vůbec nic společného - a co víc, už se v dnešní době částečně provozuje. Vraťme se ovšem na chvíli ještě k té „temné straně“, tedy k tzv. „negativní eugenice“.
I kdybychom naprosto odhlédli od etických aspektů, vraždit „méněcenné“ a postižené (ať už si pod těmito pojmy budeme představovat cokoli), případně jim bránit v rozmnožování, je totální pavědecká pitomost. Za prvé některá postižení vůbec nejsou dědičná, takže je není možné přenést na potomky - a u některých jiných je dědičnost pouze částečná. Za druhé naprostá většina těch, která rozhodně dědičná jsou, jsou přenášena recesivními geny - tedy objeví se pouze tehdy, pokud se spolu sejdou dvě zárodečné buňky, z nichž každá obsahuje tento „vadný“ gen. Člověk tedy může být přenašeč nějaké dědičné choroby, aniž by to vůbec tušil, a klidně i po několik generací se v jeho rodině toto postižení neobjeví - a pak najednou „blesk z čistého nebe“. A za třetí některé zdánlivě „vadné“ geny současně mají i své pozitivní aspekty. Známým příkladem je např. srpkovitá anémie, která jako recesivní gen současně působí imunitu organismu proti malárii, což se obyvatelstvu v tropických oblastech výrazně hodilo (proto taky tento gen z populace nevymizel). V současnosti se zase např. uvažuje o tom, že gen zvyšující riziko onemocnění jedním z typů cukrovky má současně nějaký (není zatím stále přesně známo jaký) vliv na to, že jeho nositelé se rodí s měřitelně vyšším IQ - což asi také není něco, co bychom považovali právě za škodlivé.
Takže i pokud bychom chtěli zavádět „negativní eugeniku“ nějakými relativně humánními metodami, jako např. speciálními finančními příspěvky pro ty tělesně a duševně postižené, kteří se rozhodnou děti nemít, stejně by to bylo dost na nic. Recesivní geny za prvé v podstatě nelze z populace vymýtit - pokud tedy nechceme bránit v pořizování si dětí zhruba 90 % lidstva. Za druhé i kdyby se nám to náhodou povedlo, současně s nimi bychom vymýtili i spoustu pozitiv, která se s nimi pojí - z nichž o některých zatím stále ještě nemáme ani tušení. A za třetí evoluce nespí, takže během dvou tří generací by se určitě objevila nějaká nová „negativní“ genová mutace. Takže tudy vážně cesta nevede.
Jak už jsem napsala, v současné době k jisté formě eugeniky dochází, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Co jiného je prenatální diagnostika včetně testů na Downův syndrom? Sami si položte otázku, kolik z vás by bylo ochotných riskovat narození postiženého dítěte.
Někomu se může zdát neetické či dokonce nelidské podstupovat potrat v případě, že je vysoká pravděpodobnost - či dokonce prakticky jistota - že se narodí dítě duševně méněcenné nebo fyzicky zdeformované. Ovšem kolik z těch, kteří tyto názory mají, se opravdu o vážně mentálně a/nebo tělesně postižené stará? Ono je vždycky strašně snadné „kázat vodu a napájet se vínem“. Pokud tedy někdo odsuzuje ženu, která nechce porodit, co já vím, dejme tomu downika, měl by nejdřív aspoň na rok odejít pracovat jako pečovatel do nějakého ústavu pro mentálně postižené, a teprve pak žvanit.
Ideální situací by samozřejmě bylo, kdyby postižené plody nebylo třeba potrácet, ale bylo by možné ještě v děloze jejich vadný gen či geny nějak opravit. Tak daleko zatím medicína ještě nesahá, ale některé možnosti oprav toho, co příroda „zfušovala“, už existují. Např. existují vrozené srdeční vady, které je možné operativně odstranit ihned po narození, ba dokonce se dělají i pokusy s operacemi ještě v děloze.
Lze předpokládat, že počet vad, které bude možné prenatálně nebo těsně po narození odstraňovat, v dalších letech poroste. Což si rozhodně nemyslím, že je špatně. Lidí, kteří se stanou tělesně nebo duševně postiženými v průběhu života vinou úrazů či nemocí, je i tak poměrně dost.
Další věcí je samozřejmě asistovaná reprodukce - a počet párů, které se nemohou „domoci“ potomka jiným způsobem, je stále vyšší a patrně dále poroste i do budoucna . V jednom cyklu zpravidla vznikne ve zkumavce více zárodků - a lékaři z nich vybírají ten, který se jeví jako nejvíce životaschopný. V některých případech se přímo při IVF provádí selekce i na pohlaví - u nás výhradně ze zdravotních důvodů. Např. ženy mohou být pouze přenašečkami hemofilie, zatímco muži touto nemocí onemocní, což pro ně může být i fatální - takže vyskytuje-li se u rodičů hemofilie, je lépe, aby se narodila dcera.
Je samozřejmě otázkou, jaké další vlastnosti bude časem možné z DNA zárodku zjistit, přičemž lze předpokládat, že přinejmenším část lidí podstupujících „umělé oplodnění“ si bude chtít vlastnosti svého potomka vybírat. A pokud by jim to zákony nějak zakazovaly, stejně se to budou snažit obcházet - a také se vždycky najdou kliniky, které budou ochotné (samozřejmě za patřičně vysoký obnos) tyto ilegální služby poskytovat. Takže restrikce nejspíš nebude tou nejrozumnější cestou.
Ostatně zase, k něčemu podobnému dochází už dnes. Např. existují soukromé reprodukční kliniky, které nabízejí ženám jako dárce spermatu mimořádně pohledné nebo naopak vysoce inteligentní muže. Je tedy nesmírně zajímavé, že jsem zatím neslyšela o klinice, která by nabízela jako dárkyně vajíček výhradně ženy oplývající mimořádnou krásou či inteligencí. Ale možná nějaká taková rovněž existuje.
Otázkou samozřejmě je, jestli je reklama těchto klinik pravdivá, nebo se jedná pouze o nepoctivý marketingový trik. Nejsem si jistá, kolik univerzitních profesorů a nositelů Nobelových cen obojího pohlaví zrovna touží stát se dárci zárodečných buněk, ale lidé jsou různí a ještě jiní, takže nějaký/nějaká se asi najde. Lze si samozřejmě též představit, že některá soukromá klinika po dárcích spermatu či vajíček požaduje předložení vysokoškolských diplomů či certifikátů o tom, že jsou členy Mensy, případně je předtím, než je do svého registru zahrne, nejdříve nechá vyplnit nějaké inteligenční testy. To všechno je možné.
Bohužel (nebo bohudík?) příroda je mocná čarodějka (někdy možná až čarodějnice), takže ani stoprocentní jistota v tom, že dárcem spermatu pro vaše dítě byl Albert Einstein osobně, není ještě stoprocentní zárukou, že vaše dítě také bude geniálním vědcem. Na rozdíl od intelektu se však fyzický vzhled po rodičích poměrně výrazně „dědí“, takže v případě, že dárkyní vajíčka byla nějaká misska a budoucí otec nevypadá zrovna jako Quasimodo (nebo žena je alespoň průměrně pohledná a dárcem spermatu je nějaký model či filmový krasavec), pravděpodobnost, že vaše dítě bude vzhledově vysloveně podprůměrné, je opravdu téměř nulová.
Nezdá se mi, že by bylo pro společnost nějakým zásadním rizikem, pokud by si lidé mohli vybírat fyzický vzhled svého budoucího dítěte. Navíc je obecně známým faktem, že hezcí lidé to mají v životě snazší - a kdo by nechtěl, aby se jeho dítě mělo dobře? Nevěřím však tomu, že by během několika generací vznikl nějaký „unifikovaný look“, protože každý má trochu jiný vkus. Někomu se nejvíc líbí blonďáci (a blondýnky), jiný naopak považuje za ideál krásy vlasy zrzavé či barvy havraní. Někdo za nejkrásnější považuje modré oči, jiný zelené, další třeba tmavě hnědé, zatímco jiný by toužil po tom, aby jeho potomek měl oči barvy jantarově zlaté či fialkové. To samé platí také pro výšku, typ postavy, velikost a tvar nosu, typ a vlnitost vlasů, ba dokonce i pro barvu pleti.
Lze ovšem přepokládat, že pokud by si rodiče mohli takto „vybírat“, nejspíš by během dvou tří generací z populace naprosto vymizely ženy s řídkými vlasy a muži se sklony k plešatosti. Což osobně rozhodně nepovažuji za až takovou „tragédii“.
Zdroje:
Pokrivčák Tomáš: Syndromy a symptomy
