Článek
Důchody v Česku jsou do značné míry solidární a lidé s nízkými výdělky mají ve stáří po odchodu do důchodu vyšší náhradové poměry než ti lépe vydělávající. To znamená, že si po konci v práci finančně tolik nepohorší, protože jejich přiznaný důchod se více blíží jejich předchozím výdělkům.
Ukažme si to na příkladu tří mužů, kteří pracovali 45 let a v roce 2025 odešli do starobního důchodu. Pan Pavel měl většinu života velmi nízké výdělky, občas dokonce na úrovni minimální mzdy. Pan Jaroslav měl výdělky někde na úrovni průměrné mzdy, případně lehce pod ní. A pan Jiří měl většinu života dobře placenou práci a pobíral delší dobu i více než dvojnásobek průměrné mzdy.
Jejich výdělky se v průběhu života vyvíjely, ale při odchodu do důchodu se jim přepočítaly do celoživotních měsíčních průměrů, které jsou označované jako osobní vyměřovací základy. Tyto osobní vyměřovací základy procházejí redukčními hranicemi, které omezují zápočet výdělků nad určitou hranici, a získává se výpočtový základ. Z výpočtového základu už se přímo počítá výše procentní výměry důchodu. (Jak se důchod počítá, jsem srozumitelně popsal v tomto článku.)
Výše starobního důchodu podle výdělků. (Ilustrativní výpočty)
Příklady jsou sice velmi zjednodušené, ale i tak tabulka dobře ukazuje, že čím vyšší měl člověk celoživotní výdělky, tím nižší je náhradový poměr jeho důchodu vůči nim. Například pan Pavel, který měl nízké výdělky, si odchodem do důchodu v podstatě nepohorší, a vzhledem k tomu, že se důchody vyplácejí „v čistém“, na tom může být po odchodu klidně ještě lépe. Pokud například před důchodem pobíral mzdu 21 000 Kč, tedy lehce nad úrovní minimální mzdy, měl po zdanění a odvodech čistého 17 984 Kč. A jeho důchod činí 18 160 Kč. Naproti tomu pan Jiří po odchodu do důchodu zažije velký propad příjmů.
Solidarita je součástí našeho systému
Český důchodový systém je průběžný a solidární aspekt k němu historicky patří. Například redukční hranice byly zavedeny už po roce 1948 a přetrvávají v něm dodnes, tedy téměř 80 let. Samotný důvod solidárnosti, vedle ochrany chudších a slabších, do značné míry souvisí také s finanční stabilitou systému. Pokud by důchody výrazně upřednostňovaly zásluhovost a všichni lidé by mohli mít důchody s vysokým náhradovým poměrem, byl by systém dlouhodobě neudržitelný. Anebo by se musela solidarita výrazně potlačit a v takovém případě by nízkopříjmoví lidé v důchodu živořili.
S určitým „potlačováním“ důchodové zásluhovosti počítají i různé mezinárodní úmluvy nebo zákony. Žádný mezinárodní právní akt, k němuž je Česká republika vázaná, nepožaduje, aby byl stejný náhradový poměr dosažen u každého důchodce. Spíše se pracuje s takzvaným typizovaným jedincem, který má víceméně průměrné příjmy a týkají se ho běžné životní okolnosti. Například Evropský zákoník sociálního zabezpečení, což je dokument Rady Evropy, říká, že typickým příjemcem důchodu je kvalifikovaný dělník v důchodovém věku a s manželkou, kterému je garantován náhradový poměr ve výši 40 %. A Úmluva o důchodech v rámci Mezinárodní organizace práce (spadající pod OSN) zase požaduje náhradový poměr důchodu u typizovaného jedince ve výši 45 %. (Ostatně když se podíváme zpátky na pana Jaroslava, jde vlastně o takového typizovaného jedince. A takových Jaroslavů je v Česku nejvíce.)
Z pohledu práva je vždy důležitá jakási přiměřenost. To znamená, že zásluhovost může být omezena, ale neměly by nastávat extrémy, ať už na straně těch chudších, či bohatších osob. V tomto ohledu jsou do značné míry konstruována i současná pravidla, podle kterých se naše důchody počítají. Výsledkem relativně vysoké solidarity je stav, kdy většina lidí v Česku pobírá dost podobné důchody. Jak ukazují statistiky o vyplácených důchodech, více než 80 % vyplácených důchodů (celkem 1,9 milionu) se nachází v rozmezí 16 000 až 26 000 Kč. Velmi vysoké nebo velmi nízké důchody tvoří jen pětinu, přičemž ty nízké navíc často mají jasné důvody svého vzniku.
Zásluhovost se dlouhodobě snižuje
Otázka zásluhovosti českých důchodů je předmětem mnoha debat a já sám dostávám velké množství zpráv a komentářů na toto téma. Na jedné straně stojí zastánci víceméně rovných důchodů i valorizací, podle kterých by všichni měli dostat nějakou základní částku, a zbytek by si měli lidé během života naspořit. Druhá skupina pak volá po vyšší zásluhovosti, které by mělo být dosaženo například tím, že by se ve větší míře zohledňovaly výdělky nad druhou redukční hranicí.
Faktem je, že míra zásluhovosti se v posledních 30 letech dost měnila. Nový zákon o důchodovém pojištění od roku 1996 zásluhovost posílil tím, že zvýšil vazbu mezi výdělky a důchodem. Postupné úpravy redukčních hranic v následujících letech ale vedly k tomu, že zásluhovost klesala.
V roce 2010 do výpočtu důchodů zasáhl Ústavní soud. Vyhověl stížnosti muže, který napadl nízkou zásluhovost vlastního důchodu. V roce 2006 mu byl přiznán plný invalidní důchod, jehož výše ale byla pouze na úrovni 19 % jeho předchozích příjmů. Považoval to za nepřiměřené a Ústavní soud mu dal za pravdu. Zrušil část zákona, která stanovovala pravidla pro redukční hrance, a politici na základě tohoto nálezu schválili nová pravidla výpočtu s vyšší zásluhovostí. Mělo to přímý dopad i na starobní důchody, protože jejich výpočet vychází ze stejných parametrů i redukčních hranic.
Od konce minulého desetiletí ale opět začalo docházet k růstu solidarity. Nejprve se zvýšila základní výměra důchodu a bylo zavedeno výchovné. Následně probíhaly jednorázové změny valorizací, které akcentovaly solidární pevné navyšování důchodů, přičemž nejvýraznější to bylo v případě mimořádné valorizace v červnu 2023. Mechanismus mimořádné valorizace byl také přepracován tak, aby byl solidárnější, a několik solidárních prvků přinesla i velká důchodová reforma z roku 2024. Zvýšila například minimální důchod nebo zavedla rodinný vyměřovací základ.
Čeká nás cesta k větší důchodové rovnosti?
Je to ještě v pořádku, nebo už je zásluhovost potlačována příliš? Osobně si myslím, že v současné době se začínáme pomalu dostávat na hranu toho, kdy ještě můžeme hovořit o nějaké významnější zásluhovosti. Navíc lze očekávat, že tento trend, tedy další směřování k důchodové solidaritě a rovnostářství, bude i nadále pokračovat.
Důvodem je, že politici obecně nemají příliš zájem o vyšší zásluhovost důchodů. A od změny legislativy v roce 2011, k níž politiky „donutil“ Ústavní soud, k žádnému dalšímu posílení nedošlo, spíše naopak. Ostatně i předvolební sliby mnoha politických stran naznačují spíše další rozšíření prvků, které se zásluhovostí nemají nic společného.
Možná bychom se měli začít připravovat na to, že v horizontu dalších desetiletí se budeme pomalu přibližovat k nějaké obdobě základního rovného důchodu a zásluhovost bude řešena hlavně formou spoření ve druhém nebo třetím pilíři. Přinejmenším minulé kroky politiků i jejich plány tomu nasvědčují.
