Článek
Překvapuje mě, jak často zaznívá názor, že snížení mimořádné valorizace z června 2023 je „krádež“ nebo že jde o „okradení důchodců“. Tento velmi kontroverzní krok, který vláda Petra Fialy učinila, si rozhodně pochvalu nezaslouží, protože zbytečně narušuje důvěru lidí ve stát. Už jen proto, že představitelé vlády opakovaně ujišťovali, že do zákonné valorizace zasahovat nebudou. A také využití stavu legislativní nouze pro tento krok vzbuzuje dojem obcházení zavedených pravidel pro schvalování zákonů.
Když ale někteří politici v souvislosti se snížením valorizace důchodů hovoří o krádeži, je nutné se zamyslet nad tím, co ve skutečnosti znamená věc zcela opačná – mimořádné zvýšení valorizace. Například v roce 2021 před volbami prosadila vláda Andreje Babiše mimořádné fixní zvýšení valorizace o 300 korun. V Česku máme 2,8 milionu důchodců, takže jen za rok 2022 šlo o mimořádný výdaj ve výši přibližně 10 miliard korun (a totéž platí pro další roky, protože šlo o navýšení trvalé).
Kdo koho vlastně okrádá?
Rozhodně nyní netvrdím, že by si důchodci zvýšení nezasloužili. Důchody rozhodně nejsou nijak závratně vysoké, část seniorů má nízké důchody, trápí je ve stáří finanční problémy a podobné solidární zvýšení je nepochybně velmi dobrou pomocí.
Zároveň jde ale o stejný politický akt jako v případě jednorázového snížení. Zkrátka politikům se valorizace zdála nízká, tak schválili jednorázový zákon, který říkal, že další valorizace bude vyšší. Postup byl vlastně úplně stejný, jako v případě snížení z roku 2023. Jen musíme ke cti Babišovy vlády přiznat, že na rozdíl od Fialovy vlády opravdu využila řádný proces a ne stav legislativní nouze.
Jistě, když stát rozdává peníze navíc, má to pro mnoho lidi mnohem pozitivnější konotaci, než když stát bere je, to součástí naší lidské přirozenosti. Jenže nelze zapomínat na to, že v případě valorizace jde hlavně o jednostranný pohled důchodců. Jiné skupiny lidí mohou mimořádné zvýšení důchodů oprávněně vnímat jako nespravedlivý krok. Proč se miliardy korun poslaly důchodcům a ne třeba na výraznější zvýšení rodičovského příspěvku? Asi se také shodneme, že jeho výše není nijak závratná. Navíc když nás v posledních letech trápí nízká porodnost, nebylo by rozumnější směřovat miliardy korun spíše tímto směrem? Není to náhodou tak, že politici tehdy „okradli“ mladé rodiny?
Rodičovský příspěvek uvádím pouze jako příklad, nechci nyní konkrétně říkat, kam by měly peníze směřovat. Spíše se snažím ukázat, že slova o „krádeži“ jsou relativní a záleží na tom, komu jsou určena. Politika je částečně uměním výběru správných emotivních slov a jejich doručení správnému publiku. Ale když se to s emocemi nebo výběrem slov začne přehánět, začne to zbytečně rozdělovat celou společnost. A mám pocit, že zrovna prohlubování příkopů mezi generacemi v této době Česku rozhodně nepomáhá.
Rozdělující verdikt Ústavního soudu
Podobně smutné je, když politici v rámci svého předvolebního boje relativizují nebo zpochybňují rozhodnutí Ústavního soudu, který snížení valorizace posuzoval. Ten na jednu stranu konstatoval, že snížení valorizace narušilo legitimní očekávání důchodců, ale zároveň nebylo natolik závažné, aby to bylo v rozporu s Ústavou. O verdiktu můžeme polemizovat a upozorňovat na některé diskutabilní závěry, ale neměli bychom zpochybňovat nezávislost soudu.
Například Alena Schillerová ve své nové knize Na tahu jsou srdce otevřeně naznačuje, že Ústavní soud rozhoduje ve prospěch vlády, nemorálně a nespravedlivě. „Spoustě lidí se ve středu 24. ledna 2024 otevřely oči. Pochopili, že oficiální verdikt a skutečná spravedlnost jsou dvě rozdílné věci. Že nemorální věc se nezmění na morální rozhodnutím soudu. A tohle otevření očí je daleko důležitější než papír s razítkem,“ napsala poslankyně Schillerová, která v knize snížení valorizace označuje jako „velkou loupež“.
Nejde ale jen o politickou frázi, když o pár měsíců dříve označila jiné rozhodnutí stejného Ústavního soudu za správné, které navíc chrání principy „demokratického státu a legislativního procesu“? Asi nepřekvapí, že šlo o jinou ústavní stížnost hnutí ANO, která napadala legislativu označovanou jako lex Babiš II. Když dali soudci poslancům ANO za pravdu a problematický vládní zákon zrušili, bylo vše pořádku. Když je to naopak, jsou soudci jen pouhými „mluvčími vlády“.
Koloběh, který vše zprůměruje
Zkrátka občas někdo u soudu nebo politicky prohrává, jindy zase vyhrává. To už tak v normálním státě bývá, ať už o něm máme lepší, či horší mínění. Stejně tak některé vlády důchody zvyšují, jiné snižují, je to koloběh. A ono ve výsledku se snižování a zvyšování důchodů nakonec v dlouhodobém horizontu stejně víceméně zprůměruje a důchodci si ani přehnaně nepohorší, ani nepolepší.
Ale naše rozdělenost a rozhádanost bohužel přetrvá. Čím častěji budou politici zmiňovat slova o okrádání, lži, nespravedlnosti či nemorálnosti, tím vypjatější tady bude atmosféra. Nehledě na to, že se to pak může vymstít i těm politikům, kteří to budou myslet s důchodci dobře.
Opravdu chceme, aby jakékoliv budoucí zvýšení důchodů bylo automaticky doprovázeno slovy, že jde o „okrádání jejich vnoučat“ nebo „nenažranost důchodců“? Vždyť ani těm důchodcům v takové atmosféře nebude příjemně, i když si nepochybně za celoživotní práci vyšší důchody zaslouží.
