Článek
Už za první republiky nejen, že si trampové romanticky hráli na kovboje, šerify a Indiány z Divokého západu, ale ve stejné době si někteří jejich kolegové vodáci zase podobně romanticky hráli na chlapíky plující pod vlajkou se zkříženými hnáty. A dobou první republiky to rozhodně neskončilo. Mnozí dnešní padesátníci a šedesátníci, ale i někteří mladší, tedy např. dnešní čtyřicátníci, jako děti nadšeně hltali filmy jako Černý korzár, ve kterých piráti vystupují jako kladní hrdinové - o čemž ostatně velmi hezky zpívá i skupina Taxmeni.
Já jsem zase jako malá holka neuvěřitelně „žrala“ knížky od britského spisovatele Arthura Ransoma, kde si dvě partičky dětí o prázdninách hrají na námořníky a piráty - přičemž já jsem se (vcelku pochopitelně) identifikovala s „pirátkou“ Nancy, vůdkyní skupiny Amazonek. A jak jsem zjistila, ransomovky četli s nadšením i mnozí mí mladší přátelé, kterým je dnes pouze kolem třiceti - přičemž naprostá většina čtenářů ženského pohlaví se stejně jako já coby se vzorem identifikovala s Amazonkami plujícími pod černou vlajkou.
Milovníci fantasy dobrodružství Barbara Conana zase určitě nemůžou zapomenout na jeho lásku Bêlit, pirátskou Královnu černého pobřeží. Fanoušci Neila Gainmana zase milují postavu vzdušného piráta kapitána Shakespeara - ve filmu Hvězdný prach jej geniálně stvárnil Robert de Niro. A samozřejmě nelze pominout jak „tygra z Mompracemu“, tak zejména veleúspěšnou postavu kapitána Jacka Sparrowa.
Ve filmech a seriálech jako Sandokan, Černý korzár i Piráti z Karibiku byli piráti vždy vykresleni vlastně jako nesmírně sympatičtí chlapíci, se kterými je spousta legrace, nebo dokonce jako romantičtí hrdinové bojující proti bezpráví. Prostě takové jakési - akorát nikoli na pevnině, ale na moři se vyskytující - obdoby všech těch Černých tulipánů, Zorro mstitelů, Robinů Hoodů, Jánošíků, Arsenů Lupinů atd., kteří „bohatým berou a chudým dávají“, někoho (ať již chudé vesničany, utlačované domorodce, otroky, sirotky a vdovy nebo krásné „dámy v nesnázích“) chrání proti zvůli mocných, případně přinejmenším rebelují proti zkorumpovaným a zkostnatělým autoritám.
Uvědomme si, že prakticky v každé zemi se v lidovém folklóru, v „brakové“ literatuře i v literatuře serióznější vyskytují postavy „ušlechtilých zbojníků“ a jim podobných rebelů. Angličané mají svého Robina Hooda, Francouzi Cartouche a Černého tulipána, Slováci Jánošíka, Rakušané Andrease Hoffera… Ostatně legendy o zbojnících, kteří trestali bezpráví a zvůli mocných, najdeme nejen všude možně po Evropě, ale také v Asii, Polynésii či Americe. Tyto hrdiny znají snad všechny národy světa od Arabů a Indů přes Číňany, Japonce, Malajce nebo obyvatele Havaje až po Mexičany či Brazilce. Zloděj z Bagdádu i havajský Zloděj Iwa jsou rodnými bratry Robina Hooda nebo Jánošíka.
Zůstaneme-li jenom na území někdejšího Československa, romantickým hrdinou šestákových románů první poloviny 19. století byl i slavný „lotr mexickej“ Babinský, který samozřejmě v Mexiku nikdy nebyl, ale biedermaierovské měšťanské paničky snily o úžasných dobrodružstvích tohoto ztepilého zbojníka - což je velmi hezkým způsobem částečně zparodováno zde. Podobné šestákové romány se psaly i o Janu Jiřím Graselovi a některých dalších. Nesmiřitelným protivníkem „krvavé hraběnky“ Alžběty Báthory ve slavném románu Jožo Nižnánského Čachtická panínebyl samozřejmě taky nikdo jiný než „spravedlivý zbojník“ Andrej Drozd a jeho chlapci - a Slováci s Maďary se dodnes hádají na téma, zda slavný uherský zbojník Jožka Šobri byl původem Slovák nebo Maďar a kterým jazykem vlastně mluvil.
A pochopitelně nesmíme zapomenout ani na Nikolaje Šuhaje Loupežníka, jehož jako tragicky-romantického hrdinu vytvořil Ivan Olbracht a nesmrtelnost v české popkultuře v 60. a 70. letech mu pak zajistilo brněnské Divadlo na provázku ve hře s příznačným názvem Balada pro banditu. Ostatně jistým Nikolovým „o sto let starším bratrem“ je loupežník Vilém, „strašný lesů pán“, z Máchova Máje.
Nejsme v tom ovšem nikterak originální - brakové romány přelomu 19. a 20. století v Anglii i Francii se jenom hemžily „lupiči-gentlemany“, ušlechtilými bandity, kteří se dali „na zboj“ z pomsty či nešťastné lásky, a podobnými „vyděděnci společnosti“, kteří ale všichni vždy aspoň trochu „bojují za správnou věc“. Vřele doporučuji k přečtení dílka jako Tajnosti pařížské, Fantom Opery nebo Tajnosti Londýna. Ostatně i postava tajemného a nepolapitelného Fantomase vznikla v této době - a nesmrtelnost jí samozřejmě zajistily až komediální filmy s Jeanem Maraisem a Luisem de Funésem.
A co takový z čarodějnictví nespravedlivě obviněný manžel krásné markýzy Angeliky? Nepůsobil Joffrey de Peyrac jen tak náhodou určitou dobu jako pirát? A kdo vlastně po smrti manžela „markýze andělů“ pomáhali? Že by to byli příslušníci pařížského podsvětí? Tedy zloději, lupiči a gansteři - ale také podporovatelé a pomocníci rebelských básníků, co psali verše proti zvůli mocných.
Ostatně „ušlechtilým mstitelem“, který se ale tak trochu chová jako gangster, je také slavný Hrabě Monte Christo. Stejně tak jako jednoznačně kladní hrdinové vystupují „vyděděnci společnosti“ i ve slavné Baladě z hadrů Voskovce a Wericha.
A pokud chceme zamířit ještě „o level výše“, tedy do literatury, jež je dododnes považovaná za součást klenotů evropské kultury - co takový Victor Hugo a jeho Bídníci? Bývalého galejníka Jeana Valjeana zná snad každý - ať již z filmů nebo z muzikálového zpracování. A nebo co Žebrácká opera Bertolda Brechta? Či její „remake“ od Václava Havla. Není v těchto hrách „postrach Londýna“ Mackie Messer vylíčen tak, že přinejmenším části diváků bude připadat jako sympaťák?
Ostatně, když už jsme u těch záporáků, jež v části publika vyvolávají velké sympatie: přiznejte se, kdo jste při sledování Limonádového Joea fandili víc Horáci Badmanovi nebo při sledování Adéla ještě nevečeřela baronu Ruppertu von Kratzmarovi! A když se vrátíme do aktuální celosvětové popkultury - víte, kolik fanoušků má takový dr. Hannibal Lecter, Jocker, Darth Vader, Loki nebo Kylo Ren? Ještě navíc když - snad s výjimkou toho Jockera - se vlastně každý z nich v určitý moment aspoň trochu postaví „na tu správnou stranu“. Nemluvě o hlavním hrdinovi komiksu a filmu V jako vendeta. Asi není náhodou, že právě jeho masku si jako své poznávací znamení zvolilo hackerské hnutí Anonymous.
Těžko říct, čím to je, ale ne až tak malé části lidí jsou prostě sympatické různé více či méně záporné postavy, které ale přinejmenším zčásti „bojují za správnou věc“. Zejména mladí lidé budou fandit rebelům snad vždy asi z tak nějak „z podstaty věci“ - i kdyby těmi rebely měli být zbojníci, desperáti či piráti. A opět, není to „nic nového pod Sluncem“ - mnohé výše uvedené příklady jsou staré stovky let, ale přesto jsou tito hrdinové dodnes známí nebo dokonce nesmírně populární - o některých z nich se dokonce povinně učíme ve školách přinejmenším jako o literárních postavách.
Ještě navíc když ani samotná historie nebyla nikdy jednoznačně „černobílá“. Sir Francis Drake má být považován spíše za padoucha, nebo za hrdinu? A stejné je to u mnohých dalších jemu podobných - sira Waltera Raleigha (který se mimo jiné velmi zasloužil o oblibu tabáku v Evropě), kapitána Williama Kidda, majora Steda Bonneta, dnes především z reklamy známého kapitána sira Henryho Morgana, Černovouse a mnoha mnoha dalších, včetně slavných pirátek Mary Reed a Anne Bonney. Nebo co taková irská šlechtična a „pirátka“ Gráine O'Malley, která vlastně bojovala za svobodu Irska?
Ostatně, pokud jde o známé ženské pirátky, část z nich se na toto „řemeslo“ dala proto, že odmítala tehdejší společenské normy, jak by se měla „správná žena“ chovat a „kde je její místo“- což je případ již zmíněné Anne Bonney, ale také legendární vikingské pirátky Awildy, která údajně měla být přímo dcera krále. Takovéto ne jenom rebelství, ale záměrné překračování základních norem také může mnoha mladým ženám i mužům silně imponovat.
Jindy naopak takové ženě nic moc jiného než pirátství nezbývalo - což je zase případ nejen již zmíněných Mary Reed a Gráine (Grace) O'Malley, ale mnoha dalších včetně údajné nejúspěšnější pirátky všech dob, Číňanky Čeng Š' (známé i pod mnoha dalšími jmény, např. také jako Čeng Ji Sao, Čing Ši nebo Jing Ši), případně se pirátkami staly především proto, že chtěly pomstít smrt svého manžela nebo milence - což může být romanticky založeným duším také velice sympatické.
Další věcí je, že existují dosti věrohodné zprávy o tom, že piráti se sami mezi sebou na svých lodích a ve svých flotilách chovali na tehdejší dobu až nepředstavitelně demokraticky - např. posádka spolurozhodovala o tom, co se podnikne, své velitele si často volila a především pak každý z pirátů od kapitána až po posledního plavčíka měl jak zaručený podíl na kořisti, tak i právo za odškodnění při zranění - což se týkalo i všech osob neevropského původu, které byly členy posádky (více k tomu také zde). Taktéž někteří piráti - jinak pověstní svou krutostí a nelítostností jako François l'Olonnais - dokonce občas přímo záměrně osvobozovali plantážní otroky a přijímali je do svých posádek. Dále také existují určité indicie, že mezi piráty byla nejen tolerovaná, ale přímo respektovaná homosexualita a homosexuální partner měl nárok na dědictví po svém zemřelém druhovi (více k tomu i zde)
Není tedy divu, že od 17. století vznikaly i pověsti o utopických pirátských republikách, které údajně existují na různých místech světa počínaje Karibikem přes západoafrické „Barbarské pobřeží“ a ostrov Madagaskar až po ostrůvky v Pacifiku. Ostatně někdy jsou za piráty považováni také vzbouřenci z lodi Bounty, kteří se tu demokratickou republiku založenou na osvíceneckých zásadách skutečně pokusili v Pacifiku založit.
I pokud pomineme souvislost České pirátské strany s „počítačovým“ či „internetovým“ pirátstvím - a to, zda opravdu má smysl, aby autorská práva trvala dlouhé desítky let po smrti autora, zda je opravdu rozumné zakazovat fanfikce a memes atd. atd., by bylo námětem na úplně jiný samostatný článek - je asi zcela zjevné, že mnohé z toho, co je jak skutečně historicky tak zejména v současné moderní popkultuře s piráty a pirátstvím spojováno, jsou hodnoty vlastní právě členům a příznivcům této strany.
Odpor proti konzervativismu, odmítání tradičních genderových rolí, respekt k jinakosti - ať se jedná o jinou barvu pleti či jinou sexuální orientaci, ba dokonce i ta možná až příliš přehnaná vnitrostranická demokracie jsou přesně ty hodnoty, kterým příznivci a voliči České pirátské strany zatraceně dobře rozumí. Naopak ti, kterým vysloveně naskakuje alergická vyrážka při představě, že by žena mohla nechtít mít dítě nebo že by si muž chtěl vzít za manžela muže, tuto stranu nikdy volit nebudou - a to i kdyby se jmenovala třeba Ježíšova strana.
Vzhledem ke všemu, co zde bylo napsáno, tudíž přejmenování České pirátské strany smysl vůbec nedává.
