Článek
Pro získání starobního důchodu je momentálně nutné mít za celý život minimálně 35 let důchodového pojištění, případně 30 let bez započítání náhradních dob. V případě předčasného důchodu se tato podmínka od října 2024 zvýší na 40 let. Existuje i možnost počkat po dosažení důchodového věku dalších 5 let a pak se tato hranice snižuje na 20 let, respektive 15 let bez náhradních dob.
Obecně platí, že podmínka 35 let patří k vůbec nejpřísnějším v evropském a možná i světovém kontextu. Upozornila na to i kvalitní analýza OECD, kterou si nechalo Česko vypracovat.
Absolvoval jsem už mnoho debat na toto téma a rád bych hned na úvod uvedl, že názory obhajující minimálních 35 let pojištění či dokonce více, respektuji a chápu tyto argumenty a postoje. Souhlasím také s tím, že většina lidí, kteří momentálně odcházejí do důchodu, podmínku bez problémů splňuje a běžně mají třeba 42 a více let pojištění.
Problém hlavně do budoucna
Takže přestože dnes tato podmínka nepředstavuje zásadní problém, během několika let začnou pravděpodobně skokově přibývat noví senioři, kteří nezískají nárok na důchod. A pro kontext dodávám, že to nebudou zanedbatelné počty. Už dnes, tedy v době, kdy dosažení 35 let nebývá problém, je každý rok zamítnuto asi 6000 až 7000 žádostí o starobní důchod, a to v drtivé většině kvůli chybějícím dobám pojištění. Jde tedy o zhruba každou 12. žádost.
Zastánci vyšší doby pojištění argumentují tím, že kdo má alespoň trochu snahu a pracuje, tak na 35 let pojištění bez problémů dosáhne. Někdy vycházejí z propočtů očekávané délky aktivního života, jindy se více řídí osobními zkušenostmi. A občas zaznívají argumenty, že ten, kdo nepracuje, si stejně důchod nezaslouží, či se k tomu míchají i různé odbočky ke zneužívání sociálních dávek.
Ano, souhlasím s tím, že běžný člověk, který má rodinu, pracuje, nemá v životě nějaké nečekané těžkosti a nepotká ho vyloženě smůla, podmínku splní, a nakonec odejde do starobního důchodu. Jenže problém minimální doby pojištění se týká spíše těch, kteří během života řeší nejrůznější zdravotní, pracovní, osobní či jiné komplikace. A tito lidé mnohdy za svou situaci do značné míry nemohou, třeba když je potká vážná nemoc nebo neštěstí v rodině.
Proč se tedy bude počet lidí bez důchodu zvyšovat? Jako problematické a rizikové vnímám zejména následující okolnosti:
1. Invalidní důchody a „malé“ práce
Ne všichni lidé si uvědomují, že pokud pobírají invalidní důchod I. nebo II. stupně, tak se jim to nijak nezohledňuje pro potřeby starobního důchodu, zkrátka nejsou důchodově pojištění. Významná část těchto lidí žije buď jen z tohoto důchodu, případně si různě přivydělávají, třeba prostřednictvím dohod. Jenže pokud jsou jejich výdělky nízké, také se nic z těchto dohod a dalších příležitostných přivýdělků nepočítá do doby pojištění.
Některým lidem se sice invalidní důchod v 65 letech transformuje na starobní ve stejné výši. Jenže tyto důchody pak budou velmi nízké (třeba invalidní důchod I. stupně je v průměru 9767 korun), takže se bude řešit problém velmi chudých důchodců. A navíc tady zůstane i část lidí, kteří byli invalidní jen po část života, a ti důchod nebudou mít vůbec.
2. Nedoceněná péče v rodině
Dlouhodobě přehlíženým problémem je situace takzvaných neformálně pečujících, tedy lidí, kteří se z různých důvodů starají o své nemocné blízké v rodině. Těchto lidí je podle odhadů až milion a nezanedbatelná část z nich to „dělá na plný úvazek“, tedy bez řádné práce nebo toho, aby se jim to počítalo jako doba pojištění.
V tomto ohledu mi každý měsíc chodí několik e-mailů, ve kterých lidé popisují své životní osudy, a často jsou si vědomi toho, že podmínku minimální doby pojištění nesplní. Bohužel jsou ale vytížení zmíněnou péčí, takže řešení tohoto problému odkládají na neurčito.
3. Konec počítání studia do důchodu
Od roku 2010 se žádné studium nepočítá jako doba pojištění. Reálně to znamená, že dnešní mladí lidé, kteří půjdou za 20 nebo 30 let do důchodu, budou mít oproti svým rodičům třeba o pět, šest i více let pojištění méně, záleží na tom, jak dlouho studovali. Už nyní je jisté, že třeba podmínku 40 let pojištění, která bude potřebná pro předčasný důchod, splní jen málokdo. A do problémů se splněním 35 let se celkem snadno mohou dostat i lidé, které během života potká nějaká zdravotní či jiná nepříjemnost.
Osobně si myslím, že finální rozhodnutí vlády nevrátit studium do náhradních dob je chybné. A to nejen z pohledu důchodů, ale i kvůli obyčejné motivaci ke studiu, protože právě studium by měl stát obecně co nejvíce podporovat. Někteří možná namítnou, že každý si může při studiu platit důchodové pojištění dobrovolně. Ale upřímně, své doby důchodového pojištění řeší jen velmi málo dvacátníků, a ještě méně z nich je v situaci, kdy si mohou dovolit platit bezmála 3000 korun měsíčně.
4. Vývoj v 90. letech
Změna režimu v roce 1989 a vývoj trhu i důchodového systému v 90. letech má vliv i na to, že někteří lidé nemají z té doby část důchodového pojištění. Podnikatelé, kteří byli ve ztrátě, nemuseli určitou dobu odvádět sociální pojištění. Někteří lidé pracovali v cizích státech ještě v době, než byly uzavřeny mezinárodní smlouvy o uznávání důchodového pojištění. A dalším lidem chybí v evidenci záznamy o minulé práci, které již není možné z různých důvodů dohledat a doložit. A třeba otcům, kteří před rokem 1996 pečovali o děti (a u těch, kteří situaci aktivně neřešili, také před rokem 2007), se to v důchodu také nezohledňuje. Podobných komplikací by se dalo najít více.
Co s tím dělat?
Nechci se nyní pouštět do debaty o tom, nakolik mohli a mohou budoucí důchodci předcházet tomu, že nezískají minimální doby pojištění. Otázka míry individuální odpovědnosti u důchodů je spíše politická. Pro mě je důležité, že politici některé známé problémy řeší. Současná vláda například činí důležité a dobré kroky k tomu, aby situaci s dobami pojištění pomohla zlepšit. Třeba zavedla lepší podmínky pro zkrácené úvazky, chce řešit problém pracovních dohod, ze kterých se neplatí sociální pojištění a plánuje zavést ocenění péče o blízké pro potřeby důchodu. To vše podporuji.
Ale vesměs jde o řešení do budoucna. Tyto věci příliš nepomohou lidem, kteří mají krátce před důchodem, nevyřeší to jejich celoživotní mezery v důchodovém pojištění. A proto můžeme očekávat, že počet lidí bez důchodu bude v dalších letech nepochybně narůstat, což ostatně opakovaně konstatoval i úřad ombudsmana, jehož experti problematice důchodů velmi dobře rozumí.
Z mého pohledu je tedy chyba, že vláda nakonec nevrátí podmínku minimální doby pojištění na 25 let, jako tomu bylo v minulosti. Jako problematické vnímám i to, že představitelé vlády o tom opakovaně mluvili, je to i součástí revidovaného programového prohlášení, a dokonce už to Ministerstvo práce a sociálních věcí jednou předložilo. Myslím, že snížení na 25 let, případně alespoň na 30 let, by situaci z velké části vyřešilo, aniž by to výrazně zvýšilo výdaje důchodového systému.
